Pozdní jaro

Ledňáček seděl na větvi a cítil melancholický smutek. Nebylo mu do zpěvu a pořád se dokola rozhlížel, jako by snad něco ztratil.
"Copak se děje?" zajímal se Tatínek.
Ledňáček hleděl na čerstvé zelené lístky. Ještě včera tu byly, Tatínku, a tuze krásně voněly.
"Květy? I to se neboj, to jen znamená, že odešlo tvé první jaro. Však ony se vrátí, až bude jaro zase zpátky. Ale to už budeš docela jiný Ledňáček," vysvětlil Tatínek.
Ledňáček jeho slovům ještě neměl šanci rozumět, vždyť byl na světě jen krátkou chviličku. A tak seděl a přemítal, kam asi jaro ty krásné květy odneslo.