38. část - A jsme tam, kde jsme už byli...

Vystoupili jsme z vlaku a s hloučkem dalších lidí se vydali cestou z nádraží. Netrvalo dlouho a stáli jsme opět před domem, ve kterém se nedávno na kamnech škvířila štika a nasycení vojáci holdovali vodce. Jakpak se asi mají, Holemý a Staňa…
Otevřeli jsme dveře a velkými dřevěnými vraty vešli do rozlehlého mázhauzu.
„Stejně je to nádhera,“ zastavila jsem se uprostřed. Už minule jsem obdivovala nádhernou klenbu velké vstupní prostory. Sklípková klenba, vysvětloval nám tehdy Helebrant. Světový unikát.
„Je. Tak jen doufej, že to nějaký uvědomělý soudruh nenechá omlátit a zarovnat. Aby to ladilo s upřímnou a rovnou socialistickou morálkou,“ zavrčel Gonny. „A vůbec, pojď, já už chci vědět, jak jsme na tom.“
Stiskl tlačítko na kulatém porcelánovém zvonku a vyčkával.
Marně.

„Třeba je jen někde na nákupu,“ hlesla jsem.
„Třeba,“ přikývl Gonny. „Nebo taky ne. Koneckonců, na co by čekal… knihu má, pokud ji prodá Hledačům, nebo někomu, kdo má o ni zájem, bude mít vystaráno na dlouho.“
„Gonny, ale proč by to dělal, proboha?“
„Já nevím!“ vyjel na mě.
„Neblázni. Těch lidí na té výstavě bylo spousta. Mohl to vidět kdokoli. Že tam byl zrovna i Helebrant, může být pouhá náhoda, nic víc.“
„Kde jsem byl?“ ozvalo se najednou zespodu.
Trhli jsme sebou. Zaujati dohadováním jsme si vůbec nevšimli, že po schodech někdo stoupá.
Pozdravili jsme se, malíř vytáhl svazek klíčů a odemkl bytelné dveře.
„Běžte, běžte, rád vás vidím, ale tak brzo jsem vás nečekal, už jste našli, co jste hledali?“
Podívali jsme se s Gonnym na sebe a Helebrant se zarazil.
„Děje se něco? Vypadáte přepadle… A ty se tváříš, jak kdyby ti uletěly včely,“ píchl prstem do prostoru směrem ke Gonnymu. Pak se obrátil, položil síťovky na stůl a začal vytahovat nákup.
Mlčeli jsme.
„Tak sakra, dozvím se, co se tu vlastně děje?“ přestal malíř uklízet rohlíky, brambory, konzervy a další drobnosti. Otočil se k nám a tázavě na nás hleděl.
„Kdy jsi byl naposled v Brně?“ zeptal se Gonny oklikou.
„Co je to za blbou otázku? Já už v Brně nebyl, ani nepamatuju,“ naježil se malíř.
Polkla jsem. „Ani v zimě?“
„V zimě?“ zamračil se na mě. „Co pořád máte s tím Brnem? V zimě…“ přemýšlel a pak si prstem klepnul na čelo. „No jo, v zimě! To jsem byl na návštěvě u mistra Lavendy. Takže ano, byl jsem v Brně, no a?“
„Byl jsi tam na výstavě obrazů,“ řekl Gonny. Neptal se, konstatoval.
„Byl,“ přikývl malíř. „Asi na třech. Užil jsem si to. Když už jsem se konečně utrhl tady z toho prdelákova.“
„Prima. A jméno Pavel Kilián, to ti něco říká? Na jeho výstavě jsi taky byl.“
„Kilián?“ vykulil oči Helebrant. „Tak to teda ne, to mi neříká nic. Na výstavě žádnýho Kiliána jsem nebyl, to bych si pamatoval, takový blbý jméno.“
Gonny zesmutněl.