Jak to celé vzniklo

Strážný nedůvěřivě nahlížel malým okénkem ve dveřích, ale co viděl, ho zcela očividně zklamalo. Vězeň byl jako obvykle ponořen do psaní, svět okolo něj ho zdánlivě nezajímal. Když na něj strážný zkusil zavolat, aby si vyzvedl speciální vánoční přídavek, neslyšel. Hlídač pokrčil rameny a otráveně prostrčil jídlo skrz okno.
Mladý vězeň byl ukrytý ve vlastním světě. Před pár týdny, když ho zadrželi při krádeži ručníku a dýmky, které ukradl bez jakéhokoliv závažného důvodu, namluvil všem, že je bohatý plantážník z Martiniku. Jeho historka byla tak poutavá a vyprávěl ji s takovým nadšením, že jí všichni bez výjimky uvěřili a celu mu bez reptání vybavili nadstandardně. Dnes už všichni věděli, že v cele nesedí Albin Wadenbach, milionář z martinické plantáže, ale Karl, zkrachovalý učitel z Ernstthalu. Stůl a psací náčiní mu však nevzali, takže se, snad z nedostatku lepší činnosti, nakonec pustil do psaní.
S ohledem na nadšení, s jakým byla přijata historka z plantáží, rozhodl se napsat výpravný román o Albinovi, misionáři, který přijel kultivovat prosté Martiničany, zbohatl, vypracoval se a přijel do Rakouska utrácet své miliony.
Víš, můj laskavý čtenáři, kde leží Ostrov květin? Kde žijí černí divoši, zotročovaní a po staletí zašlapávaní do písku? Jsi ohromen, laskavý čtenáři? Či snad tvá moráka je pozdvižena tak, jako bylo svědomí Albinovo? Albin, mladý absolvent semináře, jímž prošel, aniž by se mu před jedinou zkouškou roztřásla kolena, neváhal a vydal se za Oceán, aby s touto nespravedlností bojoval.
Mladý spisovatel četl si nástin svého příběhu a na čele mu vyskočila již druhá vráska. Když vyprávěl svůj příběh, zněl poutavěji a věrohodněji než to, co bylo drobným písmem zaneseno na papíře.
„Co třeba kdybych…,“ přemýšlel nahlas a došel k závěru, že styl i povolání postavy musí být radikálně proměněny.
Laskavý čtenáři, vydal jsem se jako správný Němec bez bázně a hany na Ostrov květin, bych s nespravedlností na něm bojoval. Jsem sice mladý, ale studovaný člověk, před jedinou zkouškou se mi kolena neroztřásla, a protože věřím, že vzdělání jest cestou ke spáse člověčenstva, prosté kreoly jsem se rozhodl vzdělávati v jazyce anglickém i německém, tedy jazyce budoucnosti.
Kdo ví, kudy by se moje cesty v té divočině ubíraly, kdybych se jednoho dne nespřátelil s…
„S…? Jak se může jmenovat kreolský náčelník z Martiniku?“ promluvil opět nahlas. Přemýšlel, ale nevymyslel.
„Co já vím o Martiniku, než co vyčtu z knih?“ pokračoval v úvahách a nakonec otráveně psaní odložil.
Druhý den se mu nová energie rozlila žilami a naporoučel si donést knihy, slovník i mapy, aby doplnil mezery ve svém vzdělání a bílá místa na svých stránkách. S nadšením pročítal různé spisy a svůj příběh díky jejich vlivu přemístil do lákavějšího prostředí. Martinik, Ostrov květin, zapadlý kdesi v Karibském moři, neskýtal tak zajímavé kulisy k dobrodružství, jaké mohly poskytovat prérie Divokého západu.
Laskavý čtenáři, jestlipak víš, jak se tam, na Západě, chová takový greenhorn? Greenhorn přijede za oceán plný nadšení, že bude vzdělávati místní i domorodce jazykem anglickým, všude mluví svou oxfordskou angličtinou a prostý yankee se potrhá smíchy, jakmile takový greenhorn otevře ústa. Byl jsem právě takovým greenhornem, byť mě toto označení uráželo, neb jsem člověkem studovaným, před žádnou zkouškou se mi ani jednou kolena nerozklepala a do Spojených států jsem se vydal proto, abych všem dokázal, co ve mně vězí.
Jak by dopadla má cesta, nechci se ani domýšlet, kdybych se jednoho nespřátelil s náčelníkem Geronimem, hrdinou mezi indiány i bělochy.
Spisovatel nevnímal, že kolem prošel Štědrý den, že odzvonilo dalšímu roku, ani že za oknem pomalu rozkvétá nové jaro. Pod jeho perem vznikal příběh greenhorna Thomase (jméno mu změnil ještě čtyřikrát) a náčelníka Geronima. Dobrodružství byla plná přestřelek a zlata a první čtenáři, většinou strážní, byli uneseni jeho slovy.
Jenom autor sám nebyl spokojen. To, co napsal, se zatím až příliš věrně podobalo příběhu Thomase a náčelníka Cochise, jež byl náhodou připleten mezi mapy Západu a jež ho inspiroval ke psaní.
„Navíc… učitel. To je takové nanicovaté povolání,“ zamyslel se posléze a udělal z hlavního hrdiny zeměměřiče. Geronima posléze rovněž pozměnil. Začal mu říkat Vinnetou a naplánoval mu tragickou smrt.
„To bych však zatím předbíhal,“ usmál se Karl a začal psát dál. Do příběhu o pevném přátelství, které vzhledem k okolnostem zdálo se až příliš důvěrným, zatím pronikla žena. Vlastně dvě, aby to bylo spravedlivé. Něžná Jitřenka pro Thomase, tedy vlastně Karla, krásná Ey pro Vinnetoua. Však i tyto dvě musejí zemřít, plánoval v duchu Karl, Jitřenka kulkou, Ey utrápená nešťastným sňatkem s bělochem.
Spisovatel plánoval a psal. K tomu hodně četl a hodně snil. V cele strávil ještě tři a půl roku, za tu dobu se stihl nadchnout nejen Divokým západem, ale rovněž Orientem, a vytvořil jednu novelu, jeden román a k tomu základy dalšího.
Když byl propuštěn na svobodu, oslovil několik nakladatelů a jeho velkému překvapení byly oba příběhy přijaty. Novela Old Firehand dokonce s nadšením a s nabídkou zaměstnání.
Karl May přestal krást a více se oddával psaní a snům. Spořádaný život sice nevedl ani potom, ale Vinnetouovi a jeho bratrovi Old Shatterhandovi věnoval ještě mnoho a mnoho stránek.
A přitom daleko předaleko, až za oceánem a ještě přes půl země, pod hvězdnou oblohou leželi ruku v ruce armádní stopař Thomas a indiánský náčelník Cochise. Nemluvili, pozorovali nebe nad sebou a přemýšleli o tom, jestli jim Bůh nebo Manitou dopřejí ještě nějaký společný čas. Nevěděli, že díky fantazii jednoho spisovatele se jejich přání už dávno splnilo.