Post

Čas se stočil do spirály.
Nebylo jaro. Byl den, kdy první mladé kryse zezlátly chloupky na hřbetě a aflézie nasadily na květ.
Nezavonělo léto. Byly jen čas, kdy volavka snesla nová vejce a ropucha se zlatýma očima objevila sluncem vysušené mumie mravenčích larev a radostně je zhltla.
Nenastal podzim. Semena pomalu couvala ke středu, pupeny zatahovaly do větví a cibulky se bázlivě schoulily pod zem. Zvonky v obavách ztichly. Hnědokvětý uschnul.
Protože Naháčci chladem zesílili. Vytáhli kořeny ze země. Sešikovali se pod buky.
Postupovali v rojnici a při hledání nových teritorií nekompromisně likvidovali, co jim stálo v cestě.
Zavládl mráz.

Šedá tělíčka rušila důstojné stíny.
Krysím mláďatům přestala stačit domovská kostra. Dospívali a toužili zkoumat svět.
Vyškrabali se po zaprášeném schodišti a přeběhli trámy krovu.
Shora pozorovali světlé kruhy naháčů. Pomalu se smršťovaly a rozpínaly. Doteky jemných chloupků na špičkách oddenků nebyly nijak nápadné. Společný tichý tanec.
Zpod buků postupoval doprostřed mýtiny další voj.
Obrovské, silné a zlovolně pýřité byliny střídavě nastavovaly listy světlu. Z hvězdicových kalichů nabízely jako hadí oči černé, lesklé a sladké bobule.
Z příšeří vykoukl kolouch a zvědavě očichával vlčí třešeň.
Přikrčili se. Stáhli ocásky. Matka je varovala. Tenhle jed účinkuje okamžitě.
Semena blázníčku zastaví srdce.

Chvěli se v ranní rose, kde dosud rostlo víc pelyňku než trávy.
Noví a troufalí. Znovu se učili, jak přežít ve světě rozpadlém zevnitř.
Jinak.
Nepodlehnout ideologii stáda. Neuvěřit nevinnosti osiřelých ocúnů, maskujících drsné jedy.
Neochutnat zrádně lákavé rudé kuličky konvalinek. Uniknout z objetí aflézií. Utéct Hnědokvětému, zlému a zákeřnému.
Jejich váhavý pohyb připomínal tanec. Dosud průhledné lodyhy se rozvíjely ze spirál. Synchronně. Desítky identických bytostí.
Natahovaly se ke slunci, které je probudilo. Tichá melodie zneklidňovala podléšťky. Mravenci se na vteřinu zastavili. Volavka minula rybu.
Mohly být považovány za pouhý mlžný stín.
Dokud jste se nesetkali s jejich upřeným pohledem.

Byla žena jménem Eva a ta byla nejkrásnější. Odívala bílý šat.
Byly ženy kolem ní. Toužily odívat bílý šat.
Byl muž jménem…všichni muži. Nevybírali. Brali si násilím bílé dívky.
Byly děti těch žen a těch mužů. Neznaly než bílý šat. Neznaly než násilí.
Tehdy pronesla Eva, první z nich: „Kdokoliv z vás se mi připodobní, spatří svět stínů.“
Dcery dcer dál oblékaly bílý šat. Synové synů dál sahali k agresi.
Tehdy znovu pronesla Eva, první z nich: „Kdokoliv se mi připodobní, spatří svět stínů.“
Dcery dcer dcer ani synové synů synů neuposlechli.
V této sáze se o nich již nevypravuje.

Osiřelou tančírnu navštěvovalo slunce o polednách. Nahlíželo škvírou mezi střešními trámy.
Zlatý prst laskal planou růži z kostí krále parketu. Dotýkal se popela z tanečních střevíčků, živícího vzácnou orchidej. Zkoumavě kroužil kolem drobných zvonků zrazených konvalinek. Pomsta dosud nevyvanula.
Na půlnoční staně údolí zpívaly sasanky, rozkvetlé z lásky. Lehké, něžné a bezbranné. Pro sebe nežádaly nic.
Paprsek se rozzářil. Z těch povstanou nové bytosti.
Na rozhraní světla a stínu, v čisté proudící vodě, stála volavka. Pamětnice lidských tanců. Pozorovatelka touhy po pomstě. Svědkyně tiché oběti.
Rozepjala křídla.
Stříbrné peří zachytilo sluneční paprsek a proměnilo ho v mihotavý most mezi světy.

Tulí se k sobě v útulné lebce. Holá, slepá, k pomilování. Za pár dní otevřou oči a naroste jim kožíšek. Uslyší.
Jejich starší sourozenci nenaslouchali. Bláznivě se honili mezi žebry. Trénovali přeskoky z pánve na lopatku. Schovávali se za mohutnými kmeny buků a jukali zpod zářivých květů nepřirozených odstínů.
Veselí a živí. Čichali ke všemu. Váleli se v pylu. Bez výběru zhltli, co našli. Nezarazil je světélkující poprašek.
Ze šesti zbyli tři. Dva. Prázdné hnízdo.
Jejich drobné kůstky očistili mravenci.
Zase.
Těmhle to musím vtlouct do hlavy dřív, než se rozeběhnou za dobrodružstvím.
Jako ostatní matky.
Ztichlému lesu vládne strach.

Liána zdeformovala vejce do podivných koulí, držících pohromadě jen díky prorostlému pletivu. Puch zastuzených zárodků lákal k hostině.
Hniláci a hlístníci se shromáždili v koruně. Rozkladači zaplnili opuštěné hnízdo. Prodrat se. Urvat svůj díl. Přežijí nejsilnější.
Samička nosorožíka bojovala statečně. Jí stačila míza nebo šťáva poraněného stromu, ale larvy potřebují tlející zbytky.
První náraz skořápka vydržela, ale pod chitinovým tlakem se křehký zárodek rozmělnil.
Napodruhé se zlomený roh zaryl do ztvrdlé skořápky s překvapivou lehkostí. Místo pevného odporu se ozvalo křupnutí. Vejce prasklo. Z nitra se vyvalila hustá, našedlá tekutina, promísená s průsvitnými vlákny aflézie.
Jedovatý oblak klesal k zemi.

Zobák naposledy zaútočil jako harpuna.
Volavka zhltla ropuchu a vyletěla do koruny. Samec roztáhl křídla, odrazil se od silných větví buku a tiše se snášel k potoku.
Čtyři zelenkavá vejce zůstala na okamžik bez ochrany. Matka zpozorněla. Výstelkou ze suché trávy se prodíraly průsvitné špičky jemných vláken.
Znehybněla. Sem ne!

Opatrně posunula vajíčka na kraj hnízda.
Krátkými, prudkými údery se pustila do díla. Přetnout, vyrvat, zadusit. Pečlivě zlikvidovala i téměř neviditelné výhonky.
Postupovala větev po větvi. Buková kůra se zdála neporušená.
Aflézie se musela dostat do lýka. Téhle hrozbě odvykla. Mravenci nepomohli, jed vystoupal do koruny.
Vzlétla.
Letošní snůšku nevychová.

Vrátila se z říše mrtvých.
Doprovodila duše skrze močály. Cestami, kterými nikdo jiný nechodí.
Slyšela vzlykat mlhu nad příběhy, ukrytým pod kameny a v kořenech stromů.

Stojí nehnutě uprostřed proudu. Štíhlé nohy v ledové vodě, peří barvy zašlého stříbra.
V tichosti střeží práh mezi světy. Rozumí jazyku živých i těch, kteří už odevzdali svůj dech.
Čte šlápoty, otištěné do krajiny.
Píše básně z šepotu větru a ozvěn kamenů.
Čeká na návrat světla.

Dlouhý krk barvy zašlého stříbra se prohýbá do otazníku.
Ostrý zvuk rozsekává ticho.
Není třeba rozumět řeči ptáků.
Volavka přináší naději.
I přesto, co ví, očekává návrat světla.

Voňavá a žádoucí, obklopená tisíci nápadníků, zakroužila jsem nad lesem.
Žádná spermie nepřijde nazmar. Ani jediná. S výjimkou zlatých.
Odhodila jsem už zbytečná křídla a uhnízdila se v podzemí.
S uspokojením pozoruji mumraj pode mnou. Mrňavé, zaměnitelné nanitky běhají s vajíčky. Přežvykují potravu pro neohrabané larvy. Nerozeznatelné. Nahraditelné. Nástroje, naprogramované k poslušnosti, bez práv a ambicí.
Já jsem ta výjimečná.
Na selekci ovšem dohlédnu sama. Sebemenší záblesk žluté barvy a kuklu vynesou na slunce.
Samci, živení mokem mozků hrabivých vládců, propadli šílenství. Zdegenerovali touhou po moci. Zpychli. Porušili odvěkou smlouvu. Žádali podíl na moci.
Směšné!
O svém lidu rozhodnu já.