Prokletý sníh

Nevaia se dívala z okna. K vráně, která seděla na zídce, se právě připojila druhá. Fanred mi kdysi vyprávěl, že na pláních havrani věští smrt. Platí to i pro vrány? Znamená ta druhá vrána, že Fanredova smrt není jediná, že někdo další bude následovat?
„Není mrtvý,“ pronesla Maila. „Prostě není.“
„Talzidova zpráva mluvila jasně,“ namítl Briwal.
„Talzid,“ nakrčila Maila nos. „Tomu tak budu věřit.“
„Vzhledem k tomu, že Fanredovu smrt pravděpodobně zosnoval, tak bych mu věřil.“
„Není mrtvý,“ zopakovala Maila tvrdohlavě.
Nevaia pozorovala vrány. Ptáci chvíli poskakovali po zídce, než odlétli. Třeba je to smrt, která se od nás odvrací..

Lycva vyšla z jeskyně, kde spávala, a naskytl se jí jedinečný pohled. Z tunelů a kaňonů po stranách vycházely jednotlivé rodiny kmene Ai Ciligh jako pramínky, některé klidné a rozvážné, jiné halasné a vzájemně se předbíhající jako když voda v korytě klokotá a přeskakuje kameny. Všichni se pak setkávali v největší jeskyni v Zimovišti, kde se mísili a tvořili jednu souvislou lidskou řeku, pomalu tekoucí směrem k srdci Zimoviště. Nastala noc zimního slunovratu, noc písní a kouzel, čas na požehnání.
Lycva se zařadila za svou sestru a připojila se ke své rodině – jedna kapka v jednom pramínku v jediné řece.

Nevaia se bála. Od chvíle, kdy se políbili, Fanreda neviděla, zato král ji každý den zval do své společnosti – jako na dnešní snídani v zahradách. Ona strnule seděla, on se probíral hrozny vína, dokud nenašel tu největší, nejšťavnatější kuličku a podržel ji Nevaie před obličejem.
Králi se neříkalo ne. Rozevřela rty a nechala ho, aby jí kuličku vložil do úst.
„Mohl bych tě mít kdykoliv,“ řekl, zatímco jeho prsty se znovu zabývaly hrozny. „Ale rozmyslel jsem si to. Ožením se s tebou. Ano, to bude lepší.“
Ani se nezeptal, pomyslela si otupěle, zatímco jí další kulička vína hořkla na jazyku.

Ze skupiny, která bránila úvoz, zůstal poslední muž. Laivovi spolubojovníci ho obklopili a smáli se jeho pokusům zvednout se. Když už se zdálo, že vstane, někdo ho shodil zpátky do bláta. Laivo musel ocenit nepřítelovo odhodlání – třásl se vyčerpáním a bolestí, krvácel z nespočtu ran, a přesto odmítal zemřít na kolenou.
Laivo odstrčil nejhorlivějšího z trapičů a nabídl nepříteli ruku. Muž k němu zvedl oči, ve kterých se nezračila ani špetka naděje, ale zato hodně vděčnosti a úlevy. Přijal Laivovu dlaň a nechal se vytáhnout na nohy.
Laivo by přísahal, že muž vzdychl úlevou, když mu Laivova dýka probodla srdce.

Fanred se ztěžka posadil na stoličku a zul si vysoké jezdecké boty. Pořád ve vlasech cítil vítr, svaly ho příjemně bolely a byl cítit koňským potem. Vesnice a pole kolem Anlonny sice neposkytovaly příležitosti k nevázanému trysku jako jeho panství na pláních, ale i krotší projížďka dokázala provětrat hlavu a ulehčit srdci.
Pomalu se svlékl a ponořil se do vany s horkou vodou. O něco později, vymydlený a navoněný, minul jezdecké oblečení a vysoké boty a místo toho si oblékl zdobené roucho a obul měkké kozinkové střevíce. Čas pro zábavu skončil, čekala ho práce a jeho výstroj tomu musela odpovídat.

První noc, kdy byl Fanred zpátky v paláci, Nevaia nemohla spát.
Briwalovi milovaní básníci popisovali spojení mezi lidmi, kteří se milují, jako by jejich srdce byla jedním orgánem ve dvou tělech. Před mnoha lety to Nevaia tak i cítila. Když dnes Fanreda uviděla živého a zdravého, i přes zprávy, které tvrdily opak, cítila úlevu a radost, ale žádnou touhu a lásky jen tolik, kolik jí chovala k Briwalovi nebo Maile. A když se díval on na ni, nevěděla, na co myslí. Dřív to poznala okamžitě.
Pokud měli básníci pravdu, když mluvili o spojených srdcích, pak jedno z jejích někdo amputoval.

Fanred hlídkový ochoz v pevnosti Raban nenáviděl.
Nikoho nenapadlo nic lepšího, než na vrcholku skály nad pevností postavit úzký chodník a každých osm hodin tam poslat nějakého nešťastníka na hlídku.
A tihle nešťastníci z něj občas padali na skalnaté úbočí o mnoho sáhů níž. Veřejným tajemstvím bylo, že se takové nehody stávaly hlavně těm, kdo byli do Rabanu posláni za nějaký prohřešek. Jako třeba Fanred.
A to já jsem oproti Nevaie dopadl ještě dobře, pomyslel si, když se zabalil do pláště a přitiskl záda ke studené skále za sebou.
Na rameno mu dopadla první dešťová kapka.
To tu ještě chybělo.

Briwal se posadil, otevřel truhličku s knihou a vytáhl svitky, navázané za sebou do řady. Každý svitek představoval jednu kapitolu a díky tomu snadno našel to, co hledal – příběh krále Juluena. Rozvinul ho a začal číst o muži, který nevyhovoval žádné představě o tom, jak by měl král vypadat. Vyrostl jen do výšky desetiletého dítěte, nikdy se neoženil, ve volném čase se věnoval vyšívání (někdy i při jednání Rady), ale udělal toho pro království tolik, že jako jediný král měl v knize vlastní kapitolu – a všechno dokázal jen s pomocí bystré hlavy a železné vůle.
Mladý princ četl a snil.

Laivo už pro velitele nemohl udělat víc, a tak přikládal na oheň a čekal, až pro něj přijde smrt. Už to bylo spoustu let, co na ni musel čekat – když jí někoho posílal on, přišla bez otálení. Jenže se nedokázal přimět k tomu, aby veliteli zasadil ránu z milosti.
Dívky z Ai Ciligh si všiml těsně před tím, než vykročila z lesa, ale nevěnoval jí pozornost, dokud nevstoupila do tábořiště. Čekal na někoho většího, známějšího a mocnějšího než bylo zelenooké děvče s korálky ve vlasech, ona ho jen rušila.
„Vím, jak vypadá smrt,“ řekl jí. „A ty to nejsi, paní.“

Briwal odolal pokušení otřít si zpocené ruce do slavnostní róby a předstoupil před Zemskou radu správců provincií, která musela schválit jeho korunovaci. Jenže správcovství byla udělená pozice, ne zděděná, a starý král ji dával jen přátelům. Čtyři ze šestnácti Briwal vydíral, pět podplatil a jednomu z nich prozradil, kdo doopravdy zabil jeho syna. Teď jen doufal, že si všichni uvědomují, že protivit se novému vládci není nejchytřejší.
„Kdo je pro, abych byl korunován králem Ollienu?“
Zvedlo se šestnáct rukou, některé hned, některé váhavě, ale všechny ho podpořily.
Správcovství byla udělená pozice a nedostávali ji hlupáci a lidé bez politického čichu.