U hranice Zóny

Zrovna těchhle dvou se nebezpečí této oblasti netýkalo.
Vran zastavil na okraji náspu a se zadumaným výrazem se díval dolů. Něco tam leželo.
Jelen.
Podle toho, jak cenil ze spánku zuby (a podle toho, že ve dne spal) to vypadalo na kóma z Přeměny.
„Já za ním dolů nepolezu.“
Násep byl prudký a kluzký, ale tohle byla taky část jejich práce.
„Nemusíme.“ Vran scvrnknul na jelena kousek štěrku.
Z poklidně odpočívajícího tvorečka se stalo zuřivé monstrum, které na násep doslova vyletělo, připraveno zabíjet.
Dobře mířená rána mu přerazila vaz. Uříznutí hlavy zamezilo případné regeneraci.
Svět byl zase o něco bezpečnější.