Ze života

Nejsem dost dobrá, jsem sama, nemá to smysl, nezasloužím si ho, vypadám hrozně, nesnáším se, dopadne to jako vždycky, já za to nestojím, jen mu kazím život, chci, aby to skončilo…
Myšlenky skáčou jedna za druhou, nezastavitelný proud bolesti a pochybností, nic není správně, nic není dost. Hlava postupně během let nejistého dospívání zarůstá plevelem a křovinami, obrůstají i poslední kousek místa, stabilní dům proměňují v rozvaliny, až nezůstane nic.
Většinu dnů nevidíš důvod, proč vůbec žít.
Přesto se občas objeví výjimečný okamžik radosti, kdy necháváš pomalu klíčit jiné, odvážnější semínko.
Možná někdy stačí jen být. Možná nejsem špatný člověk.

Když jsme se nastěhovali do domečku, vznikl spor, jak využít vzdálený kout zahrady. Nakonec manžel pozval odbornici. Ta tam umístila spoustu keřů, voňavých, ozdobných květem i listem. Korunou díla byly dva zakrslé japonské javůrky po stranách lavičky. Až povyrostou bude radost tam posedět.
Pak jsme si pořídili „venkovního hlídače“, štěňátko Corinku. Samozřejmě jsme trávili většinu času na zahradě s ní. Ale musí tam vydržet i sama, je přece venkovní! No co, má tam spoustu hraček, zabaví se.
Zabavila.
Když si pak šel manžel na lavičku vypít odpolední kafe, vítaly ho dva nadrobno naštěpkované javůrky a štěně pyšné na svůj výkon.

Děsně out je žena, která dneska chlupům hoví,
tak to večer vezmu břitem, ráno mám zas křoví.
Být moderní ženou není vůbec žádný med,
některé si kvůli tomu do rtů píchaj jed.
Jiné zase silikonem nechaj ňadra nalít,
za sto roků archeolog bude bulvy valit.
Přilepené dlouhé drápy a umělé řasy,
nabarvený mop na hlavě - nepůvodní vlasy.
Někdy dojde na piercing, jindy na kérku,
já mám jenom v koupelně menší drogérku.
Venuše dnes nejsou in, vše jen bio, eko
a příliš se nevyžrat, hlídat každé deko.
Zvládáme i ulovit, kdyby snad chlap chcíp,
jestli tenkrát v pravěku nebylo nám líp...

Letadlo se řítí tmou a sezení u okýnka postrádá svou cenu. Ale někde v La Manche pluje loď – a celá svítí!
Pocitová teplota dvě stě pod nulou. Podlaha v doubledeckeru je slepená kdovíčím a řidič se valí, jako by vezl pytle brambor. Ale slečna, co právě nastoupila, má králičí ouška!
Zastávka má stejné jméno, ale není to ona. Běháme po okolí. Prší. Leje. Mrzne (dobře, doopravdy asi ne, ale pocitová teplota! Viz výše.). Ale tichou ulicí jako mimochodem proběhne liška. Úplně normálně liška, skoro uprostřed Londýna!
Cestování je někdy o nervy, ale (nejenom) noci jsou vždycky plné malých všedních zázraků.

Toho večera byla Putim vylidněná. Přes veškerou snahu najít kohokoli, kdo by nám schválil přenocování, jsem nakonec zakotvila cyklovozík na kopečku za hřbitovní zdí, kde nás před nevítanými pohledy ochrání dokonalá tma. Vařím, začíná pršet. Stavím tarp. Furt to ulítává, starší dítě se tomu směje a mladší opakovaně zdrhá. Vyspali se ve vozíku, hadi.
Po jedenácté konečně vysíleně padám do mokré trávy, nohy komplet ven z tarpu.
Ve dvanáct se zničehonic rozzáří reflektor z fary a efektně nás nasvítí. Tolik k utajení.
Probouzím se mokrá, rozlámaná, nevyspalá, omotaná dětmi, lidi divně koukaj.
Ale krutibrko, tuhle jedinou noc nás nic nepoštípalo!

"Ber bundu a nasedej!" zavolala jsem Martina a startovala auto.
Martin k nám jezdil skoro každé léto o prázdninách na týden, odpočinout si od Prahy, od shonu a od lidí.
Tehdy ještě po staré cestě přes Hrabyň (kdo zná, pamatuje ten šílený krpál), přes Opavu a dál až na Svobodné Heřmanice.
Teď už to bylo jen na odbočení na tu správnou polňačku.
Zastavili jsme a kousek do kopce skoro vyběhli.
Hodili jsme na zem bundy a žuchli sebou na záda.
"Tam! A tam! Vidělas ten bolid? Ten měl snad sto metrů!" nadšeně komentoval každý letící ocásek.
Tohle v Praze není.

Zvuk zvonku, co na Vánoce plní tajná přání,
jako dnes mi v uších zní to jemné zacinkání.

Magická noc - ta při které zázraky se dějí,
o takových legendy se často vyprávějí.

Když hvězdičky počítali sami v svitu měsíce,
pod srdcem se zahnízdila jedna buňka z tisíce.

V určeném termínu před slunce východem,
zrození začalo kontrakcí příchodem.

V den tátových narozenin princezna svět spatří,
beze sporu k nejkrásnějším ten zážitek patří.

Zalykáš se samým štěstím nad spícími andílky,
když slyšíš dech pravidelný z jejich dětské postýlky.

Kdo k plejádám padajícím upíral své zraky,
možná dneska, tak jako já, věří na zázraky.

Nad příběhy rodičů, kteří k nám přicházejí vyhledat pomoc, mi usedá srdce. Jsou tak neuvěřitelně obětaví! Pro to, aby jejich syn či dcera vyhověli normám a mohli vést produktivní život, by udělali cokoli.
Jejich potomci si přitom takovou oddanost ani trochu nezaslouží. Jsou vzpurní, ve škole špatně prospívají a mají problémy s kázní. V dospívání chodí za školu nebo se toulají městem do pozdních večerních hodin. Často začnou užívat drogy a mnozí si vynucují pozornost sebepoškozujícím chováním. Dokonce své blízké vydírají pohrůžkami sebevraždy.
A ještě mají tu drzost vymýšlet si historky o tom, jak jim jejich milující rodiče údajně ubližují.

“Něco se tu děje! Znáš Petra z béčka? Se známe od školky. A teď se chová úplně šíeně!”
“Nepřeháníš?”
“Viděl jsi Invazi uchvatitelů těl? Tak nějak takhle šíleně!”
“Kouká se na filmy pro pamětníky?”
“Nebuď debil!”
“Tak sorry, ale já tuhle vykopávku neviděl.”
“No chová se prostě úplně divně! Dívá se na mě z vrchu. Nedá se s ním už nic podnikat. A teď se mi zdá, že to od něj chytli i Honza a Dan!”
“Víš jak, ona to asi není tak úplně nemoc. Nejspíš ani šílenství. Já si myslím, že se z nich jenom úplně normálně stávaj dospělí.”

“Ráchelí, jdeš si splnit šifry?” ptám se nadšeně.
“Tak jó.”
“Ale nezapomeň, musíš to umět z paměti.”
“Tak to ne.”
Jasně. Moc práce. Skibidi ohio.

…

Trousí se jedna po druhé a trochu vypadají jako od krve. Chyba lávky. Červená barva na vlasy.
Otáčím se na další vedoucí a krčím rameny: “Hm, kdo to mohl čekat?” Pozdě bycha honit.

…

“A to je celý děj té knihy?”
“Filmu, borko, já knihy nečtu.”

…

Je noc, stojíme u sebe a jsme podělané strachy. Tu Kuba vylézá z lesa a jde se oživit.
“To jsem já, bába z mokřin!”
Děs je pryč, svíjíme se smíchy.