Okno do světa osamělé duše

Nebuďme líní pohlédnout do duše zavrženého,
nahlédnout skrze nezdobený rám a matné sklo
do srdce trýzněného samotou a tolik toužícím
po teple stolu, podané ruce přítele, úsměvu jeho ženy.
Hle, sledujme je, už přicházejí:
Ten, který ví, radí, poučuje,
Vydává příkazy, vysvětluje, kárá,
a nikdy nežádá o prominutí.
Ten druhý, zalyká se, tolik spolknutých slov,
tolikrát neoceněn, peskován, jako by
byl jen čtvrtým dítětem, a nejméně milovaným.
Skrývá svůj smutek za bezstarostný smích.
Dívá se, jak přítel tančí se svou ženou.
V objetí. Jako by ani nebyl s nimi,
zapomenutý jako stolička u kamen.
Tak běžný, trochu překáží, ne příliš.