V hotelovém pokoji

Jousef si omotal hlavu polštářem. Nepomáhalo to. “Tak hezky ten večer začal, i pokračoval, a teď toto!”
“Ale vždyť to není tak strašný,” utěšovala ho Jindřiška.
“To si myslíš ty!”
“Tak zavřu okno.”
Vykoukl z polštáře. “Lepší to je, ale jen o trošku!”
“Mně se to docela líbí,” trvala na svém.
“Copak to neslyšíš? Vždyť je to jak když jede hrbatej po schodech a brzdí rohlíkem!”
“Cože?” vyvalila oči.
“No falešný jak pětník! Ten chlap v tom karaoke! Je na pěst! Ani jeden tón nedá správně! Proč musíme mít pokoj zrovna nad barem! Já mám absolutní sluch! Já tady umřu!”