Jonathan Strange a pan Norrell

Obvykle neholdoval tomu, aby neznámé tváři vypověděl svoou tíhu na srdci, ale okolnosti se postavily proti němu.
"Proč vám dělá starosti pan Strange?"
Pan Norrell se nervózně zadíval na své vrásčité, žilnaté ruce a snažil se srovnat si myšlenky, jak se na anglického gentlemana sluší.
"Má svou vlastní hlavu. Není... není jako já."
"Jako vy není nikdo, pane Norrelle."
"Ale měl by být! Nakládá s magií jako... jako s nějakou prodejnou věcí!"
"Odjel přece za dobrou věcí. Určitě se vám jen nestýská?"
Pan Norrell si odfrkl. "Jediné, co bych kdy mohl postrádat, je šálek čaje."
"... není pan Strange v Indii?"

Dvojice světů, která existovala odevždy v sousedství. Dělila je křehká hranice s nespočtem průchodů. Anglie, království lidí, Férie, říše magicky nadaných a nevyzpytatelných bytostí.
Doby, kdy oba se světy prolínaly, se staly už jen vzpomínkou, tak vybledlou, že bylo možné pochybovat, není li to jen legenda.
Až nastala změna. Hranice se opět otevřela.
Objevovaly se nové cesty, které zaváděly pocestné do neznáma. Větve stromů si tajuplně šeptaly, v soumraku zaznívaly podivné skličující písně. Řeky a potoky promlouvaly jinou řečí. Nic netušící lidé byli unášeni do Férie.
A dva angličtí mágové museli ukončit své třenice, aby mohli napomoci k obnovení rovnováhy.

Jonathan Strange studoval Cestu Krále Havrana po Severním Irsku. Ubohý Král Havran - trpělivě čekal v Blackpoolu na loď, zatímco Jonathan střídavě usínal a probouzel se s provinilou myšlenkou, že studium magie je vlastně docela otrava. Otevřel okno a přinutil se číst dál.
Loď krále Havrana konečně doplachtila do přístavu, když se ve dveřích studovny objevil vrásčitý obličej pana Norrella.
„Pane Strangi,“ zaševelil, „mé knihy vyžadují pohodlí. Byl byste tak laskav a to okno zavřel?“
„Venku je teplo,“ protestoval Jonathan.
„Ano, ale panty oken vrzají. Rušíte knihy. Děkuji vám.“
Jonathan Strange rezignovaně zavrtěl hlavou. Dokonalý knihomol, pomyslel si. A zavřel okno.