Moje články

Opuštěný klášter. Přesně tam vedly všechny dopisy, které mu poslal. Tam se má stát další vražda. Opatrně vstoupil dovnitř a prohlédl okolní výzdobu. Renesanční sloupy a okna zanechávaly místu jistou stopu minulosti.

Najednou se ozval výkřik z patra. Vytáhl pistoli a vydal.

Dostal se až na půdu. Spatřil naproti sobě otevřené okno. Pomalu k němu vykročil.

Dostatečně blízko vyhlédl ven.

"Detektive... Začátečnická chyba." Zaznělo, než se stihl otočil, někdo do něho strčil a on vypadl z okna ven.

Bohužel ne do měkkého. Skrz hrudník mu prošlo kopí z plotu. Umírá... Zavřel oči.

Prudce otevřel oči, byl zpocen.
Ach, špatný sen.

Pohádali jsme se s manželkou kvůli úplné hlouposti. Prý, že prvně mléko, pak cereálie. Nechal ji se svým názorem a vyšel ven z domu na čerstvý vzduch. Potřeboval jsem si zapálit.

A nebyl sám. Opodál seděli dva mladíci, co též kouřili. Najednou se k nim přidal nějaký další, možná jejich kámoš. Oblečením na to celkem seděl. Neřešil jsem je.

Tedy až do momentu, než dva ze tří odpadli. Byli snad nalití? Nepůsobili na to. Ve svitu měsíce uviděl siluetu kytice. Strnul jsem, následně típl cigaretu o kalhoty a nepřítomně vydal zpět do domu.

Cože, ne, nic jsem neviděl, nejsem svědek.

Detektiv u místní policie, který chtěl dosáhnout zatknutí sériového vraha. Jenom on. Nikdo mu to nesebere. Nesmí, je to příliš osobní.

Nebyl to však jen detektiv, jednalo se i o nejstaršího syna rodiny, který pod sebou měl mladšího bratra a nejmladší sestru.

Jeden z nejvíce chytrých studentů na univerzitě.

Též byl i přítel ženy.

A kamarádem pro několik blízkých.

Byl tolik, přitom si někdy připadal, že je nikým.

Dokázal by o sobě napsat celou kapitolu v knize, ale měl by pocit, že tím čtenáře odradí, nebo donutí kapitolu přeskočit. Takže k tomu nikdy nedošlo.

A přesto ho už svět znal.

Tikání hodin, odbily půlnoc. Ještě nezačal pracovat na své práci. Pohlédl na obráceného svázaného mladíka u zdi.

Bodni ho... Zabij. Chceš to. Nepatlej se s tím dnes... Máš zlost z minulého selhání. Vše bude dobré. Znělo mu v hlavě, on tiše zamručel a zacpal uši.

"Ticho! Ne, musím se soustředit... Neudělat stejnou chybu. Nachystat to, jako vždy..."

Myslíš, že to budou brát vážně? Ne. Dostaň to ze sebe, vezmi nůž!!

Zavřel oči, zhluboka nadechl. Ovládne se. Ano, klid.

Najednou však popadl nůž a zabodl do bezvládného těla. A znovu, znovu... Cítil se uvolněný. A přesto mu z očí tekly slzy.

Vychoval ho, aby činil dobro. Ale i tak si uvědomoval, že bude stejný, jako on. Respektoval to. Respektoval tu svou výchovu, co mu dal. Byl s tím spokojený.

Věděl, že se jednoho dne vzpamatuje a ukáže světu, co je zač. Věřil tomu, silně. A to mu stačilo.

A kdo komu? Finnegan Ayers, otec nyní čtyř dětí, má pubertálního syna. Christopher Ayers. Furt by lítal za holkama, žádná škola - on to znal a jak.

I přesto ho vychoval tak, že má slušné vychování.

Nu a to ho za několik let čeká vychovat svého mladšího syna, Sullivana. Nom, aspoň už je připraven.

Kromě vraždění i pomáhal. Květiny a jeho sestra pro něj byly vším.
Když nějak trpěla, chtěl jí pomoct se z toho vyléčit.

"Pij, bude to dobré, uvolňuje to bolesti... Věř mi." Zamumlal k ní a podal šálek čaje s babským uchem, aneb jinak řečeno šalvějí. Udělal jej trochu silnější a dodal i meduňku na uklidnění.

Jeho sestra se čaje napila a pousmála. Opětoval gesto, pomohl jí. Mlčky ji u pití pozoroval. Měli spolu nyní zase jednu z chvil.

"Když se vyznáš v kytkách, možná bys mohl pomoci policii s polapením toho vraha, hm?" Zamumlala tiše.

"Jistě, jsi chytrá, má maličká."

Poslal mu dopis, tentokrát však neobsahoval žádný dopis, nýbrž jen nějakou bylinou směs. Nebo, odhadoval - opět pracoval sám a nevzal to do laborky.

Opatrně to mezi prsty v rukavicích mnul a zkoumal každý kousek zachovaného listu, nebo květu. Vedle mu u toho na pracovním noťasu běželo vyhledávání výskytu poznaných rostlin. Všechno rostlo všude. Začínal to brát jako žert, ale nechtěl si to přiznat.

Botanista nebyl vtipný, pro všechno měl důvod a význam.

V tom objevil kousek listu Broneru velkolistého. Zasekl se v práci. V jeho okolí je jen jeden skleník, kde je.

Věděl, kde bude další vražda. Vydal se připravit.

Rozhodl se, že jí na narozeniny upeče dort.
Měla květiny ráda, stejně jako on.

...

"Všechno nejlepší, matko! Jsem rád, že se konečně vidíme."

"V pořádku, synu..." Odvětila žena postaršího věku, zakašlala, zřejmě byla nemocná.

Rozkrojil dort a nandal každému jeden kousek. Matce ten, na kterém bylo několik více konvalinek, než fialek a růží. Milovala ty květiny.

"Doufám, že bude chutnat."

"Od tebe vždy."

Pozoroval, jak během chvíle začala mít závratě nevolnosti, na rukou vyrážku a spadla na zem. Ignoroval její volání o pomoc, sledoval to celé s kamenným pohledem.

Páchal právě vraždu? Ne, nazval by to spíše urychlením dědického řízení.

Začal se nudit? Připadal si, že potřeboval pozornost? On sám nevěděl, spíše si chtěl obzvláštnit život.
Začal konat, zabíjet, prožívat pocit moci, ach, jak jej to uspokojovalo.

Vyslyšel snad jeho prosby o trochu vzrušení v životě? Byl vrah někdo, komu si stěžoval, jak ho to v práci nebaví?
Hra začala, a on miloval každé místo činu, zprávu, dopis, který se mu dostal pod ruku.

...

Během několika měsíců se v městě rozlehl strach a obavy z neznámého, kdo nechával na ulicích kaluž krve a kytici.

Oběti bral, nebo tak to alespoň tvrdila policie, náhodně.

Později se mu začalo přezdívat Botanista. Poetické.

O tom, jak dlouho jsem se s tím dělal/a se nebudeme bavit...
A jinak - vzhledy dvou mužů NEJSOU přímou pro postavy, o kterých zde píšu jiné drabble, či se objeví v mé možné budoucí knize.
Berte to jen jako takovou představu.
JE MOŽNÉ, že se budou VZHLEDY - pokud by došlo k nějakému dalšímu bonusu na styl obrázků - ZMĚNIT.
Nu a co jiného k tomu... Prostě jejich soukromá hra.

Odkaz na obrázek:

https://cdn.discordapp.com/attachments/1083097287074529363/123546245797…

"Cože se ti zdálo?"

"Byl jsem na poušti a ztratil gumu-"

"Jak jako gumu? Jako na gumování? Nebo tu ženskou do vlasů?"

"Ne, jako kondom. A když jsem došel k ní, večer musel padnout."

"Jak... Kámo to je ujetý!"

Najednou se do debaty dvou mladíků, kouřících cigaretu, vloží muž, vyšší, starší, nejspíše střední věk, stylem oblečení se jim podobal. Už nějakou dobu je sledoval, až teď vyšel ze stínu. V ruce držel balíček cigaret. Speciálních.

"Cigaretu? Vidím, že vám už dochází."

"Dík, seš chábr."

Muž se jen pousmál a pozoroval mladíky, jak do chvíle omdleli a bezvládně leželi. Byli jeho.

"Pojedu s tebou, pár dní ti mohu pomoct."

"Ne, máš tu práci, věnuj se jí. Zvládnu to. Vrátím matce to, co ona mi dala v dětství."

"Nemůžeš jet o něco později?"

"Je to poslední vlak, potom jsou na rok výluky. A v autobuse mi není dobře."

"Dobrá, opatruj se a piš, miláčku."

...

Stála v hale vlakového nádraží, po chvíli přesunula k pokladnám. Požádala o lístek do určité destinace. Po vydání nastoupila do vlaku. Během chvilky vyrazili.

Poslední pohled na město, ve kterém několik let žila, teď musí pryč. A kam? Pomoci své nemocné matce. Bratr nemohl. Pracovní vytížení. Workoholik. Kretén.

"Nech to, však počkej!!" Zavolal detektiv a chytl kolegu za ruku.

Chyba. Následovala volnou rukou pěst do nosu. Stisk díky tomu povolil a udělal krok dozadu ke zdi. Kolega však nebyl hotov. Hned mu věnoval další.

Na bílou košili dopadla první kapka krve.

"Nejsem debil, my jsme, pardon, byli tým!"

Už se znovu napřáhl, najednou někdo vešel, velitel. Při pohledu na situaci se zamračil.

"Zatajil nám dopisy od něj!!"

Ozvalo se tiché mlasknutí. "Detektive, za mnou, na slovíčko. Seržante, máte dnes volno." Velitel se vydal ke své kanceláři.

Detektiv jej následoval, nedobrovolně.

Po zavření kanceláře se ozval i zvuk zamknutí.

Chtěl pro ni jen nejlepší. A přitom to byl muž, co zastával přírodní zdroje.

"Takže budete chtít náhrdelník s přívěskem pyritu, pane?"

Cukl sebou. Ach, zase se zamyslel. Přesněji nad včerejší obětí. Taky měla ráda drahé kameny. Citrín milovala. Kromě toho i tulipány, žluté.

*Pane? Haló? Řetízek zlatý?"

Rudá krev a pastelově žluté tulipány... Tohle by nikdo neocenil. Ale věřil, že policie ano. On totiž věděl, že vytvořil další umění.

Najednou pocítil chycení za zápěstí. Zamrkal a pohlédl na klenotníka.

"Ano, náhrdelník s přívěskem pyritu se zlatým řetízkem, děkuji."

"Dar pro vaši milou?" Muž jemně přikývl.

Lhal. Pro další oběť.

"Tohle nikam nevede." Zkonstatoval muž druhému. Na stole před nimi se nacházelo několik složek s informacemi k případu. Nechyběly fotky, nebo hmotné důkazy. Většina byly zvadlé kytice.

"Máš pravdu. Ale já to pro dnešek balím, slíbil jsem jí to." Detektiv bral do ruky brašnu, ale část věcí vypadla ven. Mezi nimi i jedna obálka. Než to detektiv stihl, ujal se toho kolega.

"Co to je? Počkej. On tě kontaktoval!? A proč to není tady!?"

"Já... Dej mi to."

"Debile... Myslíš, že to je vaše soukromá hra?! Hovno."

"Vysvětlím to.."

"Šéfovi. Až tohle nahlásím. Teď táhni, sobče. Skončili jsme spolu! SKONČILI!"

Krok po kroku. Jinak to nešlo. Nemohl změnit ani jeden bod. To by všechno pokazil. A to by bylo nepřípustné.

Že by postup, jak na správnou vraždu? Ne. Připravoval drink pro zákazníka. Říká se, že barmani experimentují, teď si to nemohl dovolit, znal toho muže.

Nalil do shakeru několik odměřených panáků různých ginů, sirupů a rumu. Ujal se lžíce a zasekl. Ne. Odložil ji. Podal krytku a s zaklapnutím vyhodil shaker do vzduchu. Po několika protřepání ji nechal dopadnout na pult.

Otevřel a do ozdobené nádoby s kostkou ledu přefiltroval nápoj, zakončen limetkou.

Položil hotový nápoj na připravený ubrousek. Hotovo.

V životě poznal hromadu lidí, avšak jen část pro něj byli ti správní, ti, kterým dokázal věřit a cítil se s nimi bezpečně.

Avšak si jen říkal - podali by ruku, kdyby mu hrozil pád?

"Haló? Hej... Kámo!" Pocítil dloubnutí mezi žebra.

"Co? Promiň, já asi trochu... Se zamyslel." Odvětil a víc natočil směrem k druhé osobě, tedy příteli, co v ruce držel knížku.

"Jen mě zajímalo, jak se ti daří v tom vztahu? A tím nemyslím s případem..."

"Uhm..."

"No mluv! Ta kniha je nudná."

"Jo... Je milá. Cítím se s ní líp."

"Víc, než sám doma?"

"Ano, věřím jí."

Zase si to všechno musela udělat sama... Sice říkala, že je samostatná a nepotřebuje muže, nebo někoho po svém boku. Ale nah, on by se aspoň někdo hodil.

Jenže ten někdo naháněl vraha, co byl posedlý nechávat na místě činu kaluž krve a kytici oblíbených květin oběti.

Aspoň v bytě nebyl takový nepořádek.

Dala vyprat, mezitím umyla nádobí a potom i ono prádlo pověsila. Po tom všem se roztáhla v ušáku, dala nohy na opěrku. Byla tu přeci sama, mohla si dělat cokoliv, co chce.

A i proto si v jeho ušáku právě četla erotický román a nestyděla za to.

"Jednotky ohlašte své pozice."
"Zadní vchod zajištěn."
"Přední vchod zajištěn."
"Nouzový východ zajištěn."
"Levé křídlo sledováno."
"Pravé křídlo pod dozorem."
"Schvaluji."

...

Upil jsem ze své kávy a poupravil sluchátko v levém uchu. Působilo jako normální airpod, ale vlastně nikoliv - slyšel jsem všechny rozhovory jednotek. Rozhodli se k činu, ulovit velkou velrybu.
A kdo byl návnada? Ano, já. V zapadlé kavárně obchodního centra. Nedával jsem misi žádnou naději.

"Velryba vešla, míří k návnadě, buďte v pozoru."

Uhm. Možná to vyjde? Slova mě donutily se narovnat. Není možné, aby se tu objevil. Takový on není.

"Přepínám, uvedený nesedí popisu."

Co jsem říkal...

Cukl sebou a tiše zamručel. Nedokázal hned otevřít oči, ani se víc pohnout. Bolel ho celý člověk a ani nevěděl proč.

Měl by snad?

Nakonec se přeci jen odhodlal a otevřel oči. Měl vše rozmazané, ale i tak poznal, že na jeho lustru se nachází růžové kalhotky. Uhm, co? Podíval se i dál a spatřil láhve od všemožných alkoholů a balíčky z fastfoodů.

"Haló?" Vyšlo z jeho úst, ale šepotem. Odhodlal se vstát. Chyba. Během sekundy mu podklouzla ruka o prázdnou láhev a on narazil hlavou o podlahu. Zase zavřel oči a ležel.

Mezitím na rohožku v předsíni dopadla obálka.

Seděl mlčky ve svém ušáku a listoval tlustou knihou, zkušení by mohli poznat, že se jedná o trestní zákoník. Chtěl si jen ujasnit, že se nemýlí.

Našel tresty za vraždy.

Následně zalistoval dál, na krádeže.

Potom o kousek nazpět, výtržnictví.

Kazdou kapitolu si označil neonově oranžovým proužkem a začal porovnávat. Ty rozdíly jej nepřestávaly udivovat. Ta nerovnost.

Bude to tak stále? Nezmění se to ze dne na den? Zákony vznikají, zanikají, mění se, prostě existují.

Ta nejistota, onen paradox, který zde plynul... Chtělo to víno. Natáhl se pro skleničku červeného vína a lehce z něj upil. Ach ne, zhoršili kvalitu.

"Víš, že strážník z pátého okresku to táhne s Claire?"
"Včera jsem nachytala toho mého, jak si sladí kávu, i když tvrdí, že je na dietě!"
"Ta zrzka furt leze za šéfem, co když si tak polepšuje!?"

Drby, ach, jak je nesnášel. Při vyšetřování se hodily, ale nyní na ně neměl náladu.

I přesto stál v kantýně účtárny, obklopen ženami - hotová slepičárna. Některé se na něj zkoumavě koukly, než věnovaly zase drbání a srkání kávy.

Zhluboka se nadechl a vytáhl z pravé kapsy svůj odznak, následně i pozvedl do výšky.
"Dobrý den, potřeboval bych vyslechnout Nicole Murphy, je zde přítomna?"

Pomalu se stmívalo, když muž středního věku seděl ve svém ušáku a četl knihu, někdy k tomu upil z hrnečku kávy. Najednou se ozval zvuk zvonku. Zvedl se a vydal k hlavním dveřím. Uviděl tam obálku. Opatrně se jí ujal a otevřel.

Zase jej kontaktoval. Do teď nevěděl kdo to je, ale věděl, co za činy dělá, vraždí. Zúčtuje mu tuhle drzost. Dramatičnost činu, ale ubohost skrývání ve stínu.

Došel zpět do obývacího pokoje a vytáhl papírovou krabici, kam založil obálku mezi několik dalších. Opět se vrátil k předchozí činnosti.

Přesto si musel přiznat jednu věc - tahle hra ho bavila.

Setkali se.
Tváří v tvář.
Věděli, že se to jednoho dne nejspíše stane.

„Měl bych tě zatknout.” Začal hnědovlasý muž.

„Mě bys zatkl, ale svou přítelkyni smrtijedku ne. Spravedlivý bystrozor, jak tak vidím.” Ironicky se k tomu vyjádřil blonďatý muž a jen pohrdavě díval na toho druhého.

„Ale to je...”

„Jiné? Jistě nejsem žena, nespím s tebou a nechválím do nebes.”

Hnědovlasý muž se zamračil a pomalu vytáhl z pouzdra hůlku.

„Nu dobrá...” Ohranil se blonďák a vytáhl ji též.

Postavili se proti sobě a začal souboj.
Jak dopadl? Kdo ví. Ale nejspíše i poslední zhasl. Podlehl zranění, jak smutné.

Slyšela sirény, jak se ozývají po celém městě.
Srdce jí najednou bušilo o mnoho víc, než normálně.
Siréna kolísala a stoupala.
Věděla, co to znamená.
Válka.

Prohlédla na svého muže, který seděl v křesle a četl noviny. Možná už dávno o tom, že se něco blíží, i tušil.

Avšak ona to věděla jistě. Věděla, že bude muset opustit všechno, co má rád a jít bojovat za svou zemi. Za cíle, které možná ani sám nechce, ale musí. Musí poslouchat rozkazy.

Žena mu položila ruku na rameno a lehce jej promnula.

„Je to tady, drahá.” Odvětil muž a pohledem do novin.

Siréna. Ano, ten přesně ten tón, když...
Nastalo to.
Válka.
Toho, čeho se každý obává.
To, co nejspíše nikdo nechce.

Podívala se na svého muže, jenž si v klidu četl noviny a nevnímal tak moc svět.
Sice on možná věděl, že se neco takového blíží, nevěděl, že to je zde.
Že brzy bude muset opustit obydlí a jít bojovat za správnou věc? Chtěl za to jít bojovat on sám? Ne. Jen plnil rozkazy.

Šance, že to přežije je poněkud nízká.
Válka si nebere servítky.
Činy a dopady.

Zvuk pokračoval stále.
Žena přešla k manželovi, ten se zamračil.

„Je čas, miláčku.”

„Jsi jen zbytečný kus. Kdokoliv jiný je lepší a nic to nezmění, špíno. ” Řekl jeden student na druhého. Ten jen pozvedl obočí a věnoval mu dosti ironický pohled.

„Jistě. A to říkáš jen proto, že jsi napsal lepší test. Vete al infierno.” Odsekne druhý a popojde o něco dál. To se od něj vydal pryč. Další urážky však padají, Finnegan se otočí.

„Chceš ukázat, v čem nejsem špatný!? Rád ti to, ukážu, kreténe.”

Následně se k němu tak vydal, stiskl ruku v pěst. Adreis se tomuto pouze zasmál. Avšak jej přátelé drželi a uklidňovali, on mu už vrazil do nosu.

Seděl tiše v obývacím pokoji a díval okolo sebe. Povzdychl.
Je ru nyní sám. Bez ní. I bez něj. Vzali si jej na pár dní jeho rodiče, aby jej uklidnili.
On se měl uklidnit ze ztráty.
I přes to ticho měl pocit, že mu hučí v uších, že je tam v jeho okolí hluk.
A přesto nebyl. Či? Nedokázal to rozpoznat.
Přiložil si dlaně na uši a zavřel oči, hlasitě začal dýchat.

„Marilyn... Proč... Proč jsi mi to udělala!?” Vykřikl najednou do ticha a podíval okolo sebe.
„Já to tady bez tebe nevydržím. Slyšíš mě!? Nevydržím. Byla jsi mou oporou.”

Někdo rád volnější oblečení, takové víc ukazující, že je přírodní, na nic si nehraje.

Pak tu byli tací, co nosili různé společenské obleky a ukazovali tak, že patří mezi vyšší větví.

Někdo dědil, takže šlo lehce vidět, že je z nižší vrstvy.

Existovali i lidé, co si módu tvořili sami, oblečení šíli.

A pak tam byl on. Ten člověk, co trpěl menší krizí. Trvala sice jen takové dva roky, ale vnikla. A v čem spočívala? Četné oblečení jako tma, rozthané, kovové doplňky. Nakonec i nahlas puštěná punková hudba. Byl spokojený.

I když. Začalo to, skončilo.
A on byl opět přírodní.

Upil ze svého, nejspíše bylinkového, čaje, prohrábl vlasy. Podíval na hodiny, ukazovaly za patnáct minut půlnoc. Ujal se menšího nožíku a vrhl do zaříznutí větviček z vrby.

Ozvalo se hlasité zamňoukání, drásající uši.

Muž roztěkaně podíval okolo sebe a následně na kočičky. Přejel opatrně po poupetech a lehce pozvedl levý koutek.

Pod rukama muž pocítil jisté vibrace, i když ne moc příjemné.

„Dodám své milé nejhezčí kytici kočiček.” Zamumlal pro sebe, tón zněl omámeně, jako kdyby byl v jiném světě.

Na prstech muže byla vidět rudá tekutina.

Konečně uřízl konec kytice.

Pod jeho rukama leželo mrtvá kočka. Avšak ne vcelku.

Příjemný postoj, medový hlásek a činy. Získal si, co chtěl. V každém našel, co mohl použít jako páku k tomu, aby mu vyhověl. Sic někomu rád půjčil peníze, on je následně chtěl vrátit. A ještě s přirážkou. Udělal každému laskavost. Vybral si ji zpět. Po dobrém, či zlém. Vyhrožoval ublížením blízkým, samotnému, vytáhl špínu z minulosti.

Avšak nedocházela mu jedná věc, dosud. Karma je pomstichtivá mrcha a vrátí vše, co činíme. Otočilo se to proti němu. Sic ne úplně. Avšak už teď nemůžu být u svého nejmladšího syna, u manželky. Byl zmlácený do krve.

A kdo ví, co bude následovat...

Dal jsem jim nejlepší výchovu.
Ví, jak se chovat ve společnosti.
Svět se jim podvolí.

Byla to ale správná výchova?
Jak jsem dopadl já sám...

Někdo zastává staré praktiky, já zkusil lehce modernizovat.
Dát jim lehce volnosti. Nenutil dodržovat vše striktně.

Z mého syna se stává ochránce práv, avšak i rebel.

Má dcera to začíná táhnout s nějakým motákem.

Nejmladší syn je mi upírán. Ten zatím není nijak poznamenán.

Chtěl bych to změnit? Dát jim jinou výchovu? Tvrdší? Ještě více volnější? Otec to má vždy nejtěžší. Má na svých břemenech vést vše.

Avšak. Udělají to tak stejně i jeho potomci?

Mladý chlapec se rozběhl ke skupině měsíčníků a začal okolo těchto tvorů poskakovat.

„Christophere! Já vím, že jsou přátelští, ale nebuď na ně tak hrr...” Zamumlal tiše starší muž, jenž se zabýval na louce sběrem bylin. Z části kontroloval svého syna.

Ten se sice o něco uklidnil, ale stále dělal všemožné hlouposti a různé tvory packal po hlavě. Jednomu z nich se to nelíbilo, tak do chlapce strčil a ten padl na zem. Rozplakal se.

Muž cukl, ohlídl situaci.

„Chrisi, v pořádku?” Vydal se k němu, sklonil, zkontroloval. Napůl uchlácholil i tvora.

„Však ty se to jednou naučíš.”

Chlácholivý úsměv.

Nic nevíš, nic si nepamatuješ, neznáš nás, nevíš, kde máme sídlo.

...

„Pane ptám se vás znovu. Co víte o samozvané skupině Smrtijedů?” Otázal se muž v bystrozorské uniformě. „Dodejte tam hlavně, že se jedná o výslech pod Veritaserem.”

„Nic nevím.” Odvětil na to vyslýchaný a ještě na důraz svých slov zavrtěl hlavou.

„Legiliment.” Vyslýchaný muž sebou cukl, ale i tak dále divák před sebe nepřítomným pohledem.

Nebylo tam nic. Jako výlet do prázdna. Mužova mysl sice obsahovala nějaké základní informace, jako jeho život, avšak tam tomu byl konec. O smrtijedech ani zmínka.

„Dobrá. Ukončuji výslech. Můžete jít.”

A byl konec.

„Hele on ten jeden měsíc je teď totálně rozbitý. Měli by muže upozorňovat, že těhotenství rozbíjí ženy... Si člověk říká, jak to všechno bude v pořádku, ale kecy. Kdybyste jen věděli, co ona má za kombinace jídel. Tyjo, normálně gastronomické zázraky.”

Smích ostatních přítomných u stolu

„Jakože pánové, koho kdy napadlo dát si okurku s marmeládou a lískooříškovou pastou v toastu? Ještě má vždy ty svý nálady. Chápete. Koukáte na ni, urazí se, uklidíte něco, vadí jí to. Ale tulit... Jo, teď mám doma plyšáka, než manželku.”

Upije ze své skleničky.

„I tak ji miluju. Snad to dál bude lepší.”

Pocítil bolest. Na několik sekund byl z ní paralyzován. Neucukl, pouze tak sevřel ruku v pěst.
Bolest stále přetrvávala, pálilo jej ono místo, avšak nakonec to vše skončilo. Pán Zla odtáhl hůlku z jeho levé ruky a uvolnil mu tak sevření předloktí.

Podíval se na ono znamení proplétajícího se hada. I to jej na nějakou dobu ovládlo. Stál, koukal na to a nedokázal uvěřit. Dokázal to. Je nyní jedním z nich. Plnohodnotným jedním z nich.

„Děkuji, pane.” Řekl k němu s významným pohledem, než se šel usadit na své místo. I tak pod stolem se na ono tetování díval. Hrdě.

„Tak na zdraví, příteli!” Přiťukli si, každý upil ze své skleničky.

„Já... Nějak je mi- co-” Prohlédne jeden z mužů do svého poháru, následně i promne oči.

Imperio.

Zmatený muž získal ve tváři neutrální pohled. Položil pohár, podíval před sebe. V očích prázdno.

„Zabij jej. Udělej mi dobrou večeři. Jsi přeci jen nejlepší britský kuchař.”

Ovládnutý muž se zvedl a přešel k oběti. Bez sebemenšího zavázání jí podřízl hrdlo. Poté přešel k přípravě. Neostýchal se upravovat lidské maso, bral ho stejně jako zvířecí.
Ustrojil stůl a začal servírovat jídla.

Ukončení kouzla.

„Převelice se ti to povedlo, dobrou chuť, drahý příteli.”

Měl rád šachy, ba co rád, on je miloval.
Miloval posouvat figurky tak, jak chtěl. A očekával, že se zbaví protivníkových.
I mu to vycházelo.
Ano... Každý, ale udělá chybu. Jak začátečník, tak už pokročilý.

Posunul špatně pěšáka.
Král z druhé strany mu vzal královnu.
Všechny další figurky se začaly vyhýbat vyřazení ze hry.
Začal najednou prohrávat. Nevěděl, jak dál. Odložil to.
Rozhodl se, že onu partii dohraje jindy.

Kdy? S kým? Se soudem? Smrtí? Svou ženou?
Nev, kdo přesně bude jeho protivník, ale ví, že to bude těžké.
Není na to připravený.

A jedno ví jistě. Už nikdy nebude.

Chtěl být lepší, ukázat ambice, dokázat světu, že je NĚKÝM. Byl za to odměněn.

Mladší blonďatý muž se podíval na své předloktí, které zdobilo znamení zla. Bylo tak honosné. Byl někým. Ukáže světu, jak má vypadat. Pomůže pánovi v jeho prospěch.

...

Vzepřel se rozkazu. Nechtěl konat v jeho prospěch, chtěl nějakou dobu být mimo všechny tyhle krveprolití a manipulace. Byl potrestán, stal se NIKÝM.

„Ne! Počkejte... Ne, já- Ahh!” Vykřikl muž, co svázaný sebou cukl, když mu skalpovali při vědomí jeho znamení dýkou. Tak neskutečná bolest. Nakonec padl k zemi. Tiše úpěl.

Sic nemá znamení, i tak navždy zůstane poznamenán.