DMD č. 18. pro 18. 4. 2025. Téma: Fosílie

Piano hraje. Parket je plný lidí, swing vede jejich kroky, tělo na tělo, ruka v ruce. Kapela se snaží.

Kostky ledu cinknou o sklenici. Muž v extravagantním saku odloží klobouk na barový pult.

Zamračí se, bafne si z ohlé cigarety. Vrhne oko po pódiu a sebejistě sáhne po nalité irské whisky. Překlopí ji naráz do sebe a odhodí sklenku briskně s gestem, že chce ještě jednu.

Po druhé whisky hudba dohrála. Přichází aplaus, pianista si propláchne hrdlo během pauzy.

Rychlé kroky se zastavují před starým brachem Pedrem. Při pohledu do ústí hlavně zkamení. Za dávné časy, za zradu. Zazní výstřel.

Tvor se pomalu otočil a ztěžka vykročil do tmy. Myšlenkové pouto, beze slov, ale srozumitelné, drželo. Pastýř věděl, že má tvora následovat.

Šli dlouho. Obluda těžkopádným krokem, poutník za ní. Nakonec dorazili na obrovské prostranství.

Ve tmě se dala na zemi rozeznat malá i velká žilnatě se rozvětvující zelenomodrá světla. A na místě, kam se všechny větvě sbíhaly, stál gigantický buk.

Prastarý z prastarých, svědek svědků z časů tak dávných, že je nikdo živý nepamatuje. Vzbuzoval v každém pokoru, malost a bezvýznamnost. Moudrý stařec, srdce lesa.

Zdravý, hrdě se do výšky pnoucí kmen a rozložitá, krásná koruna ale stejně churavěly.

„Ježiš, mami, ty seš strašná fosílie,“ protočila jsem očima.

Tak tomu bylo, když jsem byla v pubertě. Já byla ta cool a in, zatímco rodiče jsem považovala za dinosaury jednou nohou v hrobě. Díky bohu, čertu, spongebobovi - nebo kdo za to může - oba jsou pořád mezi námi, a tak jim můžu strčit na hlídání zas ty svoje dvě radosti.

Starší už se taky blíží do toho věku, kdy přestanu být její nejlepší kamarádka. Rozhází se jí hormony a bude mít pocit, že jí už vůbec nikdo nerozumí, ani já ne.

A bude mít pravdu.

Protože co je to sakra skibidi?

Práce věštkyně nebyla každodenní, to by nevydržel nikdo, i když ty nejhorší pocity a vzpomínky zahalilo milosrdné zapomnění.

Přesto nějaké útržky, záblesky, obrazy zůstaly, nebo se vracely ve snech. Naštěstí byly příjemné - plochá hora a podivná poskakující zvířata, obrovské noční město, zářící barevněji než tržiště za svátečního odpoledne, mělké moře, plné podivuhodných tvorů.

Dny odpočinku Pýthie trávila procházkami (o její bezpečí se samozřejmě staraly stráže), kdy mohla nechat mysl bloumat a přemítat o záblescích toho, co bylo, je, a bude.

Přesto znovu a znovu žasla, když někdy, jako teď, si v opuštěném vápencovém lomu sáhla na zkamenělý důkaz své vize.

„Hodně jsi zažil, co?“ zaujalo Januše Melchiorovo vyprávění.
Hrbáč se usmál. „Mrtvý jsem mohl být snad stokrát. Kolik mých kamarádů padlo… Než jsem byl raněn, už jsem se bál navázat hlubší přátelství. Když přicházíte o druhy…“
„Být sám je hrozné, ne?“ nedalo Anině.
„Jeden mi zůstal,“ řekl pomalu Melchior. „Byl… zvláštní. Tvrdil, že je mu osmdesát, ale vypadal sotva na třicet. Nikdy neutrpěl ani škrábnutí. Kdybych se ho víc držel… Jenže já se ho začal bát. U ohňů se šeptalo, že je fext. Nevěřil jsem, ale když vidíte, jak kráčí v dešti kulek… Kdo ví, co je na tom pravdy…“

Crevan ležel natažený na zemi vedle palandy. Tvrdé pravdila řádu zakazovaly ulehnout do postele před večerkou. Ta měla být za dvě hodiny.
"Co tady děláš?" bratr Armand se na něj zkoumavě zadíval.
Crevan přestal klimbat, protáhl a zaujal pozici kobry.
"Protahuju se."
"Jo, je to slyšet,"zasmál se od stolu Pedro a Crevan mu ukázal prostředníček. Vzhledem k tomu, že se u toho protahoval to byl akrobatický počin.
"Křupe ti v zádech."
"Tsss. Jsem o sedm let starší."
"Vykopávka."
"Fosilie."
"Zkušenosti!" kontruje Crevan.
"Co mají kontolu na ošetřovně, mazej Crevane!" ozve se od dveří Blue.
Crevan zafrflá.
"Makej."
"Už jdu..."

Když se metrová, list připomínající Dickinsonie houpala ve vodách starohorního protomoře, určitě si nepřipadala nijak důležitá. Jednak neměla vědomí, jednak takových jako ona sama plavalo ve špatně okysličené vodě víc než moc. Nic jiného tam neplavalo.
Dickinsonii nezajímalo, jestli je améba, řasa, přebujelé společenství nebo protoživočich. Prostě byla.
Jedna se, zapřehánějme si a použijme slovo 'odvážně', vydala blíž k hladině. Smetla ji vlna, vrazila ji do bahna a než se nebohý obří list nadál... zkameněl.
O pět set padesát osm milionů let později ji z močálu plného komárů vyrýpnul jakýsi Bobrovský.
Nejstarší zvíře naší planety se zachovalo v dokonalém otisku.

Na turnaji u knížete Melatrechta potkal mladý hrabě po delší době Dragomiru.
„Smím zvědět jak se zde bavíte?“
„Úžasné, spousta zpocených chlapů a skřípání kovu o kov, co víc bych si mohla přát?“ pronesla s neskrývaným sarkasmem.
„Škoda, že jste nebyla na jarním plese u nás. Přemýšlel jsem jak ulehčit vašim starostem a myslím, že mám řešení.“
„Vskutku? Jaké?“
„Markýza de Landsgrade.“
„Taková stará vykopávka? Vy jste s ní …“
„Inu malá oběť v zájmu získání její přízně. Vlastně jsem zjistil, že jisté techniky ovládá opravdu mistrně.“
„A jak to pomůže v mé situaci?“
„Kromě mladíků má ráda i roli zachránkyně?“

Muzeum už známe jako svoje boty.
Je to prima místo na soboty.
Klidně ho projdem i bez mámy a táty
a neztratíme se mezi exponáty,
ať se nám hlava točí ze závitů
celého zástupu amonitů
a zvládnem spočítat pomalu
šupiny z dávných močálů.
Vždycky nás spolehlivě chytí
titěrní i obří trilobiti.
V duchu si sestavujem pilu
ze zubů zlověstných krokodýlů.
Pak malujem si jiskru v oku
u žraloků i diplodoků.
V případě ztráty najdem Lauru
u starých známých mosasaurů.
Skoro se z toho slzy lijí
nad záplavou těch fosilií.
Co ale ztiší naše hoře?
Už těch potvor není plné moře.

Země se otřásá. Dřevěné stěny chatrné boudy praskají. Byliny vadnou jak spálené mrazem. Amulety ožívají.
První vlna bílá a rzivá. Kohoutí peří smáčené v krvi. Švihá jako bič.
Druhá vlna vlnivá. Vyškubnutá dívčí kadeř. Syčí jak raněný had.
Třetí vlna temná a skřípavá. Praznaky pazourkem vydrápané v mamutím klu. Odvěké hranice.
Čtvrtá vlna rudočerná. Omamný dým obětiny. Vyrvané srdce. Hluboké dunění šamanských bubnů.
Pátá vlna slzavá. Ohořelé kostičky neviňátka. Trhá duši na cáry.
Šestá vlna pronikavá. Zub draka padlého před miliónem let. Přelamuje čas.
V sedmé vlně vrcholí tanec krvavé magie smrti. Stíny se svíjejí, těžknou černou sílou.
Démon přichází.