Čtyřiatřicátá

V Yokohamě v přístavu Japonečka žila,
tak jako v té písničce, byla holka milá.
Vlasy černé jako uhel, šikmé černé oči,
námořníci kolem sukní rádi se jí točí.
V jádru holka ostýchavá,
když však přijde láska pravá,
opustí své rodné lány
a přepluje oceány.
Přehledně své věci třídí,
rozumem se vždycky řídí.
Životní plán maluje si do nejmenších detailů,
k dekonstrukci díla stačí jedna šmouha v emailu.
Vždycky chtěla poučovat, teď se sama poučí,
že způsoby jemné těžko nesmrtelnost zaručí.
Spolehlivá a důsledná, říkávali o ní,
svou citlivost umně skryla, teď však slzy roní.
Zvídavá žačka a poslušné dítko,
ta, která na šatech nesnesla smítko.
Realistka se sklony vždy o druhé se starat,
o sodalit i krk přišla, nechci se s tím párat.
V jedné ruce lilii a v druhé kartu poustevníka,
tak ji našli, když přijala nezvaného návštěvníka.
Poslední tři grácie a je dokonáno,
po všech vraždách chladnokrevných přijde nové ráno.

Pomalu se otevírá má třináctá komnata,
dvanáct slov a dvanáct dívek, nápověda devátá.
Své černé svědomí utápím v lihu,
Gutenberg život dal, když stvořil…
Já však, na mou věru,
životy jen beru,
pro sebe a dále?
Proč, pro pána krále?
Pro krále, který měl nehodnou dceru.