Co nesmyl déšť

„Kruci, kde je tu nádraží?“ vytáhla jsem mobil. Stmívalo se, studený déšť mi lepil vlasy na čelo.
„Támhle,“ kývl Stopař. „Slyšíš? Troubějí tam vlaky.“
„Vlaky houkaj,“ zavrčela jsem.
Ve tmě se zaleskla pruhovaná páska, ale policajti nikde. Zničeným vagónem prosvítala světla města. Vyhoupli jsme se nahoru.
Stopař začichal, přimhouřil oči. „Přišel tudy. Pak…“ ustoupil dozadu,„… prošel vlakem a poslední dva vozy zničil. Má sílu jak býk. Proč ale...?"
Mrkla jsem na číslo vagónu. Po zádech mi přejely ledové prsty. Shýbla jsem, sebrala zapadlou rtěnku.
„Tímhle vlakem jsem předevčírem přijela. Zřejmě se role obrátily. Hledá mě.“
"Loví," konstatoval Stopař.
Tma zhoustla.