Moje články

Fandom: Sherlock Holmes
pozn. aut.: citát starý člověk je podruhé dítětem mi připadá poněkud smutný. Proto jsem pro své drabble téma částečně upravila (jak si jistě všimnete) a v podstatě zapsala první nápad, co přišel. A v podstatě tam zůstaly jen ty děti…
Sherlockovi bylo sedm a byl pozván tetičkou do Londýna.
Po několika dnech začalo tetičku trápit, že její synovec nemá přátele. Proto ho jednoho dne odvedla do parku a doufala, že dál si poradí sám.
Park byl nepříjemné místo. Tím hůř pro chlapce, který se na Sherlocka škaredil. Teď si to nenechal líbit.
Plesk! Blátem.
Buch! S působivou razancí.
Bum! Třísk!
Křup!
„V pořádku?“ zeptal se chlapec při pohledu na Sherlockův zkrvavený nos. Sherlock neodpověděl.
Na cestě se objevily dvě postavy. Chlapec a žena. Žena prošla kolem bez povšimnutí, ale chlapec se zastavil a mlčky podal Sherlockovi kapesník.
„Johne! Pojď, pospícháme,“ zavolala na něj ona žena. Chlapec se na Sherlocka usmál a pak se vydal pryč.
„Znáš je?“ otázal se Sherlock svého společníka. Na chvíli zapomněl na vztek.
„Ne,“ odvětil. V té chvíli se k nim přiřítila další žena.
„Gregory!“ vykřikla. Pak oběma chlapcům vlepila výchovný pohlavek a nebohého Gregoryho odtáhla.
„Našel sis nějaké přátele?“ otázala se tetička.
Hrdě jí ukázal zkrvavený kapesník. Teta si šla dát obklad na hlavu.
Na tuto událost později vzpomínal…
…když se při svém prvním vyšetřování setkal s inspektorem Gregorym Lestradem…
…když mu byl představen John Watson…
A kdyby ten kapesník nemohl vrátit, vzpomínal by denně…
pozn. aut. 2: křestní jméno inspektora Lestrada není nikde, myslím, výslovně uvedeno. Ale je jisté, že začíná od G a protože mi k němu jméno Gregory sedí nejlépe, zvolila jsem ho i do tohoto double-drabble.

Bylo krátce po poledni a Holmes chtěl zbytek dne věnovat pokusům. Jeho plány však byly přerušeny návštěvníkem, postarším solidně vypadajícím mužem.
„Dobrý den,“ začal, „jsem…“
„Kromě toho, že jste účetní,“ přerušil ho Holmes. „z vašeho oděvu příliš nezjistím. Snad jen, že máte pečlivou manželku. Vaše záležitost nejspíš souvisí s natrženým levým rukávem - k roztržení došlo nedávno. Bude to zajímavý případ.“
„To bude,“ souhlasil muž. „Mimochodem, oblečení je bratrovo. Já jsem exekutor. Dva měsíce neplatíte účty. Dovolte abychom vám - já a moji pomocníci - odnesli pár kousků nábytku.“
Později…
„Holmesi!“ zvolal vztekle Watson. „Můžete mi říct, kde mám postel?“

Fandom: Sherlock Holmes
pozn.aut.: vím, že na toto téma by se dalo napsat něco lepšího/vtipnějšího/děsivějšího/krásnějšího , ale já si nemohla pomoci a zplodila toto…
Watson pospíchal.
Paní Hudsonová na něj čekala.
„Jsem ráda, že jste přišel,“ zvolala. „Pan Holmes je nemocen.“
„Zase neduhy, které zná jen on?“
„Měl byste se na něj podívat.“
Watson vstoupil do ložnice.
„Jak se cítíte?“
„Umírám,“ odvětil Holmes zoufale.
Watson mu položil ruku na čelo. „Horečku nemáte a…“
„Devadesát osm Fahrenheita,“ řekl Holmes. Nešťastně se na Watsona díval. „Vyléčíte mne?“
„Kdybych to dokázal, byl bych slavnější než vy.“
Holmes padl do polštářů. „Bože! Jistojistě zemřu!“
„Holmesi, smiřte se s tím. Hypochondrie je neléčitelná,“ odvětil Watson a chtěl odejít. Holmes ho chytil za ruku.
„Zůstaňte! Co kdyby se mi přihoršilo?“

Lestrade zaklepal na dveře Holmesova bytu.
„Nevstupovat!“
„Holmesi, jeden případ...“
„Právě vkládám postříbřenou destičku do jodového roztoku. Odejděte.“
„Nepoužíváte trochu zastaralé metody?“ otázal se Lestrade a v jeho slovech byl jedovatý podtón. „Mimochodem, zmiňoval jste se, že Gregsona považujete za inteligentního. Já ne, ale třeba…“
Ozval se třesk. „Kdyby byl každý vědec vyrušován, žili by lidé stále v jeskyních,“ odsekl Holmes.
„Pravda. Vědec nesmí být vyrušován. Aby nebyl vyrušován, musí být pořádek. Aby byl pořádek, musí fungovat policie. Policie funguje spolupracuje-li
Sherlock Holmes. Aby mohl spolupracovat, musí nechat jód jódem.“
Holmes pomalu otevřel. „Přesvědčil jste mne.“
„Jistě. Používám zastaralé metody.“

Holmes dorazil do starého sídla brzy poté, co se dozvěděl o oné tragédii.
Lestrade na něj čekal. Když vstoupili do ložnice, uviděli plačící ženu. Sotva vešli, zhroutila se na pohovku.
Přistoupili k mrtvému. Na polštáři, na koberci, všude byla krev.
„To je strašné,“ probrala se žena z mdlob. „Žili jsme spolu dvacet let!“
Znovu se skácela. Hned k ní přistoupila ošetřovatelka a zatímco si Holmes prohlížel mrtvého, snažila se ji utěšit.
„Dvacet let! A ten idiot… hňup mi nic neodkázal!“ vykřikla náhle manželka zavražděného.
„Upokojte se, madam,“ obrátil se k ní Holmes. „Hňup váš útok přežil. Ještě může vše napravit.“

Sherlock Holmes prohledával pokoj zavražděného. Náhle se přiřítil strážník.
„Lestrade zmizel!“ křičel.
„Nesmysl. Někam odešel,“ odvětil Holmes.
„Ne! Je pryč! Šel do té pracovny a zmizel. Volal jsem, ale nic. Je tam závěs, díval jsem se za něj, ale je tam jen zeď!“
Holmes si povzdechl. „Watsone, uklidněte ho trochu. Jdu tu záhadu prozkoumat.“
„Dejte pozor,“ varoval ho strážník.
Holmes mávl rukou a odešel.
Nevracel se hodinu. Dvě. Tři. Čtyři.
Watson byl zoufalý.
Scotland Yard byl zoufalý.
Ve sklípku pod pracovnou seděly dvě postavy.
„Portské?“ otázal se Holmes. Lestrade kývl.
„Na tenhle den,“ zvolal.
„A na tajné dveře,“ dodal Holmes.

Zítra se ženíte. Je to jako kdybyste měl zemřít. Tedy spíš já, vy ne, vy budete šťastný. S ní.
Neřekl jsem vám, co k vám cítím. První den bylo moc brzy. Teď je pozdě.
Mlčel jsem, neboť vím, že pro vás jsem jen přítel. Nic víc.
Ženíte se. Nenávidím neděle.
***
Poslední den v Baker Street.
Vy jste se, Holmesi, nikdy nezeptal, proč jsem s vámi chtěl bydlet. Ale na tom už nezáleží. Zítra se žením. Odstěhuji se. Je to tak lepší. Kdybych tu zůstal, jednou bych se podřekl. A to nemohu.
Budu k vám chodit na návštěvy. Toho se nevzdám.

„Minulý půlrok byl cekem úspěšný,“ zhodnotil Holmes. „Vyřešil jsem nepočítaně případů…“
„…na popravišti skončilo sedmnáct lidí,“ dodal Watson.
„Nicméně, musel jsem vykonat jisté oběti. Kupříkladu jsem se sedmnáctkrát zasnoubil.“
Watson vyprskl čaj, který právě pil. „Co… jak…?“
„Se služkami podezřelých. Vždy pod falešným jménem, takže si ty případy nikdo nespojí.“
Watson zvedl obočí a chopil se novin. „Co když si ty nebohé dívky budou stěžovat?“
„Nic se jim nestalo. Ale jsem musel vyslechnout já! Já bych si měl stěžovat. Ještě, že je to za mnou.“
Watson mu mlčky podal noviny. Titulní stranu zdobil titulek:
Neúnavný donchuán má již sedmnáct obětí.

pozn. aut.: snad se žádný ze čtenářů nepohorší, až zjistí, jaká alotria postavy vyvádí, když o nich píši…
Zločinec byl polapen. Významný případ, takže Lestrade a Holmes oslavovali.
„Půjdu,“ zamumlal Lestrade. Podíval se na dveře. „Tudy?“
„Ne!“ vyhrkl Holmes a nejistě vstal. „Ne k Watsonovi, ke mně.“
Kdyby Lestrade mohl, nechápavě by na něj zíral. Teď se jen nechal dostrkat do ložnice. Holmes zabouchl dveře.
„Lestrade usnul v mé ložnici,“ vytrhl Watsona ze spánku Holmesův hlas. Watson se posunul.
„Proti vaší vůli?“ otázal se.
„Ne,“ odvětil Holmes. Vklouzl pod peřinu. „Proti mé vůli se míchal do vyšetřování.“
Lestrada ráno probudilo slunce. Posadil se.
Uvědomil si, že nespal ve své posteli.
Zaúpěl.
Z minulé noci si nepamatoval ani ťuk.

Fandom: Sherlock Holmes
pozn. aut.: slova muž přes palubu pro mne byla vždy spojena s vodou a ničím jiným. Proto takovéto drabble
Osm
Přišel Lestrade.
„Holmes je v koupelně,“ oznámil Watson. Lestrade se dál neptal. Odešel.
Půl deváté
„Holmesi! Co tam pořád děláte?“
„To se snad nemohu ani vykoupat?“
Devět
„To se tam zkoušíte utopit nebo co?“
Půl desáté
„Holmesi! Jestli hned nevyjdete ven, budu si stěžovat paní Hudsonové.“
„Odešla na čaj k přítelkyni.“
Deset
„Jestli okamžitě nevylezete, sním vaše nejoblíbenější sušenky!“
„Nesníte. Polovinu jsem jich schoval. Nenajdete je.“
Půl jedenácté
„Přiznávám porážku. Vylezte z té koupelny.“
„Hledejte dál, máte čas.“
Jedenáct.
„Holmesi. Já bych se rád vykoupal.“
Půl dvanácté
„Jdu dovnitř.“
„Konečně!“
Půl dvanácté a pět minut
„Watsone! Neodnášejte ten ručník!“

Lestrade pil třetí kávu, když přišla ranní pošta. Byl to krátký vzkaz.
Vyskočil ze židle a hodil dopis Gregsonovi. Za chvíli již oba uháněli do Baker Street.
Watson četl noviny. Když vpadli dovnitř, vzhlédl.
„Co se děje?“
„Čtěte.“ Lestrade předal obálku.
„Dnes v deset zemře na Baker Street detektiv,“ stálo ve vzkazu.
Bylo deset pět.
Watson se vymrštil z křesla a rozrazil dveře Holmesovy ložnice. Holmes ležel v posteli. Když se k němu Watson sklonil, otevřel oči.
„Co…“ zamumlal a pak se podíval na dveře. Stál tam muž v masce. Vida sešlost kolem Holmese, vzmohl se pouze na:
„A sakra.“

pozn. aut.: něco podobného mne napadlo, když jsem poprvé četla Psa Baskervilského. Jedná se o jakýsi dodatek k předposlední kapitole…
Přes blata kráčely tři postavy.
„Stále tomu nemohu uvěřit,“ opakoval sir Henry.
„Přitom je to prosté,“ opáčil Holmes.
„Pro vás,“ odvětil sir Henry. „Jste geniální, Holmesi.“
Holmes kývl.
„Nechápu, jak mohl to zvíře tak dlouho skrývat. Já v tom domě několikrát byl. A doktor Watson rovněž.“
„Watson vidí, ale nevšimne si,“ řekl Holmes a omluvně se na svého přítele usmál.
Prošli branou baskervillského zámku.
„Ale kletba rodu Baskervillů zažehnána nebyla.“ Ta slova pronesl Barrymore.
„Je-li tam další ďábel, myslím, že si Lestrade…,“ začal Holmes.
Jeho slova přerušilo hlasité zavytí.
„…neporadí.“ dodal. „Kde… kde je sir Henry?“
Ticho prořízl hlasitý výkřik.
pozn. aut. č.2: název tohoto drabble pochází ze slov, kterými se Sherlock Holmes vysmívá při návštěvě dr. Mortimera příběhu o kletbě rodu Baskervillů…

Byl podobný jejímu zmizelému manželovi. Tak podobný. Nikdy mu to neřekla.
Kreontovi se nelíbil a měl k němu výhrady. Prohlásil, že je pro ni spíš synem. Náhradníkem za toho, kterého nikdy nemohla vychovat.
Hlupák, co on ví?
Teiresiás věštil blízkou zkázu města od toho přivandrovalce.
Mýlil se. Určitě.
Přivandrovalec se stal králem v Thébách. Zasloužil si to, stejně jako ona trochu rodinného štěstí. Thébané ho měli rádi.
Teiresia nechala vyhnat.
Řekl, že by měla nosit smutek za svého zemřelého chotě a ne se znovu vdávat.
Ale Oidipus byl dobrým králem.
Jednou bude pro svou vládu slavný, řekl Kreón chmurně.
Závistník!

pozn. aut.: trochu slashe a trochu víc užívání drog. A asi taky poněkud OOC.
Škodlivost kokainu chtělo s Holmesem probrat několik lidí. Například paní Hudsonová. Tu před Holmesovým vztekem zachránil fakt, že je dáma.
Nebo Lestrade. Toho zachránil útěk.
Zbýval Watson.
Holmes vzal do ruky injekční stříkačku a prohlížel si ji.
„Nechte toho,“ řekl Watson. Holmes neodpověděl. „Počínáte si jako hlupák,“ dodal lékař.
„Co jste řekl?“ Holmes vyskočil z křesla. „Uvědomte si, že hovoříte s nejlepším detektivem, který…“
Watsona Holmesův přístup rozzuřil. „Chcete řešit záležitosti cizích a nevypořádáte ani s kokainem?“
Holmes popadl Watsona za ramena a políbil ho. Pak svého šokovaného přítele pustil a znovu se chopil injekce.
I Watsonova oběť byla zbytečná.

pozn. aut.: volné pokračování drabble z minulého tématu
Bylo brzy ráno, ale Lestrade již vstupoval do Holmesovy pracovny.
Holmes stál u okna. Na tváři měl škrábanec, nicméně vypadal šťastně.
„Dobrý den, Lestrade,“ uvítal ho Holmes. „Čaj?“
„Děkuji,“ řekl Lestrade a posadil se. „Co se vám stalo?“
„To nestojí za řeč,“ usmál se Holmes. „Proč jste přišel?“
„Dnes ráno našel strážník mrtvé tělo. Je to zapeklitý případ. Možná byste se měl posadit.“
„Ne!“ vyhrkl Holmes. „Nemohu,“ dodal. „A vy byste také neměl.“
Do místnosti vešla paní Hudsonová. „Neviděl jste mojí kočku?“ otázala se Holmese.
Lestrade vstal a podíval se na svůj plášť.
Skvělo se na něm několik bílých chlupů.

Stará vyřezávaná postel zapraštěla. Několikrát. Zdálo se, že se co nevidět rozpadne.
Watson se převrátil na záda a zaúpěl. Pak se nadzdvihl na loktech.
„Holmesi!“ zakřičel na zeď, za níž se nacházela Holmesova ložnice. „Nechte toho, ať už děláte cokoli! Holmesi! Slyšíte mne?“
„Slyším výborně,“ ozvalo se vedle něj tiše. Watson s sebou trhl.
„Co… co tu děláte?“
„Paní Hudsonová si k psovi koupila ještě kočku. Právě pod mojí postelí svádějí boj o postavení v domácnosti. Nedá se tam spát, nedá. Pujčte mi peřinu, buďte tak laskav.“
Watson si povzdechl, ale přenechal mu ji. Holmesova přání bylo obvykle těžké odmítnout.

Lestrade a Gregson seděli v Holmesově pracovně a tvářili se samolibě. Watson je pozoroval přes okraj novin. Jejich výraz nevěstil nic dobrého.
Vstoupil Holmes a tvářil se rozčarovaně.
„Vy jste byl hledat toho zloděje, že?“ otázal se Gregson s úsměvem.
„Už jsme ho chytili. Nechal jsem vám vzkaz, abyste skončil pátrání,“ dodal Lestrade.
„Omyl. Pravý pachatel je na nádraží. Za deset minut odjíždí. Nechal jsem vzkaz, v němž jsem vše vysvětlil, na stanici.“
Oba detektivové vyskočili z křesel a zmizeli tak rychle, jakoby se vypařili. Holmes si všiml Watsonova vyčítavého pohledu.
„Musel jsem zalhat,“ řekl. „Máme tu jen tři křesla.“

Lestrade seděl naproti Holmesovi a ze zápisníku předčítal - a vlastním komentářem doplňoval - fakta o svém posledním případu. Holmes ho pozorně poslouchal a ve tváři měl neproniknutelný výraz.
„Musím se vám, Lestrade, přiznat, že ve vašich dedukcích se zcela ztrácím,“ řekl nakonec Holmes.
Kdyby Lestradův potěšený úsměv uměl ozářit Londýn, měli by Londýňané na měsíc vystaráno.
„Opravdu?“ otázal se.
„Ano. Hovořil jste o svém posledním případu. To je, nemýlím-li se, ten ztracený diamant. A vy jste mluvil o nějaké vraždě ze žárlivosti.“
Lestradovi pohasl úsměv a otočil na další stránku.
„Mě to k sobě hned nějak nepasovalo,“ řekl zničeně.

pozn. aut.: věnováno Lejdynce jako poděkování za její povzbudivé komentáře. Snad se bude líbit…
Holmes ráno vstoupil do jídelny a uviděl paní Hudsonovou uklízet nádobí od snídaně.
Něco bylo špatně.
Watson vstal dřív.
Holmes se vrhl ke krbové římse, na níž měl obvykle lahvičku s kokainem. Byla pryč. Zaúpěl. Zdálo se, že Watsona podcenil.
„Odjel před chvílí,“ řekla paní Hudsonová, jakoby mu četla myšlenky.
„Musím za ním,“ rozhodl Holmes. „Hned.“
Hudsonová se na něj pátravě podívala. „Nemůžete. Máte utržený knoflíček u košile. Ale dnes dorazily čisté. Přinesu…“
„Ne,“ vyhrkl Holmes. „Děkuji, ale…“
Seběhl shody a vyrazil z domu. Skoro se srazil s poslíčkem, který se pobaveně culil.
„Víte, pane, že máte nakřivo zapnutou košili?“

pozn. aut. č.1: pokračování drabble z minulého tématu, které najdete zde. Jeho shrnutí: jistého zločince je - zdá se - možné chytit jen v dámském převleku. Jak se toho zhostí Holmes?
pozn. aut. č.2: slibuji, že v dalším drabble se budu držet zadaného tématu více.
Holmes se do Baker Street vrátil pozdě v noci.
„Máte toho zločince?“ optal se Watson.
Holmes zaklel. „Nemám! A je to Lestrangova vina! Přijedu na místo a on tam hlídkuje. Hned na mě, že je nebezpečné, abych chodil sám a zatáhl mne do drožky. Pak mi nabídl doprovod a cestou mě čtyřikrát pozval na večeři!“
Watson jen třeštil oči.
„A pak mě požádal, abych mu upřímně pověděl, co si o něm myslím, když byl upřímný on. Tak jsem mu řekl, že je blbec a vyhodil ho z drožky.“
„Cože?“
„Naštěstí je to hlupák. Nikdy mu nedojde, co se doopravdy odehrálo.“

V Londýně řádil muž, jenž obtěžoval ženy, které chodily ulicemi samy. Lastrade se případu ujal, nicméně - nepřekvapivě - k ničemu nedospěl. Poslední nadějí byl tedy Sherlock Holmes.
„A jste si jist, že je to správné řešení?“ otázal se Watson, když Holmes jeden večer vyšel ze své ložnice oblečen do dámských šatů a s parukou na hlavě.
„Naprosto,“ ujistil ho Holmes. S převlekem změnil i hlas.
„Nemám vás raději doprovodit?“
„Ne. On napadá jen osamělé ženy. Budu čekat sám,“ odvětil Holmes a vyšel ze dveří.
„Holmesi?“
„Ano?“ obrátil se Holmes.
„Zapomněl jste na kabelku. Čím byste se jako dáma bránil?“

pozn. aut.: malá inspirace Herodotem. Odehrává se před bitvou u Salamíny.
V noci vypadalo moře klidně. Muž, který stál na břehu, hleděl na zátoku a mlčel. Zdálo se mu, že se do šumění vln přimísil zvuk vesel.
Věděl, že to nejsou nepřátelé. I kdyby byli, nebál by se. O víc, než o rodné město ho nemohli připravit. Snad jen o moc…
Ozvaly se kroky a pak tichý hlas:
„Jsem zpět.“
U Dia, zdá se, že i o moc bude připraven!
„Všiml jsem si. Proč? Nenávidím tě.“
Povzdechl. „Já tě zas miluju.“
Ticho.
„Peršané vypálili Athény.“
„Vím.“
„Co budeme dělat?“
„Porazíme je.“
Tichý smích. „Víš, Aristeide, někdy tě taky miluju.“
„Já vím.“

pozn. aut.: Možná to příliš nesouvisí s vábením, ale jakés takés jaro tam je…
„Jaro. Podle statistik ubývá počet loupeží a přibývá vražd rodinných příslušníků,“ řekl Holmes a zapálil si dýmku.
„Domníváte se, že to skutečně souvisí s jarem?“ otázal se Watson a vyhlédl z okna. Nebe bylo ocelově šedé. Mrholilo.
„Možná. Nicméně, mne zajímá spíše jednotlivý zločin než celková statistika. Jednotlivý zločin - to je záhada. Když je z toho statistika, ztrácí to smysl.“
„Hm.“
„Mimochodem, říká se, že jaro je časem lásky,“ dodal Holmes zamyšleně.
„Hm.“
„Řeknete mi, Watsone, neměl jste jít dnes s manželkou do opery?“
„Hm.“
Holmes chvíli mlčel. „Netvrdím,“ pokračoval, „že nejsem raději, že jste se rozhodl mne navštívit.“

Pozn. aut.: Je to moje první drabble. Toto sdělení sice neomlouvá praštěný nápad i podivné zpracování, má pouze zdůraznit žádost o komentáře, abych věděla, zda-li jsem se úkolu chopila dobře.
Sherlock Holmes seděl v křesle a prohlížel si hodinky, které nalezl chvíli předtím.
„Co vás napadá při pohledu na tento časoměřič?“ otázal se svého společníka doktora Watsona. Než stačil Watson odpovědět, otevřelo se okno a na parapetu seděl jakýsi muž.
„Co tu děláte?“ otázal se Holmes ostře.
„Znám vaše metody,“ usmál se muž. „Zajímavé. Ale napadlo vás také, že ten muž, kromě toho, že byl roztržitý, také často pil whisky? Poznal jsem to i přes okno podle skvrny na sklíčku.“
Muž se otočil. Chtěl elegantně seskočit z parapetu. Ozval se třesk.
„Musím paní Hudsonové poděkovat za ty květináče,“ poznamenal Holmes.