Turnaj tří pistolníků - díl II.

Bylo šest vteřin po poledni, což bylo přesně tolik, kolik Albus Dumbledore potřeboval, aby provrtal trup Billa Divokýho Weasleyho dvanácti kulkama a ještě si stačil odplivnout do prachu pod svýma nohama. Srdce radničního zvonu naposled udeřilo ve stejnou chvíli jako to Billovo.
„Néééééééé –“ Výkřik slečny Daisy se zařízl do ticha a v uších přítomných čumilů řezal rozhodně dýl než šest vteřin.
Jako první to nevydržel otec Teodor. (Od poslední námořní bitvy ho sužoval tinnitus a vysoký frekvence mu způsobovaly nervový záchvaty.) Přivinul děvče k sobě a zdusil její jekot svým podpažím.
Albus se obrátil na kočího Macnairova pohřebního ústavu.
„Odvez ho do márnice, než v tom horku začne hnít.“
„Promiňte,“ ozval se chlap tlustej jak vepř, lysej jak vepř, jen s knírem jako mrož, „rád bych – pochopitelně s vaším laskavým dovolením, šerife –“ Se značnýma obtížema poklekl k tělu a přiložil prsty ke krční tepně. „Ano, ano. Vše je v naprostém pořádku. Ten muž je definitivně mrtvý.“
„– éééééééééééééééééé –“ To se z knězova sevření vymanila Daisy.
„Děkujeme za váš vodbornej názor, doktore Slughorne,“ zahučel Alfard Black. „Jeden by si ještě před vteřinou myslel, že to rozdejchá.“
Funebrák vytáhl z vozu máry a složil je vedle Billovy mrtvoly.
„– éééééééééééééééééé –“
Šerif si promasíroval ušní bubínky a otočil se k drožkářovi.
„Odvez ji do sanatoria.“
Drožkář kývl a otevřel slečně dvířka kočáru.
„– éééééééééééééééééééééé –“
„Promiňte, slečno Daisy,“ pravil s omluvným úsměvem, než jí k ústům přiložil svůj kapesník. Dívka okamžitě ztratila vědomí, zhroutila se mu do náruče a šofér ji hodil na zadní lavici. Nastalo ticho těžký jak klavír, kterej vám právě přistál na hlavě.
„Co bylo v tom kapesníku?“ staral se otec Teodor.
„Chloroform.“
„Není to zdraví škodlivé?“
„Lékárník povídal, že je to naprosto bezpečný. Že pokud bych tím chtěl někoho zamordovat, musel bych v tom ten kapesník vymáchat a minutu držet na obličeji.“
Šerif Dumbledore podezřívavě přimhouřil oči.
„Pan lékárník ti radil, jak někoho zamordovat?“
„Ne-ne, on jenom povídal, že kdybych jako –“
„– chtěl někoho zamordovat, tak ho máš tím svinstvem minutu dusit, jo, to jsem slyšel. Mám dojem, že bych si měl s drahým Gellertem promluvit.“
Zástupce Flitwick vylezl na stoličku, aby dosáhl na tabuli, poněvadž měřil asi totéž co v kohoutku průměrně vzrostlej australskej ovčák. Škrtl jméno Bill Divokej Weasley a zakroužkoval jméno Albus „Magor“ Dumbledore.
„Prima,“ broukl šerif spokojeně, vytrhl zástupcovi křídu a přikreslil ke svýmu jménu houbu a k Billovu hovno.
Drožkář rychle využil momentu, kdy se na něj neupírala pozornost, vyskočil na kozlík a práskl bičem.
„Do dalšího duelu zbejvá necelá hodina. Slizoun Malfoy si to rozdá s Hezounem Potterem. To jsem teda zvědav. A teď – whisky!“ zařval šerif a rozmáchlým gestem ukázal na saloon U Pidlovokýho bizona. „Whisky pro všechny!“
„To budete platit vy, pane?“ ujišťoval se zástupce Flitwick, zatímco zdivočelý stádo šedesáti občanů v oblacích prachu utíkalo do lokálu.
„Do prdele, Phile, vypadám snad, že bych na to měl?“
„Právě že ne, pane. Proto se ptám, kdo to bude platit.“
„Zaplatí to úřad. Příští měsíc to vybereme na pokutách za parkování.“
V hodině mezi psem a vlkem, za tmy hluboký jak díra na splašky, zatímco se notně upravenej šerif chechtal a do rytmu jeho smíchu hvízdaly kulky, mezi kterýma statečně tančil radní Fudge, zástupce Flitwick klepal na dveře domu označenýho vývěsním štítem Magistr G. Grindelwald – LÉKÁRNA – ,Býlí mocnější střeliva´.
„Kdo je to?“
„Zástupce.“
„Čí zástupce?“
„Šerifův zástupce, zatraceně!“
„Mein Gott!“ Zámek zachrastil. „Víte, kolik je?“ Dveře se pootevřely na škvíru. Tou škvírou Flitwick zahlídnul Grindelwaldovo ledově modrý oko. „Umírá?“
„Ještě ne.“
„Hmm.“ Grindelwald ho vtáhnul dovnitř. „Posaďte se. Něco k pití? Čaj, horké kakao?“
„Ne, díky, já teplé nerad.“
„Nebudu si to brát osobně. Proč jste tady?“
„Šerif na tom není dobře. Duševně, jestli mi rozumíte.“
„Albus byl vždycky magor.“
„Dost možná. Jenomže teď už je z něj regulérní šílenec. Střílí jako smyslů zbavený na všechno, co se mu znelíbí. Veškeré povinnosti hodil na hrb mně. Sám se jen poflakuje, hraje šachy s nevěstkami, zapíjí houby kořalkou a vymýšlí skopičiny.“
„A mě jste vyhledal za jakým účelem? Abyste si postěžoval? Já nejsem odborník na lidskou psýché, vážený pane zástupce.“
„Ovšem, slovutný pane magistře, vy jste expert v oboru farmacie a botaniky. Znáte spoustu užitečných rostlinek a zázračných přípravků, které mohou člověku ulevit v zoufalé situaci.“
„Děláte si ze mě legraci, člověče? Kokain snad mohl počkat do rána.“
„Cyankáli.“
„Och, pročpak hned pomýšlet na sebevraždu?“
„Vraždu.“
„Och.“
„Je třeba zabít šerifa.“
Flitwickův hlas byl tvrdej jak chleba po třech nedělích.
Grindelwald se naklonil ve svým proutěným křesle a užuž se chystal zareagovat, když se ozvalo naléhavý klepání na okno. Vstal a odhrnul záclonku. Zarostlej ksicht výčepního Abea mu do čela vyryl vrásky. Otevřel okno.
„Co tu chceš?“
„Dvě věci. Zaprvý – kapky na uklidnění, poněvadž jinak ho napíchnu na vidle a pak se budu muset oběsit. A zadruhý – zejtra ho vyzveš na souboj a rozstřílíš ho na cimprcampr, poněvadž jinak ho napíchnu na vidle a pak se budu muset oběsit.“
„Předpokládám, že mluvíš o svém bratrovi.“
„Ne, o papouškovi otce Teodora. Hergot, jasně, že mluvím o tom zajebaným pazdrátovi!“
„Tak pojď dál.“
„Voknem?“
„Dveřmi, ty starý idiote! Jdu ti odemknout.“
Grindelwald Abeovi otevřel hlavní vchod a stejně jako Flitwicka ho zavedl do přijímacího pokoje.
„A sakra,“ zatahal se Abe za vousy, když spatřil zástupce sedět v křesílku. „To je trochu trapas, co? Můžeme dělat, že jste nic neslyšel? Abyste jako ráčil rozumět, já nestojím o problémy. Nemám rád konflikty. Jsem úplně normální… nenásilnej… bohabojnej člověk… Dokavaď není nablízku můj bratr.“
„Rozumím vám, Aberforthe,“ ujistil ho Flitwick.
„On by totiž dokázal nasrat i svatýho.“
„Ano, ano, naprosto vám rozumím.“
„K čertu s tím magorem! Napíchnu ho na vidle a půjdu se oběsit!“
„Víte, Aberforthe, my už jsme s panem magistrem na toto téma hovořili. Jsem tu ze stejného důvodu jako vy.“
„Cože?“
„Domnívám se, že je načase, aby šerif odešel na odpočinek. Pokud možno věčný.“
Abe malou chvíli hledal spodní čelist někde na lékárníkově vypíglovaný podlaze.
„Plánujete atentát?“
„Trocha kyanidu v houbovém ragú – nic dramatického…“
„A pak to po něm jako převezmete?“
„Pochopitelně.“
„Hm. Tak se mi zdá, jestli nejste na funkci šerifa příliš nízkej…“
Flitwick nespokojeně zamlaskal.
„Nemám v oblibě tyhle prvoplánové žerty… Pane magistře, čekám na vaše vyjádření.“
„Žádný jed vám neprodám,“ pravil rozhodně Grindelwald. „Hnusí se mi představa, že by Albus Dumbledore potupně skonal na otravu jako nějaká prašivá krysa. Jestli ho chcete sprovodit ze světa, udělejte to jako každý normální chlap. Vyzvěte ho na souboj nebo mu vrazte kudlu do zad.“
„A co kdybys ho vyzval na souboj ty,“ nadhodil Abe, „a v poledne ho prostě rozstřílel na cimprcampr?“
„Kurva, píča, mein Gott!“ Grindelwald udeřil pěstí do stolečku s vyšíváním. „Já ho vyzvat nemůžu! Nemůžu s ním bojovat!“
„Gellerte, kurva se neříká a píča už vůbec ne.“
„Entschuldigung.“
„Proč s Albusem nemůžeš bojovat? Jseš jedinej, kdo se mu ve střeleckým umění kdy dokázal vyrovnat. Jseš jedinej, kdo ho může porazit a ukončit tohle šílenství!“
„Lituji, pánové. Nejde to.“
„Že nejde? A co tenkrát ve Vystřeleným voku? To jsi přece –“
„Vystřelený voko je minulost, Aberforthe. Všechen ten střelný prach je minulost. Už se jím nehodlám znovu pošpinit. Tečka. Schluss. Ende.“
„Takže ho budu muset napíchnout na vidle a pak se oběsit?“
„Kann man nichts machen. Je mi líto.“
„A dostanu aspoň ty kapky?“
„Á, vidíš, málem jsme to zamluvili.“ Grindelwald odběhl do lékárny a vrátil se s malou průhlednou lahvičkou. „Patnáct kapek do sklenice vody. Možno užívat třikrát denně. Nenabízet kočkám a koalám.“
„Opravdu s vámi nic nepohne, pane magistře?“ zkusil to ještě Flitwick. „Vůbec jsme neprobrali finanční otázku.“
„Mě peníze nezajímají, pane zástupce. Mám jich tolik, že bych si s nimi mohl deset let utírat prdel a ještě by mi zbylo dost na to, abych si koupil nového koně.“
„Čili… jsme skončili?“
„Konec šmitec.“