Na hedvábí

Metoděj rozevřel oči do křídel. Padla rosa. Natáhl prst obtížený stovkami chlupatých můřích tělíček a dotkl se vlastního vlhkého obličeje. Celé jeho tělo lepilo a vydávalo zvláštní podmanivou vůni, která přitahovala i odpuzovala zároveň. Na čele, v obočí a ve vlasech se mu vytvořila první hedvábná vlákna, jemná jako sen, pevná jak nekonečná noční můra. Nitky ho ovíjely, táhly, svazovaly ruce, nohy i smysly. Stočil se do klubíčka a sevřel rty.

„Jsem v bezpečí,“ zašeptal. „Tady mi nikdo neublíží.“

Cítil, jak ztrácí kontrolu i myšlenky.

Můry se zatetelily: „Nikdo?“

Do hlavy mu vtrhly obrazy.

Vlákna se zařízla a začala tuhnout.