Neznámý noldorský vojín

Věděl jsem, že život vojáka nebude snadný. Ani ve snu jsem si ale nedokázal představit, co to obnáší. Brzo jsem zjistil, že vojín není hrdina. Vojín je dělník. Boj jsme cvičili jedenkrát týdně. Zbytek bylo tahání pytlů, kácení stromů, stavění palisád, tahání pytlů…
Usínal jsem bolavý a budil se unavený. Myšlenky se ubíraly k bitevnímu poli. Mrtvé už nic nebolí.
***
„Držte řadu!“
Nárazy do štítů. Černé skřetí kopí nachází skulinu. Krev. Muž vedle mě padá. Záblesk čepele. Stříbro štítů se zavírá jako hladina.
Sehnu se k němu. Kolik váží muž ve zbroji?
„Vydrž.“
Je překvapivě lehký. Lehoučký jako dítě.
„Vydrž.“

Na chvíli vyšlo slunce. Bylo to skoro jako zázrak. Východní vítr přinášel jen čpavou mlhu a dým. Vyšel jsem před stan. Na mysl se mi vtírala známá písnička.
Copak mi přineseš za věno,
panenko útloboká?
Pozoroval jsem ho, jak bere ze šňůry košili a zapíná řemínky zbroje. Pobaveně jsem se zasmál. Otočil se, oplativ mi úsměv. S panenkou by si ho spletl snad jen trpaslík. Zezadu. Potmě.
Copak mi přineseš za věno…
Pro tuhle chvíli jsem zapomněl, že to má i další sloky.
Copak mi přineseš za věno,
šavličko ocelová?
V blátě či prachu spát s tebou budu,
nevěsto má?

Velekrál seděl na dřevěné sesli v mírném předklonu. Únava mu rýsovala vrásky kolem očí.
„To je on?“ zeptal se a pohlédnuv na mě mírně naklonil hlavu.
„To je on,“ přisvědčil velitel a postrčil mě tak, že jsem padl na kolena. Pouta na zápěstích nepříjemně dřela. „Napadl hlídku, ukradl koně a svévolně opustil jednotku. A ještě měl tu drzost se za tři dny vrátit.“
Snad se mi to zdálo, ale Gil-galadovi cukl koutek. „Proč jste to udělal?“ zeptal se.
„Já…“ zakoktal jsem, „…musel.“
Velekrál povytáhl obočí.
„Byl zraněný, musel jsem ho vidět,“ přiznal jsem zničeně.
Věděl jsem, že on tohle pochopí.

Náš velitel byl férový chlap, který chápal, že jeden spokojený voják udělá víc práce než celá skřetí horda.
Zrovna jsme obědvali, když přišel s tímhle: „Napište na kus papíru, co se vám tu nelíbí a při odchodu to hoďte do kotlíku.“
Přemýšlel jsem. Jídlo bylo dobré, výcvik tvrdý, ale žádná buzerace… Nechal jsem papírek prázdný.
Na ranním nástupu vypadal velitel nesvůj.
„Dobře, chlapi. Vím, že to bylo anonymní, ale kde je ten, co nic nenapsal?“
Udělal jsem krok vpřed. Stejně jako voják po mém boku.
Velitel si nás mlčky prohlížel.
„Blázni,“ vydechl.
V modrých očích vedle mě se zasvítily hvězdy.

Bylo mi padesát. Rodiče čekali, že se ožením, ale já na ženění nepomýšlel. Rozhodl jsem se pro armádu. Připadalo mi to jako dobrý nápad.
Když Velekrál a Elendil vymysleli Spojenectví, už mi to jako dobrý nápad nepřišlo.
Stáli jsme na cvičáku.
„Postáváte jako ženský na trhu! Rozestup! Pravou upažit!“
Upažil jsem.
„Teď položte ruce na ramena toho před sebou!“
„Nemůžu mu tam radši položit nohy?“ zabručel jsem. Naneštěstí příliš nahlas.
„To si nechte na večer, vojáku!“
Muž přede mnou se otočil a věnoval mi ten nejkouzelnější úsměv, jaký jsem kdy spatřil. Nakonec to v té armádě asi nebude tak špatné.