DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

"Koší, páníček nenapsal poslední letošní drabble! Už spí, úplně jako dřevo!"
"Hm, zkus ho poskákat."
Hop, tlap, skák, vrni vrni. "Ani se nehnul."
"Kašlem na to. Bodů má dost. Proč zas máme všechno oddřít my?"
"Ale Koší, on chtěl letos body všechny! Všech třiatřicet!"
"Říkám, Želvo, kašli na to. Jdem spát taky."
"Ne! Jsem zodpovědná drabblecí kočka a jdu to napsat!"
"Doháje, samotnou tě to napsat nenechám, to by to dopadlo. Počkej, jdu taky."
Košín se vydrápe z pelíšku, Želva do něj hbitě skočí.
"Díky, Koší, žes mi to tak hezky zahřála. Ať se ti pěkně drabblí!"
"Ty jedna..."
"Chrrrr..."

"Jdi se učit!" drtím mezi zuby, když počítám slova.
Nenaučím se nic. Počítač okupován bratrem.
"Vypadni!" zuřím.
"Drabble je důležitější než tvoje škola!" kontruje patriarcha.
Všichni se čteme navzájem. Poctivě kachničkujeme. Běda, když se opomene druhá identita.
Konečně usedám k práci, tu se vrací otec s říkankou. Nerýmuje se. Ani nemá rytmus. To nezabrání pětičlenné skvadře zarecitovat ji po návratu matce:
"Vinpike, Vinpike, Vinpike, všichni na něj kašlou!"
Večer ve znamení F5.
Po vydání informován esemeskou každý člen mimo domácnost.
Když pozdě, mazec. "Nezplodil jsem vás proto, abyste mi neposlali téma!"
Třicátého všichni slzí. Já především.
Asi neodmaturuju.
Jdu spát.

Kamenné městečko mezi horskými hřebeny.
Nad ním se tyčí skalnatý vrchol se zříceninou hradu. Jediná mohutná věž se čtyřmi baštami ostře ční proti zapadajícími slunci.
Dál už jen pustina, rozlehlá planina porostlá nažloutlou travou. Nad ní další hřbety.
Campo Imperatore, velice drsná, holá a fantastická horská země.
Hrad tone v růžové záři. Zvedá se chladný vítr.
Cestou dolů se stmívá. Do údolí už nelze dohlédnout. Jen sem tam na svazích svítí vesnice. Nebe zelená, temní. Přes hory se nese hlas vzdálených zvonů.
Jinak je slyšet jen vítr. Tady, daleko od civilizace, vládne ticho, žádné diskotéky, aut málo.
Čas jít spát.

"Já už jsem unavená," ozvalo se zpod deky. "Pořád do mě strkáš a chceš po mě příběhy. Copak jsem nějaká Šeherezáda?"
"Ještě jednou. Prosím."
Nevrlé zamručení za mými zády značilo souhlas. Převalila se na posteli a vystrčila hlavu nekonečných kučer plných tajemství ven na jarní světlo.
"Ale jenom jednou. Pak mě necháš spát. Přísaháš?"
"Na co bych měla přísahat?"
"Hmm... Přísahej na dinosauří kachňátka. Když to nesplníš, budou ti bloudit sny a štípat tě do krku."
"Jako kdybych už takhle neměla divný sny. O utopickou nadvládu slonů jsem si snad říkala? Dobře, přísahám."
"Jaké je téma?"
"Velké srdce, malý mozek."

Poslední téma, to to uteklo... už po prvním týdnu jsem se nemohla dočkat, až bude konec, přišla jsem si úplně mimo a taky jsem začala rychle litovat svýho předsevzetí, že letos napíši VŠECHNA témata. ALE! podařilo se, jen pár bonusů jsem přehlédla, páč mám rychlej odkaz hned na "přidat obsah". Příští rok to změním, čestný slovo.
Některá "dílka" jsem tvořila v šest ráno, cestou do školy, některá krátce před půlnocí. Tak se těším, že si ve vlaku znovu přispim a večer budu taky moci padnout za vlast, beze stresu, že to téma musím vymyslet, protože jsem si to prostě slíbila.

"Dobrou noc, Miss Matty."
"Dobrou noc, má drahá. Bůh s tebou."
Sotva dokončila modlitbu, když se ozvalo lehounké ťukání na dveře. Ve světle jediné svíčky vypadala paní domu vyděšenější, než možná byla.
"Mary dear, odpusť, je mi to nanejvýš hloupé..."
"Copak se stalo? Třesete se, pojďte dál."
"Děkuji, díky... já... budeš si myslet, že jsem hloupá, ale... víš, jak mi zůstal ten dětinský zvyk, že před spaním hodím pod postel klubíčko?"
"Vím, jistě."
"Dnes se nevykutálelo na druhé straně. Dívala jsem se pod postel, není tam. A teď tam mám spát?"
"Nesmysl, Miss Matty, samozřejmě. Budete spát tady se mnou."

Noční bojovky jsou prostě zlo. Nejen, že není nic vidět, ale je i docela chladno.
Nevyspalá Snílka plní úkoly a všem při tom připadá jako na kofeinovém tripu, Kobra si zpívá, Houba hudruje, Koljuška vypadá, že bude vraždit, Jelen asi spí s otevřenýma očima, Broučka si prozatím ustlala na Tesaříkovi, Lžička nepřítomně šermuje lžičkou, Pampeliška si stěžuje.
Rejsek s Žabákem ztratili mapku úkolů.
"Co budeme dělat?" stresoval se Rejsek.
Žabákův podlý úsměv šel vidět i ve tmě. "Co by. Vrátíme se na ubytovnu a vyspíme se jako normální lidi."
Aby se na ně nepřišlo, ustlali si v jídelně pod stolem.

Byly vzhůru již dlouho. Příliš dlouho. Klížily se jim oči, myšlení vypovídalo poslušnost. Jejich zaměstnavatelka je však stále nutila pokračovat. Nejprve pohrůžkami, později povzbuzováním a rozptylováním pozornosti: "Podívej, kniha! Co dělá taková kniha? Nebo trenýrky... co by se stalo, kdyby někomu spadly trenýrky?" Byly to už takové výkřiky do prázdnoty. Káva nepomáhala. Vypadaly, že jsou ještě vzhůru, ale v praxi už nic neprodukovaly.
Představivost se otočila na Múzu:
"A mám toho dost! Třicet dní nás nenechá pořádně vyspat! Třicet dní!"
"Máš pravdu," přizvukovala Múza, "jdem spát. Ať si to dneska napíše sama."
Autorka večer našla na stole jen lístek: "Nebudit!"

Už je čas jít spát, zítra bude vzácný den.
Stihli jsme vše, co bylo důležité.
Šaty visí na ramínkách a boty blýskají svou naleštěnost do světa.
Koláčky jsme pekly s Janinkou a Irenkou čtyři dny. Pravda, nejen koláčky, ale i rolády a kremrolky a jiné dobrůtky.
Dortíky jsme nechali na starosti Janince. Je v tom prostě nedostižná.
Kytice jsem si vzala na starost zase já. Ta nejdůležitější sahá až na zem a je prostě úchvatná (chlubím se).
Orchidee tančí po stříbrných a rudých drátcích konstrukce jako motýli.
Už je čas jít spát.
Zítra se ze mne stane tch - tch – tchoř.

Nech spát všechny ty chmury, obavy polední,
sladce už tě láká k spánku splývavý proud dní.
Nechceš zaspat všechnu lež, přízraky eskapád,
podrazy a křivdy navždycky už nechat spát?
Klid v nitru se roztočil jak kolotoč na pouti,
slova, co tě dřív ranila, tě už dál nermoutí.
Radosti a strasti se snaží v tobě prolnout
a ačkoliv chceš hrozně spát, nemůžeš usnout.
V batohu máš množství let, ke kterým stále lneš,
přestože tak těžké jsou, že s nimi nepohneš.
Víš, že snažit se ošálit smrt, nemá žádný smysl ani
a přesto se jí tvá mysl i tvé tělo urputně brání.