DMD č. 7. pro 7. 4. 2017. Téma: Bezpečnost letového provozu

Když otevřeli ježka, pochopili, že ještě neuzrála správná doba. Létat na kole, kdo to kdy viděl?
Roku 1922 začala rokycanská firma vyrábět jízdní kola. Chlapci, teď již muži, sportem vždy doslova žili. Rozhodli se tedy, že vloží svou důvěru právě v tuto společnost. Létající kola se pod vedením československých konstruktérů stala světovým fenoménem. Jejich slávu utnula až válka. Létat vzduchem již nebylo bezpečné. Po válce se létající kola pomalu ale jistě znovu vrátila do vzduchu.
Lidé dokázali mnohé. Dobyli vesmír, dosáhli křehké rovnováhy a znovu ji rozbili.
Ale kola létají dodnes, odkaz Jana Tleskače žije dál.
Ukazujte prosím, kam letíte.

Jaké to je, jet kempovat s někým z rasy Draconů?
Má to především jednu hlavní zásadu - zapomeňte na nějaké kempování u moře. Natož abyste se ho snažili přesvědčit, aby se šel taky vykoupat. Nepovede se vám to.
Ale má to i svoje výhody:
1. Nemusíte shánět sirky nebo zapavolač. Stačí když si Dracon kýchne a je teploučko.
2. Nemusíte řešit dopravu. Stačí ho nechat proměnit se v draka a vylézt mu na záda.
Pokud ale máte závratě, raději si začněte shánět jinou dopravu.
Z vlastní zkušenosti doporučuju pořídit si aplikaci pro sledování letadel. Anebo se aspoň tam nahoře pořádně rozhlížet.

"Ustupte!"
"Běžte jinam!"
"Tam si nestoupejte, ať má místo!"
"Pozor na děti!"
Kolem kamenné zvonice se přeléval dav zvědavců. Benediktin Eilmer bude létat! Vyrobil si křídla z vrbového proutí a pergamenu!
"Skočil?"
"Ještě ne!"
"Už?"
Eilmerovi na věži tlouklo srdce jak o závod. Teď, anebo nikdy! Dokáže to, co Ikarus?
Odraz a... letí! LETÍ!
Dlouhých 200 metrů plachtil Eilmer, než, slovy kronikáře Wiliama z Malmesbury "Zmítán prudkostí větru a vírem vzduchu, stejně jako svou unáhleností, spadl. Zlomiv si obě nohy, navždy zůstal chromý."
Přežil.
Belhaje se o berlích všem vysvětloval, že ví, kde se stala chyba.
Neudělal si vzadu ocas!

Strážci zákona měli dvakrát delší nohy než oni. A o co delší nohy, o to delší vedení. Jinak by jistě poznali hned zkraje, že Roco je nejlepší vládce země na světě a opravdu si s ním nechtějí zahrávat...
Když jeden z nich popadl Hope, hrdina Roco neváhal, ovládl svůj živel a odpálil ho do vzduchu.
"Hele, jak letí," zakřenil se. "AU!" vyjekl pohoršeně, když dostal od Hope pořádnou do ramene.
Mezitím se seběhli lidi a ačkoli nevěděli, co se děje, pochopili, že ten, kdo praštil šutrem veřejného činitele, zřejmě něco provedl. Provinilci se octli v obklíčení.
"Blbče," sykla Hope nakvašeně.

Když uvíznete na Marsu, má to jeden háček. Není to jako když vám uletí letadlo z dovolené, kdy si prostě zanadáváte a za pár stovek dolarů si koupíte novou letenku. Na Mars toho totiž moc nelítá. Pokud nepočítáte mise jednou za pár let. Navíc nemáte jistotu, že další mise bez problému přistane, aby vás mohla vzít domů.
Pokud se toho vůbec dožijete. Na Marsu toho moc neroste. Vlastně nic. Ani tu není voda. Nebo pro člověka dýchatelný vzduch.
Je sol 6. Potřebuju vydržet do solu 1492.
Myslím, že se letu Mars – Země možná nedočkám. Lítat na Mars prostě není bezpečný.

Lup!
Smršť třísek a papírů vyletí do prostoru a pomalu sedne na podlahu.
Vodou proběhne tlaková vlna, protože dům pod hrází je chráněný, ale spojení s vodou není nikdy přerušeno. Gejzír zaplaví ostrůvek, spláchne z něj štěrk, voda šplíchne až na můstek. Zrovna po něm prochází lidé. I na nábřeží je jich několik. Kapky vody z rybníka je nemile překvapí. Do hodiny je všude kolem šrumec. Někteří točí, někteří se mají potopit.
Karl po rozhovoru s Česťou na okamžik vykoukne nad hladinu. Nikdo si ho nevšimne, ale pohled, který se mu naskytne, rozhodne. Musí počkat. Teď nepovšimnutě neprojdou. Ne bezpečně.

Šár stál na hradbách a vyčkával příletu poštovního holuba. Očekával zprávu a hodlal si ji přečíst, co nejdříve to bude možné.
Konečně viděl, jak se opeřený posel blíží a připravuje se k přistání. Jenže mladík, který měl holuby na starost, si toho nevšiml. Ve stejnou chvíli vypustil jiného posla se zprávou. Šár sledoval, jak se oba holubi srazili a padli na zem. Na první pohled bylo jasné, že mají zlomená křídla.
„Koukám, jak dbáte na bezpečnost. Těch holubů se zbavte,“ pronesl Šár, sebral vzkaz a odešel pryč.
Kdo mohl tušit, že mladíkovi nedojde, že příkaz se týkal pouze zraněných ptáků.

Pro Sullyho to byl typický den v práci, den jako jiný. Když se při stoupání letadla do turbín namotalo hejno hus, které poškodilo motory a v kabině se rozezněly frustrující výstražné tóny, už to tak typický den v práci nebyl...
Na příkaz dispečera měl obrátit letadlo směr letiště Manhatton. Neuposlechl. Zachoval chladnou hlavu. Věděl, že jeho Airbus A320 ztrácí na výšce a rozstříštili by se mezi mrakodrapy. Nasměroval si to nad řeku Hudson. Přistál na její hladině a zachránil tak všech 155 cestujících.
Dobrý úsudek, chladná hlava, zkušenosti a víra, je více než striktně nalajnovaná bezpečnost v příručce od vedení.

Vědělo se, že do Dubogradu je nejlepší dopravovat věci i lidi prostřednictvím gildy. Že by tam soukromí poslové neznalí gildovních triků mohli přijít k úrazu.
Konkrétnější specifikace známa nebyla.
Mistr Baldwyn pověřil Ayreho, aby trasy vozků zmapoval. Vyšlo najevo, že gildovní povozy vstupují a vystupují z Mezisvětí na pěti různých místech a sjíždějí se až před dubogradskou branou. Trasy k průchodům byly dost úzké a nájezdy na hlavní cestu dost nepřehledné; minout případný další vůz vyžadovalo hodně umu.
Gildovní vozkové to nepovažovali za hodné hlubšího zamyšlení.
Hjalmara Baldwyna ta informace ovšem rozladila.
Přece jen bude muset Ayreho poslat do Chansons.

Když nad naším městečkem v roce 1923 začly lítat dopravní letouny, starousedlíci jim přezdívali ocelový ptáci, létající koně nebo taky nestvůry z pekel. Sedlák Steve, řečenej Svraštělej, jelikož kůže na jeho obličeji připomínala anální otvor, tomuhle způsobu dopravy prorokoval brzkou zkázu. Pidlovokej Pip, farmář o tři generace mladší, naproti tomu zasněně vykládal, jak jednou lidi doletí až na Měsíc.
Když tímhle strojem radní Jefferson dva roky nato letěl do Houstonu, urvaly se sice obě vrtule, kterýmžto pádem středisko letovýho provozu řešilo poměrně složitej problém, nicméně ocelovej pták úspěšně doplachtil až na letiště.
Myslím, že za pár let je Měsíc náš.