Nesmrtelnost podle Dahua Serpense

„Vystošestkoval jsem ti to,“ praví Vratislav Novák-Starý, „a všechno sedí, Tomáši!“
„Jmenuji se Vilém,“ stojí si na vedení pochybovač.
„Jasně, kámo,“ mávne rukou Vráťa, „předně David ten večer přebral.“
„Zásilku?“
„Popil.“
„Alkoholu se jaktěživo vyhýbal!“
„Tím spíš. První okolnost. Druhá: choť nebyla doma. Po celý inkriminovaný čas balila léky pro africké souchotináře. Charita, rozumíš, body plus.“
„Vzorná dáma.“
„Za třetí: pouštěl si zakázanou hudbu, temnou, negativní.“
„Asi žalmy. Fakt věřil, věděls to?“
„Žádné náboženství neochrání před depresemi… Čtvrtá sloka exit skoku. Trpěl jimi v poslední době stále častěji.“
„Tvrdí madam Šťastná. Alibi jak beton. Chlast a úpadková kultura. Příliš vyfutrované.“

Byla-li svatba velkolepá, tryzna si s ní nezadá.
Vdova štká, až se hory zelenají, smuteční hosté truchlí, že by se kámen ustrnul. Všechno je, jak má být, nejsou v komiksu, aby jim nad hlavami vznášely bubliny myšleného: Jenom aby si nám, herečka, oči nevyplakala! Ještě chvíli to natahuj a doženeš k sebevraždě i nás… Černá jí sekne ještě víc než bílá!
Před prostřeným stolem srdce unisono zaplesají: kar jak víno!
Vilém Kovář jako jediný prodchnut ničím neředěným zoufalstvím nad koncem ochrnutého přítele, lkaje, jak hloupě práskl dveřmi, a pochybuje, že smrtí osvobozená nevěsta dočista nevinná a zesnulý ženich skutečně samovrahem.

„Já pro pana Serpense pracuju,“ kaboní se Vilém, „a pokládám ho za nejosvícenějšího člověka na planetě!“
„Už nepamatujeme lepší časy,“ nehledí na jeho rozladěnost Daniel, „kdy tu nebyl, ale ještě za našeho mládí existovaly vážné pochybnosti, zda není normální hochštapler.“
„Všechny vyvrácené!“
„Přesněji vytěsněné.“
„Bereš mi nesmrtelnost!“
„Která neexistuje.“
„Vždyť…“ Vilém vyskočí, obkrouží vozíček, až stane tváří v tvář, shlížeje, „ale co s tebou! Každopádně dělá lidstvo lepším, to nepopřeš.“
„Nejsem si jist. Pochybuji. Bojím se, že vůbec ne. Ale tobě to nevnucuji!“
Domluví do zad a prásknutí dveří.

Viděli se tehdy naposledy, žehrá o pár dní později Vilém Kovář.

„Počkej,“ tápe Vilém, „on se může někdo nezapojit?!“
„Oficiálně je to stále dobrovolné,“ ušklíbne se Daniel, „nicméně ztrácíš občanská práva, že.“
„A ty snad…“
„Ne, nejsem v Serpensově chovu. Nemohou tam být všichni, kde by všechny ty mrtvé mozky uskladnili?“
„Ale měls přece svatbu!“
„Jako povolená výjimka. Věřím totiž v přirozený, pro tebe asi nepřirozený posmrtný život. Jim je to ve výsledku jedno, jen nesmíš kecat. Proklepli si mě, příteli, si piš. Křížové výslechy, IQ testy, detektory lži. Zda jako fakt.“
„Já myslel, že kaťáci už zázraky opustili.“
„Ne všichni.“
„A doopravdy?“
„Jsou pravděpodobnější, než že Dahua Serpens není podvodník.“

„Žárlím,“ svěří se Daniel Šťastný-Neduha Vilémovi krátce poté, co se z novo- stává už jen manželem, „přirozeně. Vzhledem k mé indispozici mě může akorát tak pohladit po hlavě. Rád se dívám, což o to, i ruku k dílu bych přiložil, vrací se však domů unavená a uspokojená.“
„Myslíš jako…“
„Nemyslím, vím,“ mávne rukou muž na vozíčku, „čert to vem. Počítal jsem s tím, nejsem padlý na hlavu. Ale když cítím, jak jí překážím, přemýšlím, proč si mě vlastně vzala.“
„Protože tě miluje, příteli!“ povzbuzuje Vilém.
„Anebo taky ne,“ tká trpce trpící, „zjistil jsem, že se přihlásila do programu Dahua Serpense.“

Pod baldachýnem hendikep a kost kyprá, až oči přecházejí, kolkolem plejáda plytkých úsměvů, horkotěžko zdvihající spadlé čelisti a stahující povytažená obočí. Nad svatebčany kouřový oblak z protáčejících se mozkových závitů, kdyby pochyby a dohady bzučely, v úlu by bylo tišeji.
„Já si sním tebe,“ září novomanželka nad marcipánovými figurkami na náhorní plošině dortu, „a ty zas mě!“
„I s vozíčkem?“ zdráhá se věřit svému štěstí čerstvě ochomoutěný, „aby se ti nezajedl…“

Vilém Kovář asi jako jediný ze všech přítomných prodchnut ničím nekalenou nadějí v nastávající osud svého ochrnutého přítele, netuše, že nevěsta nevěstí nic dobrého, ženich žene se do záhuby.