Torchwood

Od chvíle, kdy je poprvé přistihla dělat ony obscénně biologické věci, uběhl asi měsíc. Ianto se tehdy rychle oblékal a vypadal zahanbeně. Ona se na půl smála a na půl se chtěla zahrabat někam hodně hluboko. A Jack vypadal, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se připojila.
Od té doby na ně narazila několikrát. Dokonce začala chodit domů dříve, jen aby neviděla, co nebylo určené jejím očím.
Tentokrát však potřebovala zajít do márnice pro nějaké dokumenty, co tam zapomněla. Vrazila do místnosti a strnula uprostřed pohybu. Byla zvyklá na ledacos, ale na PITEVNÍM stole? Tohle už vážně bude její smrt.

„Miluješ mě?“ zeptala se se zoufalým výrazem, který ještě umocňovaly temný kruhy okolo očí hyzdící její tvář už celé týdny.
Jack se ošil.
„Samozřejmě, ale nepřijde ti to trochu… morbidní?“
„A to mi říkáš zrovna ty? Posloucháš vůbec někdy ty svoje historky?“ Její hlas balancoval na hraně hysterie. Prohrábla si rukama mastné vlasy.
„Jsi si jistá, že to pomůže?“
„Určitě,“ přikývla horlivě. „A slibuju, že to nebude moc bolet.“
Rezignoval. Položil se na stůl a nechal ji dělat to, co potřebovala. Konec konců, vždy byl ochotný pro své lásky zemřít. A třetí termín státnic z patologie považoval za dostatečný důvod.

Bože můj. Pitomější místo, kam ji položit, už vážně nemohli vymyslet.
Mám chuť ji odnést někam, kde to vypadá normálně. Lidsky.
A přidat třeba svíčku. Aspoň jednu.
Zatraceně mi vadí, že nemůžu. Poprvé.
Ne že by to mrtvolám nebylo úplně jedno.
Ne že bych neměl lepší věci na práci, než zírat na stopy krve na schodech. Taky poprvé, co sem ta sekretářka nepřišla uklidit.
Ne že by mně to nemuselo být úplně jedno.
Totiž, ne že bych zrovna teď taky nebyl mrtvý.
Jenomže mi to jedno není.
Protože je to Tosh a leží na mém pitevním stole.
Poprvé to bolí.

Roztomilost tvoje sálá jako…
Jack se zarazil.
„Čára? Pára? Klára?“ Přemýšlel usilovně. Náhle ho však cosi napadlo. Vítězoslavně dopsal:
jako benzínem napuštěná pořádná kára, a odložil propisku.
Následujícího večera
“Co myslíš, Ianto?“ Zeptal se Jack poté, co dočetl báseň, kterou pro Ianta napsal.
Mladý Velšan nevěděl, jak zareagovat, aby Jacka neurazil. Proto se nakonec rozhodl pro typicky diplomatickou odpověď.
“Je to velice pěkné.“ Zaváhal. „Nemyslíte však, pane, že se moc nerýmuje?“
Jack na okamžik vypadal jako opařený… ale poté se rozesmál.
“Máš pravdu,“ přiznal a přitáhl Ianta do své náruče. „Stejně se jakýkoliv sebepochvalnější verš nikdy ani vzdáleně nevyrovná skutečnosti.“

Ve dvaadvacátém století se lidé konečně naučili dělat auta podle jeho představ.
S jadernou hlavicí na podvozku.
S kožešinovou předložkou místo fádní spojky.
S velkým červeným čudlíkem s nápisem: pro šmajchlování za jízdy.
Dva zelení pidimužíci (oba byli v ceně) točili volantem. Jack Harkness telepaticky zvýšil rychlost na nechutně vysoké číslo a po dlouhé době se cítil opravdu dobře.
Ne nadlouho.
„Máme problém, pane,“ zapředl motor (dalo mu to práci, ale nakonec sehnal jeden s velšským přízvukem).
Jack se napřímil a zaklel. Sprostě.
Psal se rok 2179 a ten kretén před ním právě obsadil poslední volné parkovací místo na Zemi.

„A i když Weevil leží nehybně na zemi, ještě na něj jednou vystřelíš, jen aby ses ujistil, že je mrtvý. Je to jasné?“
„Rozumím,“ přikývl Ianto a přešlápl z nohy na nohu. Byla mu zima a doufal, že odsud brzy odejdou. Nebo že ho Jack zahřeje… jakkoliv.
Začervenal se při své poslední myšlence.
„Takže vždy dodat poslední výstřel,“ zopakoval.
„Správně,“ Jackův široký úsměv se nedal ani ve tmě přehlédnout. Přistoupil blíž a znenadání políbil překvapeného Ianta na rty.
Chlad probíhající Iantovým tělem se záhy změnil na příjemné mrazení. Pokročilá večerní hodina s ním ovšem tentokrát neměla už absolutně nic společného.

Varování: Možná to bude trochu smutné.
Poznámka: Naprosto přesně jsem se na první pokus strefila do sta slov. :)
Když mu Ianto zemřel v náručí, měl pocit, jako by se vesmír zhroutil. Na několik okamžiků pro něj přestal existovat okolní svět, hvězdy explodovaly, temnota se roztáhla do nekončící šíře.
Když mu Ianto zemřel v náručí, sevřela se mu hruď nekonečným žalem, nemohl dýchat a nemohl ani plakat. Jako kdyby při jedné z jeho tisíce smrtí to už bylo doopravdy a naposled.
Když mu Ianto zemřel v náručí, ztratil veškerou naději, víru a chuť do života. Po pár momentech na něj ale začala doléhat síla uvědomění, že vesmír je přece dost nekonečný na to, aby mohl s Iantovou smrtí zatočit.

Varování: slash
Byl příjemný podzimní den. Jako stvořený k procházce.
Chytil ho za ruku a nemohl se neusmát, když Ianto mírně zčervenal a znejistěl. Už proto si ho přitáhl blíž a pomalu ho směroval k osamělé lavičce. Usadili se.
V parku bylo příjemné ticho a večerní vzduch uklidňoval.
Jen Ianto se stále tvářil nervózně a opakovaně si upravoval klobouk na hlavě.
Bylo to poprvé, kdy spolu byli sami venku.
Jack se sám pro sebe usmál, naklonil se, shodil mu klobouk z hlavy a políbil ho.
…
Bylo ráno a v parku se ve křoví s větrem pohupoval černý klobouk. Kdopak ho asi ztratil?

„Tak co myslíš, Ianto?“
“To není moc dobrý nápad, pane. Náplň naší schůzky, kterou navrhujete, by mohla působit značně nevhodným dojmem… na případné kolemjdoucí.“
“Ale!“ pokrčil Jack rameny. „Jen ať se dívají,“ přistoupil blíž a omotal Iantovi ruce kolem pasu. "Jak to vypadá s kávou? Už bude hotová?“
O 3,2 vteřiny později
“Ianto, ty se červenáš! To je úžasné!“
“Pokud souhlasím, že s vámi půjdu, zapomenete, že se něco takového stalo?“
“Domluveno.“ Pousmál se Jack. „Už se nemohu dočkat,“ zamrkal ještě a odešel.
“Také se těším,“ povzdechl si Ianto a rozpačitě pohlédl na stopky, které mu Jack vtiskl do dlaně.

Kapitán Jack Harkness se s útrpným výrazem a sténáním vybelhal na ulici. Ztratil jednu nohavici na kalhotách a téměř i celou nohu pod nimi. Rána ošklivě krvácela a neskutečně bolela. Takhle rozzuřeného Weevila už dlouho nekrotil.
Rána se mu už naštěstí začala zacelovat a Jack viděl jasněji. „Proč bychom se netěšili, když nám Doktor zdraví dal,“ zamumlal si pro sebe.
„Mladý pane, nedáte mi na něj adresu?“ zeptala se důchodkyně, která na něj celou dobu vyděšeně zírala. „To víte, já už jsem stará ženská, mně už to zdraví neslouží. Potřebovala bych šikovného otorinolaryngologa. A kyčel už mě taky nějak pobolívá...“