Taková slušná, tichá rodina

Měl jsem své sousedy rád.
Slušná rodina, takových víc a půlka Ruska nebude závislá na laciném chlastu. Sporý chlapík v montérkách, co chápe ajťákovu šikovnost („Já ti ten kohoutek opravím, Antone.“), ona peče nejlepší pirožky v Moskvě („Dejte si s námi, Antone, beztak se odbýváte.“), vymodlené dítě Kosťa („Poradíš mi s fyzikou, Antone?“).
Jenže pak jsem zjistil, že jsem Jiný. Když jsem blbnul s Šerem, najednou jsem je viděl doopravdy.
„Věděli jsme, že na to jednou přijdeš, Antone.“
A tyhle jsem si klidně zval domů, já vůl!
„Vy... nejste... živí.“
„Nejsme, Antone“, smutně se usmál upír.
„Ale nejsme ani mrtví.“