Moje články

„Leviatan má větry,“ ukáže Petr na bublající střed Světa.
„To je mořská obluda, pošetilče,“ ušklíbne se Jakub, „a navíc bájná!“
„Biblická,“ opraví ho Ondřej, „takže prr!“
„Řekl bych,“ přihazuje svou trošku do mlýna Tomáš, „že kdosi pozotvíral vodníkovi pukličky…“
„Žralok!“ dí svý Petr.
„Maximálně sumec,“ nezapře svou býčí povahu Jakub, „ale ten nedělá podobný šrumec.“
Strnou: voda se vaří, z rybníka se cosi noří.
„Úprkem prk, velím,“ peláší pryč Jakub.
„Zachraň se, kdo můžeš,“ hoří za patami Ondřejovi.
Petr zapře sám sebe, neb beze slova mizí po zajícovsku.
Jen Tomáš dokud neuvidí, neuvěří.
„Kraken,“ vydechne, vyvraceje hlavu vzhůru, „proč tady?!“

Litera za mluvy z duše:

Lomeril Derby Radostného jezera
Aldarion Jeník ve vývinu
Terda Jednou
Hippopotamie Ta jediná pravá láska
may fowl Strom sváru

Litera za mrazy po zádech:

tif.eret Volání a On
Leonyda Styron Dark voices
Burák Námořnické historky
ChaosPrince V životní velikosti

Litera za jádra pudla:

Arenga Jak náročné je vydělávat si na denní chleba, je-li někdo ředitelem školy v roce 1953
myday Rty paní Huyn a Úsměv paní Song
Blueberry Lady Nelehké sestavování životopisu a Velké dějiny a absolutní pravda
Lee XIV. zastavení
kytka Jen aby byl kluk ščastnej
Kumiko Dceři

Litera za vykopávky:

TheBlueEyedBandit O původu pouští
Dain Třetí kolo, אמת a Modrá knížka?
Šmelda Pozor na to, co si přeješ

Litera za rozšířené obzory:

mila_jj Ze země jsem na zem přišel

Litera za černé vyhlídky:

Menhir Volba budoucnosti
ef77 Teď a tady

Litera za doušky ze studny:

Aplír Pro potěšení davu
Peggy Nedoceněný
Lee Třetího dne
Blueberry Lady Drak, Král kanálů a Jiří III.
Kumiko Blbej den
Carmen Pod křídly noci
Dain Říčka

Litera za namožené bránice:

P.M.d.A. Chybka a Pro pamětníky
Jakub Vandrovec Povstání
Lejdynka Nudný pracovní večer
ef77 Exodus, kapitola 14.

Litera za pastvy pro oči:

Aplír Žena s dítětem
Aries Pavučina

Litera za šlehy nezařazené:

Esti Vera Věnováno L.
Mydla Štěstí a neštěstí
Menhir Náhoda lidské souhry
morpi Čas na nový květináč
Alexandra V nouzi je třeba otázat se pramene

Čarokrásná byla, co si budem, pasu vosího, nohou gazelích, boků beránčích, ňader dmoucích a šíje labutí, ale chlapům ruplo v bedně, obcházeli ji obloukem a za zády špitali, že jí prší do nosu.
Kdyby jen věděli!
Nejistějšího člověka aby Sherlock Holmes jak tu jehlu v kupce slámy pohledal!
Nakonec klofla poloslepého folkloristu, co foukal na fujaru a v tady teď moc nežil.
Jak stárla, zmohutněla a zkrásněla, zakopavši válečnou sekyru se svým tělem.
„Konečně něco do ruky,“ mumlal ve tmě, ba probudila v něm básníka: po zbytek dne pěl ódy.

A se šminkami je šmitec, rozhodla se v náhlém popudu.

„Dvě kříže.“
Umělá hláška. Šestatřicet a víc bodů. To nám to pěkně začíná.
„Pas.“
Co taky jiného, že.
„Tři herce.“
Si snad dělaj srandu, takže zbytek obrázků má jeho kumpán?
„Pas.“
Jsme dost pasivní, parťáku.
„Čtyři bez.“
Blekšmak, paráda… Kolik es asi máš…
„Pas.“
„Pět kár.“
To jediné, co ti chybí, co?
„Pas.“
„Pět bez trumfů.“
I krále zjišťuje, to vůbec nevypadá dobře…
„Šest kárů…“
„Šest herců!“
Díra tam je, když do velkýho panáček nejde…
Pas. Pas. Pas.
A já vynáším, bezva. Jestli to nemají ložený, vyhrává proti malému slemu jen správný první výnos. Ale co z týhle nanicovaý karty?

Churavěla, chuděra, a chřadla, má sparring partnerka.
Ráno výšlap, teď slalom, jak seběhneme k řece, čekají nás prsa. V noci dálkový sprint.
„Už nemůžu!“ sotva plete nohama, samojediná, a tedy vonící obřím zmutovaným zajícům, kteří jak slepice po flusu jdou po negravidních samičkách.
„To dáš,“ vyklusávám vedle ní, „ráz, dva, tři, zaberem a jsme dole na to šup!“
„Já bych na to radši šupla,“ hledá ztracený dech, „jsem žena, ne běžkyně!“
„Naši protivníci nám dýchají na záda,“ beru ji za ruku, „sportem ku zdraví a do cílové pásky se zdviženým hledím!“
„To by chtělo, trubče,“ frkne, „jestli máme někdy vyhrát…“

Prší-li ti na hlavu hliněný déšť, pozdě bycha honit; ale zase poprvé se počítá.
Radostné výhledy zhatí, ani v hrobě mi odpočinout nedají!, skrumáž.
Před nebeskou branou těsno, davy jak na Valících se kamenech.
„Ale tys mi zrozkošatěl!“ tyká mi cápek, „Zestárnuls, synu!“
„Nikdo nemládneme,“ miluju nezdvořilce, „a krávy jsme spolu nepásli, parde!“
„Ty si tu pobudeš, čílivče,“ nemlátí prázdnou slámu mládenec, „vždyť já jsem tvůj fotřík!“
A je to on, jak ho nepamatuju: ramenatý, vysoký, vlasatý, skorem puberťák.
„Shledáme se, neboj,“ uklidňuje mě, „jen musíme ještě oba o chlup zdětinštět… Když prej nebudeme jako batolata, nevejdeme do Božího království!“

Zplodí-li suchar samé skotačivé čtveráky, taškáře a šibaly, že by se Enšpígl šel zahrabat, začnou mu dřív nebo později lézt na nervy. Na nejstarší Ofélii už si tak nějak zvykl: než vleze do pěkně napěněné vany, tutově se z vody vynoří s utonule vyboulenýma očima. Prostřední Romeo nevynechá snídani, oběd ani večeři, aby mu nepřipil na zdraví, zakuckal se, zmodral a práskl hlavou o desku stolu. Nejzákeřnější ale benjamínek Vilém, který se pověsí, kamkoli přijde: posledně si utíral zadek, otočí se a na splachovací šňůře oběšenec!
„Asi bych se měl odstěhovat,“ říká svému psychoušovi.
„Nebo své děti oplakat,“ dí ten.

Za chvíli nás máma zavolala a řekla, abychom napsali tátovi. Marta šla hned psát. Martin řekl:
„Mami, já to napíšu až večer.“
Máma se sice na Martina zamračila, ale nakonec mu to dovolila.
A mně se sice moc nechtělo, ale už jsem to tak dlouho sliboval mámě, že se mi nechtělo odporovat, a Marek jen řekl, že to napíše až zítra a že si to dneska promyslí, co v tom dopise napíše. Hned jsem šel psát dopis a v dopise bylo toto:
Milý táto
Jak se máš? Já se mám docela dobře. Už se těšim na moje narozeniny. (…) Pusu Patrik

„Když ale vidím na obzoru,“ vyhlíží v dál Zdislav Sandál, „uprostřed kraje nízkou horu…“
„Na nebi mráček běloskvoucí?!“ zdvihne oči Hynek Kočí.
„Přestane srdce chvíli tlouci!“ zavelí Vilém Závada, „Nohama k epicentru výbuchu!“
„Štěstí!“ utrousí pod vousy Venda Brynda, „Co je štěstí?“
„Muška jenom zlatá,“ zdvihá se z prachu Lukášek Machů, „co tě mine!“
„Za trochu lásky šel bych světa kraj,“ oklepává poklopec Pepík Oukropec, „ba i sto roků v šachtě žil…“
„Pořádného kluka,“ hrubě přeruší Hubert Netušil, „nezabolí ruka!“
„Lidičky, valí se dav!“ ukončuji nedělní chvilku poezie záložáků češtinářů a spouštím rotační kulomet, „Toč se a vrč, můj kolovrátku!“

„Miluješ mě ještě vůbec?“ obrátila se prý Eva na Adama, ještě než měla pletky s Hadem, co jí poplet hlavu. Ona ve svém rouše, on sám na sebe, nadto v Edenu, sluníčko, zvířátka, rajská hudba ptáků a vůně broskví, zkrátka eromantika jak vyšitá.
„A koho jinýho, miláčku?“ vyhnul se první muž odpovědi.
Myslím na praprapředka, putujíce se starou apokrajinou, kde všechno, co žije, věkovití zombíci.
„Líbím se ti ještě vůbec? Nejsem už moc stará?“ dotírá v přestávkách mezi únikovými maratony.
Odbývám ji, ale skutečnost je taková, že mě nouze naučila housti: zamilován až po uši!; jenže objímej, když na útěku.

„Od rána obchází tábořiště jako hladový vlk,“ hlásí při večerní poradě Zrzka podšitá, vedoucí lištiček, „ale že má roucho beránčí, nevyje – bečí!“
„Kde je teď?“
„Za humny!“ ví Zavilá lvice od paviánů.
„Nemůžeme riskovat,“ krčí čelo náčelník, „Malý medvěde a Železná ocelotko, vyceňte na šelmu zuby, že jí velké oči strachy z důlků vypadnou!“
„Šakalí péro,“ protestuje Líný leopard od želviček, „mám už týden churavou praktikantku a padám na hubu! Když chce s námi býti…“
„Já se klidně hlásím jako koza,“ šveholí Zrzka podšitá, „zůstanu celá a ještě se nažeru!“
„Jenom zakousnout!“ napomíná zdravotnice vlkodlaků, „Ať může s kuropěním hákovat…“

Sotva se po ránu rozednilo, myla mu zaprášenou hlavu.
„Ty bestie,“ proklela pohledem.
Neláteř, mlčel jak beránek vedený na porážku, když s křivou hubou od ucha k uchu!
Za každý bílý vlas odsouzen, to on oráčem v její zbrázděné tváři…
Nelebedil si, dobré bydlo ho pálilo, až jednoho strašného dne sotva zvedla zrak, nevyčítala, vrásky neretušovala.
Kdeže loňské sněhy jsou, pozdě bycha honil, ustrnut až do morku skla nad zlhostejnělým uvadáním. Odejmi ode mě tento kalich, modlil se se svítáním, kdy čekal na zas o něco sešlejší škleb.
Přibit na zdi, pojídá chléb vezdejší den ode dne s tvrdší kůrkou.

Pařím jak Řím a Paříž dohromady, tak se ani nedivim, když po ránu stádo slonů v kebuli a na hrbu kočka zvíci gorily.
„Dej si vale, balvane,“ houknu na ni, když pod její vahou nemohu ani vstát, „potřebuju onam!“
Jen hvízdne a dál se drží jak klíště. Jak nějakej Sisyfos, co von, spíš Atlás!, zvednu svý břemeno. Klídek, snažím se zachovat chladnou hlavu, když v zrcadle vidím, že mi na zádech fakt visí živá metráková matróna.
Čert aby spral takovou Káču!
Dám kávu a kuřecí bujón, že třeba ubude.
„Marná snaha,“ zaskřehotá mi do ucha, „já nejsem kocovina, ale vina!“

Děda ne a ne umřít, a to jsme ho už dvakrát pohřbili.
„Já už tu nehodlám strašit, děti,“ omlouvá se, když na nás klepe celý zahliněný, „ale Pánbu mě asi ještě nechce… Se tam v tý rakvi, pěknou jste vybrali, že si děláte takovou škodu!, probudím a nuda, nekonečná nuda!“
„Žeh!“ vykřikne snacha, má drahá polovička.
„Tatínku,“ zachraňuji nejapnou situaci, „jestli vy nejste příliš velký nezmar!“
„I tak si mě spalte,“ nebrání se stařec, „prach jsem a v prach nechť se obrátím!“

„Dej to, táto!“ fandím mu, když vplouvá do výhně.

Sedí na skříni, zatímco my zaklesnuti.
„Nenechte se rušit!“

Poslední světová válka vedena přirozeně o zdroje: vlekouc se, jak hydra nenasytná vysála Zemi do morku kostí. Mír mrtvolně smrděl hladomorem, neb vychrtlí generálové, připojivše své tři křížky pod úmluvu věčného příměří, nebyli sto vstát od kulatého stolu i zašli na úbytě. Gaia se urazila, fauna a flóra přesunula do věčných lovišť. Zbylo pár vyčerpaných matek, tulících se k dětem.
„Naprav, starče, svou katastrofu!“
Šel jsem do sebe, ale i na pokání vysílen.
Ohlížeje se zpět, zahlédl jsem sílu sálající nad slunce; s rozpaženýma rukama soustředím svůj chtíč do energie: jak ropa tryskám, jak zřídlo zurčím, jak světlo protínám temnotu.

S příchodem agresivního růstového viru to na okamžik vypadalo, že novými hrdinkami doby stanou se holičky: nechat to na nich ukázalo se ale planou nadějí; jako první pochopily, že s jednou uťatou hlavou saně vyrostou další dvě; jenže zřekni se pěti minut slávy, když věčnost přehlížen.
Zatím muži mlkli a ženy něměly.
Vousem zarůstala ústa, bobrem klíny.
Umlkne-li muž, ubude spousta zlých slov; uzavřeš-li ženu, vřeští jen chtíč; tanec na hrobech opojný.

Je-li něco ještě podivnější než touha po zániku, Thanatos, je to, dcero, pud sebezáchovy: tátové bez lžíce v ústech ani ránu, mámy si taky poradily.
A ty jsi.

Po bitvě každý generál: soudní tribunál, zasednuvší nad přeživšími, přímo frčkofilní, přehlížeje snížený rozhled uprostřed hor i specifika domorodců.
Když se na srdce Evropy vylilo z mraků moře chmelového moku, Moravu klepla pepka: nebyli jsme ti, Bože, vždycky věrnější?! Neznabozi ze západu tonuli jak koťata, jsouce bez pevné ruky: vedení bezvládné, neb intelektuálně dát, že se i fyzikální zákony zbláznily, nad síly ratia.
A tak zbyli jen my: vodáci a jachtaři; jak se z hlubin ohlásil hlad, sežrali jsme je, tlusté a bohaté.
Vyjdu jen s podmínkou, maso je maso, ale jak to na mě přišlo, zapil jsem kručení potopou.

Kdysi dávno se o módě nemálo nadumal, názoru expertně jednoznačného; ženy ohrnovaly nos, zajdi na nuda pláž!, muži soudili, že odsuď podsuď. Ale jemu se nahota bezbřeze líbila, není nitě také, která nad holou kůži; vrásky, faldy i povadliny přitažlivým signálem, že za tělem osud; i pevně rozkvetlé mládí a uniformně umělá přilepšení skýtají naději, že roucho Evino odkryje skrytou jizvu.
Teď na útěku rád za pevné boty a teplé oblečení. Unavení a vyčerpaní chtějí jen přežít, co taky na odlidněné planetě?; strach jaderně neplodný.
Pak se koupe v jezeře, stará jak Sára, a on se rozpomene: posilněn krásou odhodlaný.

Nad vyprahlým horizontem klene se prso duhy jak čirý Boží výsměch: že nás podruhé nespláchne, sice Jsem´kterýJe barevně zpečetil, ale o vysušení ani muk. Klimatičtí alarmisté si umnuli ruce, než vyschli, zadostiučinění divy nečiní, žízeň neuhasí; nikde žádný Noe 2.0, který by odslaňoval mořskou vodu; ostatně je-li, přemýšlí Eva, nezvíme, vybrán-li jako jediný spravedlivý k zachování lidského rodu.
Netuší, že se svou v horečkách blouznící rodinou už poslední.
A v náhlém prozření vidí vlastní podíl: jako první nepláče sebelítostí, ale nad sebou.

Prší, jen se leje, a blýská jak na lesy, pozor, vyletí ptáček, nestačí ani hlásit nebeský fotograf.

Aprílový počasí snižuje odkladnej účinek jistejch rčení, a tak na mejch sto třiceti kilech živý váhy visí čtyři gorily a Fredy Vymahač ucedí:
„Napršelo a uschlo, kámo… Buď chechtáky na dřevo, nebo ti zpřerážíme hnáty, povyrážíme zuby a necháme napolykat andělíčků, že vyvalíš bulvy!“
„Nedělej průvan, skopová hlavo,“ utrousím na půl koutku s visícím špačkem, „a vyřiď starý držgrešli, že dluh vrátím do posledního centu, až…“
„Až?!“ kdyby tu ňáký byly, vyrazí se mnou dveře.
„Až polkne metr vychlazenýho a půl tuctu kořalek, dovalí za starou, odpoví na rovinu, co ho dostalo pod páru, a uslyší: není to trochu málo?“

Nakoupila jednadvacet růží (tolik let na světě ráda!), láhev vína, papírové kapesníčky. Čekal ji další osamocený večer: oslava narozenin.
Z koupelny vylezla zahalená po bradu, aby na ni ze zrcadla nebaflo strašidlo.
Na stole načatý opojný nápoj (to už popila?), rozvrkočený balíček a nic.
Prošla byt, zkontrolovala zámek a účtenku z květinářství, nalila si.
„Hlavně nepanikař,“ zašeptala.
***
O tři ulice dál a dvě patra níž syčel plyn.
Mladá žena (to už je mi jednadvacet?) mátožně vstala od kuchyňského stolu, že musí pořádně dovřít okno (tolik se snažila, a on?!). Na pracovní desce pod ním kytice snů.
Otevřela dokořán, vypnula sporák.

Kuropění: Franta Skočdopole nasákl jak houba, zalomil to v lese, a že se do něj dala zima, klepá bačkorama. Spím jak zabitá, nakonec ho podsek záložník Lojza, že takhle mučit lidi bezmála těžký hřích.
Anděl Páně: Háta Hnátková skočila i s Frantovým outěžkem do potoka, s jazykem na vestě tam letím, aby je nevyfouk vodník, ale jak slečinku čapl za půlky, zmátořila se, pokopala hastrmana, na umření ani pomyšlení.
Večerní chvály: kovář Jakub Hlinomaz, dědek podšitá, slzy na krajíčku, ať složím kosti, že se rozloučí… Pobízet se nenechám a teď tu sedím k židli přilepena. Z dlouhé chvíle píšu memoáry.

Našinec si může o fanynkách nechat tak akorát zdát, leč náhoda chtěla, že mě jeden svéhlavý povel pasoval na pastýře celého zamilovaného stáda. V pravý čas a na pravém místě jsem vzkřikl „Vpravo!“ a zachránil tak harém kolegyň, neb na levé únikové schodiště došlápla končetina nesmírné vesmírné stvůry.
Má hvězdná hodina trvala sotva týden, ufoobryně řádila nad tisíciletý uragán a vzteky rozdupala, na co dohlédla, všechno něžné pohlaví, co přilnulo k mé duchapřítomnosti, slupla jako malinu. V mém zavilém úprku nicméně našla nakonec zalíbení i postavila mě na Sněžku.
„Já bych se ti i dala,“ zaburácela bezelstně, „kdyby bylo čemu.“

Bába uřkávala jako o život, a my namydlenější kulového blesku; koberce čekající na klepadle na další ránu. První schytal Adam, spadl z kola a nadvakrát si zlomil ruku, co jabka trhala; Šimon dostal zánět mozkových blan za nápad překročit všechny meze a vlézt do zakázané zahrady; Davida bolí již týden břicho, že se tak cpal.
Já čekám šlehu do vazu, po mých zádech lezli kluci na strom!
Bezmoc bez hranic? Než zdechnout jako podsvinče raději beru cizí osud do vlastních rukou!

Chatrč hoří, dveře zaklíněny, čarodějnice křičí, špunty v uších chrání!
Jdi se bodnout, když už to máš za pár…

Probírám se „zrzavcem“, kapesním zápisníkem, co jsem dostal za svůj první ročník DMD (2015): přibalen, když se pospíchá, nebo šetří místem.
Puťák 2015 z Dubé do Mělníka, 2016 Nová Paka – Ostroměř, 2017 Sušice – Strakonice. Výpisky z Božské komedie („A ukřivděný? Oběť lačnosti! Ani on není z jinačího těsta, závidí taky a navíc se mstí!“). Hudební večírek s J. 2020, metal v covidu. Literární večírek s P., názvy vyměňovaných knih za pět let. Skorodeník z Uherského Hradiště 2019. Rodičovská schůzka.
Ve změti se sám sotva vyznám, dědic ji zahodí.
Někde uprostřed těch knih, putování, písní a filmů jsem přeci jen já.

Těžká vůně stoupala do hlavy a lezla na nervy, trny bodaly jak o život. Zpočátku hnán chtíčem moci a rozkoši, jak roky plynuly, pokračoval v klestícím díle dílem ze setrvačnosti, dílem proto, že růže se věru nebály bujet a kvést jak rakovina: cesta zpátky zarůstala do vůčihledě stejné strastiplnosti jako pouť vpřed. Zešedivěl, než se prorubal do zámku, tatam satisfakce, jen vyčerpání.
Když našel spící princeznu, pokochal se, ale s polibkem otálel. Na štěbetání a cvrkot po letech samoty už zvědav nevalně. Než být anachronismem uprostřed růžolících lidiček, jak dotěrnou mouchu odhánějících jeho válečné vzpomínky, to raději poustevníkem uprostřed spáčů.

Mešuge k pohledání, kterého vám sešle samo peklo, se nerodí každý den, natožpak aby vám zaklepal na dveře kanceláře, kdy zoufale hledáte téma příštího pořadu Jak je to doopravdy? Uhlazený pán, co tvrdí, že žádná moře ani oceány ve skutečnosti neexistují a Země není kulatá, nasvítí jako hlavní antihrdina omezenost radikálního empirismu i bezbřehou tupost popíračů nezpochybnitelného.
Vzali to i s kameramanem do Gdaňska, přes Park Ronalda Reagana dorazili na pláž a strnuli: moře nikde, před nimi lem planety a propastný prostor.
„Na tenhle trik mu neskočím,“ vykřikl kameraman a vrhl se mezi hvězdy.
Padal dál a dál, vesmírné snítko.

Byla-li prvním tichem módy nahota Evy, pomyslí si, klopě vší vůlí zrak, jenže víčka lehčí křídel motýlích a oči zvědavě vzhlíživé jak dav před Orlojem v pravé poledne, jsou tu ženy vyšňořené až hanba. Nedostatek studu lidského stáda tankuje zřejmě jen Tiborova chuje, vousatí snědí muži, zakaboněnější talibanských bojovníků, matky a dcery daleci milostného tokání, protkáni lepkavou tísní. Po většinu dne horko k zalknutí, tisknou se k stinnému úpatí Hory, podsvinčata u struků; pohyby i chtíč upoceně malátné; čas se vleče jak růženec vkleče. Že ses raději neuklidil na Island, připomíná zlovolná paměť, ta falešná hráčka s potencí frigidních možností.

Vždycky se najde nějaký vůl, kterému rupne v kouli; a čím výš sedí, tím větší nadělá paseku. Inu, nebudu zdržovat podrobnostmi, zbyla nás hrstka, včerejší starosti passé, civilizace v troskách. Asi bychom si i vyhrnuli rukávy a vykasali podolky, města postavili a zemi zalidnili, kdyby vedlejším účinkem bionuklerárních zbraní nebylo zmutování veškerého hmyzu do olbřímích rozměrů. Zpočátku se druhy rubaly mezi sebou, ale kolektivní vůle a pilná práce mravenců nakonec slavila triumf a opanovala planetu.
„Synu, jdeme záškodničit! Dá-li pánbu, zasadíme jim citelnou ránu!“
„Já ti nevím, otče. Jestli není čas si připustit, že my už jsme svoji šanci propásli.“

„Táto, umíráme se synem hlady!“
„Ještě vydrž, stará, potřebuju ušetřit na nová kolena…“

„Upřímnou soustrast, strašná tragédie…“
„Ale všechno zlý je k něčemu dobrý, nemusím teď živit tři krky.“
***
„Aničko, a to je ode mě k tvým dvanáctým narozeninám!“
„Jé, živý kůň, nádhera! A jaké má krásné zuby! No ukaž, koníčku, ukaž!“
Chramst.
***
„Děda zas nemůže najít hůl!“
„Mám běžet pro sousedovic voříška, aby ho zmlátil?“
***
„A co že synek zhynul na podvýživu?“
„To víte, narozen ve znamení Vah.“
***
„Slečno, vy máte ale krásné velké oči…“
„Protože se vás strašně bojím!“
***
„To se dělá, skákat do hospody oknem?!“
„Nemám prachy…“

Vedl jsem kolkolem obyčejný marný život, dvě děti, tři ženy, čtyři zaměstnání, skonal ve starobinci: stál za vyližkapsu, ale ne že bych se kór snažil. Slzu nad sebou neuronil, ostatně kleplo mě to ve spánku.
Krásná smrt, řekl bych živ, žádný srdceryvný scény při přechodu do nicoty.
Že se probudím v rakvi, by mě ve snu nenapadlo.
Kýho čerta, to mě nespálili?!
Další podraz na entou, jako bych si křivd už nevyžral jak máku.
Hlad nemám, nežízním, nedýchám, údy nepohnu, hlas nevydám, jen zírám do tmy a ne a ne zabrat. Jestli je to na věky, tak to potěš pánbu.

My čekali jsme ítýho, a zatím přišli vetřelci.
Jak zmerčili uvítací výbor i davy kolem, přetransformovali do lidské podoby, což jsme interpretovali jako velkolepé meziplanetární gesto. Imidž vyspělé pokrokové civilizace se zhroutila prakticky vzápětí, alebrž si ponechali svůj žraločí chrup a žravost. Ze stadionu se nás zachránila hrstka, jenže výpovědi očitých svědků shledány nevěrohodnými: dokud tě nesežerou, byly propagandou.
„Tobě už z věčné manipulace hrabe! Nejenže žádný UFO neexistuje, ale už vůbec ne agresivní!“
„Tati, takže se mnou neutečeš do hor?“
K otcově cti musím přiznat, že ač palice dubová, když mu alien ukousl ruku, červík pochybností v něm zahlodal.

„Utečeme na jih,“ bručí Čurda, „tady se nedá žít! V zimě zima, tu nesnáším, v létě vedro, jakbysmet, no a na jaře a podzim pořád jen fouká… Český rok jsou zkrátka čtyři strofy katastrofy!“
„Dole je parno furt!“ šklíbí se Líba.
„Nahoře mrzne,“ neuklidní Lidka.
„Hele, holky,“ čílí se Čurda, „nechte si své rozumy!“
„Máme to tu,“ nedá je David, „aspoň pestré.“

Ledy tály, leviatan protáhl hřbet, měsíc změnil dráhu a příboj udeřil. Než se vykolébali ze sklepa, spláchly slané vody většinu Evropy.

„Se nějak chvěje země, ne?“ škytá Čurda.
„Jsi přebral, bráško,“ podpírá ho Líba.
„Kdybychom aspoň měli moře!“

„Leviatan má větry,“ ukáže Petr na bublající střed Světa.
„To je mořská obluda, pošetilče,“ ušklíbne se Jakub, „a navíc bájná!“
„Biblická,“ opraví ho Ondřej, „takže prr!“
„Řekl bych,“ přihazuje svou trošku do mlýna Tomáš, „že kdosi pozotvíral vodníkovi pukličky…“
„Žralok!“ dí svý Petr.
„Maximálně sumec,“ nezapře svou býčí povahu Jakub, „ale ten nedělá podobný šrumec.“
Strnou: voda se vaří, z rybníka se cosi noří.
„Úprkem prk, velím,“ peláší pryč Jakub.
„Zachraň se, kdo můžeš,“ hoří za patami Ondřejovi.
Petr zapře sám sebe, neb beze slova mizí po zajícovsku.
Jen Tomáš dokud neuvidí, neuvěří.
„Kraken,“ vydechne, vyvraceje hlavu vzhůru, „proč tady?!“

Jako protřelý přidělenec Starozemšťanů mám v malíku, jak odhalit překabátěnou mladou krev, ať sebenastudovanější: když mi o céčkách vykládá, že to budou vitamíny, vitacit prý latinsky sebezáchovný pud, a co je a kam jede Zetor, nemá tucha, vsjo jasno, ke zdi, potěre. Jenže když se fronta pohnula, stihl jsem akorát hodit na sebe fyzickou podobu sebe o čtyři křížky mladšího, vlasatého, holobradého a bez pupku.
Tvářím se jako prakticky hluchoněmý mentál, když se mě ptají na svý vymoženosti, jakože ať maj soucit s opozdilým.
Asi by mi to prošlo, kdyby si nepovolali zrádce z našich řad.
Hrábl, grázl, do strun.

Střihnout si při Pašijích Ježíše je pro exhibouše mýho typu docela psina, neb náš pan farář prásknul do stolu, že dost bylo roušek, ať už na tlamě či bedrech. Tak mě svlékli, ukřižovali a vztyčili, jak Pánbů stvořil, až matróny vydechly a dívenky pištěly. Shlížím vznešeně, šak su Bohočlověk, jenže než zvolám Bóže, Bóže můj, proč jsi mě opustil?, zazní siréna a mě tu zapomenou jak kůl v plotě.
„Průkaz totožnosti, občane!“ honí triko holobrádek.
„Co tu děláš, naháči?“ rýpe stréc.
„Neslyšels sirénu, živle?!“ zuří nejkomisnější ze strážců stanného práva.
„Nemám, visím, slyšel.“
Nechci provokovat, dává se do mě zima.

Úzko, úzko je v útrobách, únava v údech, ukryt čeká na úsvit, úlisnou to úlevu.
Za kuropění sebere kuráž, ale s křížkem po funuse; s každou prováhanou vteřinou vzdaluje se volbě, co víc: život, ten jediný, co má, nebo životy, které mu nepatří.
Ale – velí sebezáchova – co má dělat? Křičet, aby umlčen, bojovat, aby zabit, utíkat, aby doběhnut? Nic z toho přeci nedokáže varovat sousedy v obkličované vesnici!
Bránil by se, seč by mu síly stačily, ale ochromen hrůzou, když překvapen zezadu: krve v něm navzdory dořezáno.

Po hlavě hrneme se do slzavého údolí, zuby nehty se bráníme vydat dál.

Vyprávíte-li jednomu o všech pěšinách, cestách, křižovatkách a dálnicích, jež dovedly na okraj propasti, do níž padáte, neočekáváte, že se uprostřed monologu beze slova zvedne a zmizí; zejména když posluchačem nejlepší a jediný přítel, alter ego stejné krve a mysli, vpravdě totožné tělo.
Přesto židle naproti mně prázdná.
Pohleď na smyslu prosté, proroste tě nicota.
„Proč tu porcuješ nábytek?! Čekáš snad, že z něj udělám večeři?“
Žiju se svou mámou už přeci hodně let, abych věděl, že neklepá.
Copak mohu své starostlivé mateři říci, že ne já ji, ale ona žere mě?
Žravá židle.

Na město padá déšť a temnota.