45. Teskná melodie houslí

Doktor si po středečním perném dni chtěl jít brzy lehnout, ale z bytu paní poštmistrové vyřvávala televize.
Řekl si, že by stejně asi hned tak neusnul a vytáhl housle. Stejně by měl trochu cvičit ten novej kus, co začali s kvartetem. Vytahl nové noty, co dovezla Růža z toho pražského výletu. Líp se to četlo, nicméně nějak se mu nedařilo se soustředit, dokola dělal stejné chyby. Škoda kazit takovej hezkej kus, řekl si, a pustil se do něčeho známého. Housličky tklivě zpívaly a Franta se přesouval od jednoho smutného kousku ke druhému. Ani si nevšiml, že vedle přestala hrát televize. Přestal hrát, až když ho probralo bouchání sousedů do zdi. Koukl na budík. Bylo pět minut po desáté. Soudružka poštmistrová zas bude moct říct, že ho přistihla při rušení nočního klidu. Ach jo.
Došel se umýt a jak si sedl na postel, tak mu padlo oko na ty papíry, co mu tu Lojza nechal. Dočista na ně zapomněl. Protože už se dělala trochu zima, natahl si svetr přes pyžamo a vzal si to do postele.

Otevřel nejprve papíry starého pána. Vypadalo to, že mu skoro nic nebylo, žádná ateroskleróza, trochu emfyzém, játra jak mladík, ani zvětšenou prostatu neměl. Zato díru do hlavy měl pořádnou. Franta pečlivě pročítal popis, minimálně dvě rány, velké tříštivé poranění. Nalistoval popis o kus dál. Ani na páteři není psaná žádná osteoporóza. I když to byl drobnej pán, tak na to musela být použita velká síla, tohle by asi ženská zvládla sotva. Podrobně to pročetl ještě jednou všechno. Vůbec žádné jiné zranění, jen ta hlava.
V toxikologii měl jen ty analgetika, co mu ráno píchla Růža. Hladina nijak závratná, možná po tom mohl mít lehce zpomalenější reakce, ale rozhodně musel vnímat skoro normálně.
Protože pitva byla až následující den, tak odhad doby smrti byl přepsán z dokumentace, kterou psal Franta. Byl u toho komentář soudního lékaře, že všechna zdůvodnění toho načasování, jsou relevantní, a že by to velmi pravděpodobně na místě hodnotil stejně. Potěšilo ho to.

Odložil složku a sáhl po té druhé, byla trochu objemnější. Na prvním listu byla toxikologie. Tu už četl včera. Zkontroloval to. Kromě toho alkoholu tam nic dalšího nebylo. Odložil papír dospod. Následoval přepis nálezů z místa činu. První časový údaj byl až v půl deváté. Jak to, že tak pozdě? Vždyť to dneska skoro za stejnou dobu stihli tam i zpátky?! Zkusil to ještě jednou propočítat. Autobusy jezdí furt stejně. Takže v 5.05 vylezl Ládík z autobusu a šel do kravína. Tam Josku našel, ale nejdřív uklidil a až pak ho nesl do těch kanceláří. Lojza říkal, že ho tam chytli na schodech. A to muselo být dřív, než dojel autobus z druhé strany. Tady přesnej čas nevěděl, jen odhadoval. Tenhle autobus vezl lidi nejen do JZD ale i do rakvárny ve Lhotě, kde směna začínala v šest. Takže u JZD musel být něco po půl šesté. Což je nejpozdější doba, kdy mohli přijít na to, co se Joskovi stalo. Tak jak je možný, že ten krajskej výjezd tam byl až za tři hodiny?
Pak si uvědomil, že tato otázka je stran mechanismu úmrtí irelevantní, a raději se zase zpátky začetl. Tělo dali do sklepa a pečlivě mu natáhli končetiny. Kterej debil?! Pod podrobným popisem situace stálo se stejnou přesností vypsáno, že to uložení nařídil místní šerif (včetně šarže a jména) kolem sedmé ráno, i s dodatkem, že si asi myslel, že šerif z krajského výjezdu sem pojede na koni několik dní. Tý jo, ten doktor musí bejt pěkný éro! Tohle si dovolit napsat do oficiálního protokolu, asi počítá s tím, že si lidi přečtou akorát ten závěr. Nalistoval si to na konec, kde bylo jeho jméno – Emil Jarkovský, a vzpomněl si na první večer s Lojzou. O nějakým Emilovi tehdy Lojza mluvil, že to je jeho kamarád, Franta se sám pro sebe pousmál, jo, jo, vrána k vráně sedá...
A pak se vrátil zpět k vlastním faktům a povzdechl si: A pak že za všechno může Ládík, rozhodně tam to památné ráno nebyl jedinej slaboduchej.

Franta si to ohledání ještě jednou přečetl. Ztuhlost tam nějaká byla, ale rozsah se hodnotit nedal, s tělem se hýbalo. Teplota byla v kravíně o sedm stupňů vyšší než ve sklepě. Jak z toho dopočítat dobu smrti? Tak tedy z faktorů, které se stran odhadu doby úmrtí hodnotí, zbývají už jen posmrtné skvrny, nejméně spolehlivý znak. Ještě se částečně měnily. Přišlo mu z popisu, že původní poloha byla spíš na břiše, ale spolehlivě se to určit nedalo. To že se ještě ty skvrny přesouvaly, znamenalo, že se s tělem muselo hýbat tak čtyři až šest hodin po smrti, což by vycházelo na dobu úmrtí tak kolem půlnoci. Nalistoval si závěrečné shrnutí zprávy. Odhad doby smrti tam psali stejně, s dovětkem, že jde v tomto případě o údaj značně nespolehlivý. Tak s tím Franta taky zcela souhlasil.
Rozsah zranění byl letmo popsán už při ohledání, ale z vlastní pitvy to tam měl i s fotodokumentací. Pročítal popisy, srovnával s fotkama a snažil se si to nějak uspořádat v hlavě. Trochu to bylo podobné tomu úrazu paní Braunové, trochu ne. Rána frontoparietálně vpravo, podobně jako ta paní Braunová, pak ještě zlomenina na pravém předloktí, klasická Colleska, co si lidi udělají, když před sebe strčí ruce v rámci pokusu o zbrždění pádu. Hlavu i to předloktí si dovedl představit, že si mohl způsobit sám při nešťastném pádu. Ale pak tam bylo ještě měkotkáňové pohmoždění v oblasti dolní části pravé strany obličeje, ať na ty fotky koukal, jak koukal, tak to s tím pádem dohromady nešlo, oproti té ráně ve vlasech to moc nízko. Na další straně byla samostatná fotka jen toho zhmoždění – Frantovi naskočilo, že to vypadá, jak kdyby mu někdo vrazil pořádnou facku. Ale neštymovalo to, kdyby si v důsledku toho o něco rozbil hlavu, tak by typický mechanismus byl, že vzal druhou o zeď, takže to by ta ránu na temeni musela být na druhé straně. Ať koumal, jak koumal, nedávalo mu to dohromady smysl. Zase si to přelistoval na závěrečné shrnutí. Tady to doktor Jarkovský taky hodnotil stejně. A na podkladě těch nesrovnalostí to nakonec bylo uzavřeno tak, že podíl cizího zavinění vyloučit nelze.

Začaly se mu klížit oči, tak jen prolétl zbytek makropopisu. Joska byl jinak stejně jako starý pan taky celkem zdravej. Našel tam jen meningeom frontálně, docela velkej. Asi to k tomu mechanismu smrti mohlo trochu pomoct, že ta rána do hlavy nemusela bejt až tak velká, když už vevnitř v tý hlavě něco překáželo. Ale jinak to asi dlouhodobě nic moc nedělalo, on ten benigní nádor na měkkejch plenách roste pomalinku, pravděpodobně ho tam měl řadu let a ani o něm nevěděl.
Frantovi se vybavila se jedna dávná vzpomínka, kdy si říkal, jestli Joskovi něco v té hlavě neroste a na ty frontální laloky netlačí. Bylo to už řadu let zpátky. V zimě, byly velký manťáky. Vyjižděl nahoru ze Lhoty a z pravé strany vylítl z odbočky Joska významně rychleji, než bylo vhodné vzhledem k uježděnému sněhu na silnici a tomu, že přes mantinely z odhrnutého sněhu nemohl vidět, kam jede. Franta si pamatoval, že jel celkem pomalu a zastavil skoro na místě a pak jen s hrůzou sledoval, jak k němu postupně doklouzávala Joskova škodovka, který to z kopce nebrzdilo. Nakonec zastavila pár centimetrů od Frantova blatníku, takže se vůbec nic nestalo, jen se oba pořádně lekli. Joska vylezl z auta a začal chrlit salvu nadávek. Tryskalo to z něj úplně nepřirozeně, jedno sprostý slovo za druhým, jako kdyby tu změť slov vůbec nedokázal ovládat. Snad v životě neslyšel Franta tolik různých označení pro lidský zevní genitál na jednom místě.
Tak Franta vylezl z auta a zeptal se ho, jestli je v pořádku. Tehdy mu Joska přiznal, že ho bolí hlava.
Ta salva neuvěřitelně sprostých nadávek byl tehdy tak bizarní obraz, že bejt to jeho pacient, tak ho snad na nějaký vyšetření poslal…
Franta si uvědomil, že už mu zase myšlenky ubíhají někam úplně mimo téma a jen odložil složky a ani nesundal svetr, jen se přikryl až po uši a v momentě byl v limbu.