Malý kapří příběh

To bylo před dvaadvaceti léty. První vánoce bez naší maminky.
Nechtěla jsem tatínka nechávat u nich doma samotného ve smutných myšlenkách a tak jsme jej spolu s mými, tehdy ještě malými, kluky pozvali k nám. Jeden talíř se vždy najde a kluci budou mít vánoce s dědečkem.
Všichni byli svátečně naladěni, i naše kočka Micka si spokojeně pochrupávala na radiátoru.
A tak jsem vše chystala, jak se patří. Stromeček, dárky, salát, naše oblíbené tresky a pro dědečka kapříka, když jej má tak rád.
Vlastně mi až teď dochází, že by to byly vánoce úplně bez kapra. Toho si vždycky kupoval jen pro sebe otec kluků, ovšem ten už měl v té době jinou kuchyni s jinou paní kuchařkou.
Sváteční čas nastal. Navonění, našňoření, občas s malým pohlavkem „nedělej blbiny“, jsme zasedli k prostřenému stolu.
Kluci vzorně ládovali rybí polévku s houstičkami, probojovávali se hromadou salátu a křupavých rybiček, až k vítěznému „Hotovóóó!“. Už už se drali ze svých židliček, když jsem zavelela: „Až dojí všichni.“
Zvedli svá očka k dědečkovi a poprvé v životě koukali na to, co já, jako malé netrpělivé dítě, pozorovala každou, každičkou štědrovečerní večeři.
Náš dědeček kousíček po kousíčku lahodně obíral masíčko z kapříka. Když říkám lahodně obíral, tak ale doslova. Každou kůstečku ještě čtyřikrát oblíznul, zda tam není ještě kousílíneček té dobrůtky. A tak to šlo kousek za kouskem a na stole měl celého kapra. Jen pro sebe. Po pátém šestém kousku se ve mně probudit tik z dětství. I já začala pošilhávat, zda má prozatím dost.
Pak jsem už nevydržela a vyhrkla: „Dědo, už to nech. Kluci se těší na dárečky a na to tvoje protahování nejsou naučený a za chvíli budu mít infarkt i já. Tady u nás nikdo, povídám NIKDO, kapra nejí a nikdo ti ho nesní. Dojíš si jej potom.“
Dědeček se se smutným výrazem opuštěného štěněte zvedl od stolu a šel k stromečku. Aby nám oplatil naši neúctu ke kapříkovi, ještě si vymínil před dárky koledy a my dalších patnáct minut poslouchali jeho bohatýrské podání ´Plavala sirka po vodě´ a ´Pes Jitrničku sežral´, až se konečně dostal k ´Nésém Vám nóvíný´ a byly dárky. Šustění papírů a radostné juchání postupně vystřídalo hrčení hraček, pošťuchování, kdo má lepší, vrnění televize a dědečkovo pochvalování papučí, ponožek a šály.
„Ještě by to chtělo kafíčko, holčičko“. Poslušně jsem se zvedla od pohádky a šla do kuchyně postavit vodu. Kafíčko si také dám.
!!!
Úplně jsem vytřeštila oči. Na dědečkově židli stála na zadních tlapkách Micka. Jednu přední tlapku vždy vymrštila směrem ke kapříkovi, uložila si kousek na dědečkův talíř a spokojeně baštila svou vítězně ulovenou hostinu. Na míse už zbývaly poslední tři malinké kousky kapřích řízků. Ani jsem nebyla schopná vyslovit zaklínadlo „Kšic“ a jen rezignovaně schovala zbytek rybek do trouby a šla do obýváku.
„Dědo, musím se ti hluboce omluvit. Někdo u nás kapříky jí a právě ti sežral, co se dalo. Naše Micina.“
Dědeček se začal smát na celé kolo a s ním i já a taky kluci, i když nejprve nechápali, co my dospělí zase máme.
Doslov (původně nebyl v plánu, ale život si prostě svou cestu najde):
Jsem trošku podivočelá a tak tuhle povídku píši opravdu za pět minut dvanáct. Je opět čas svátků vánočních. Od doby, co mám mého druhého muže, už zase kapříky kupujeme.
Včera byl Štědrý den. Na stole prostřeno, všechny kočky i pes jsou pro jistotu venku. Jíme a smějeme se. Těšíme se, co kdo komu naježí a tu.
A tu si poprvé můj, dnes už velký a dospělý, syn vezme z mísy místo tresky kapříka. Začne jej rozebírat a pomrukovat, že to je ale jako dobrý, že teda jo, až došel na kosti. Vytáhl jednu kostičku a jal se ji oždibovat a olizovat a pak druhou, třetí…
Musím se přiznat, že takový záchvat smíchu u mě ještě v životě nezažili. Prostě, historie se vrací.
„Kapr je boží, dědečku!“.