DMD č. 16. pro 16. 4. 2016. Téma: Dokonalý hostitel

Keď ho kvetina preniesla späť k jazierku, chvíľu tam len tak ticho ležal, slastne zhlboka dýchal a pozoroval oblaky. Potom sa zamyslel. Študovňa na takomto mieste? A ešte takto rafinovane skrytá?
Od džinky sa toho veľa nedozvedel, vedela len pár slov. So ženou tu tiež nebývali dlho... Moment! Majú tu predsa na návšteve predchádzajúcu majiteľku so sprievodom!
A tak po celý zvyšok dňa hral dokonalého hostiteľa. A vyzvedal.
"Kedysi tu skutočne býval jeden mág. Smutný príbeh." spomenula konečne jedna z dám. Uši sa mu pretiahli dozadu od samej námahy vyzerať nenápadne.
"Skutočne? To si rád vypočujem." usmial sa čo najpríjemnejšie.

Už je to chvíli, co u mě Paragordius bydlí. Nejprve jsem s ním nechtěla mít nic do činění. Šla jsem se jen napít a on se ke mně přidal. Nechtěl zmizet a tak jsem ho vzala s sebou. Dnes mi mé počáteční antipatie připadají podivné. Udělala bych pro něj všechno. Chci být jeho dokonalý hostitel. A tak mu poskytuji domov, stravu, prostor pro osobní růst a vývin. Soused tvrdí, že mi to leze na mozek, ale já chci, aby byl úspěšný i v soukromém životě, měl hodně potomků... Do vody bych pro něj skočila. Doslova. Jenže, jako Nemobius neumím plavat.

Naleštěné příbory, zlatavá místnost, sluhové, drahá auta a dokonale udržovaný trávník. Sjezd městské smetánky právě začíná.
Ženy se složitými drahými účesy vystupují z vozů a pohledem skenují ostatní, snad aby se ujistily, že vypadají nejlépe ze všech. Muži se pyšní tím, kolik golfových zápasů už vyhráli a kolik firem právě začali sponzorovat.
Jednomu by z toho přepychu bylo až špatně, ale když v tom žijete po celý život, zřejmě vám to problém nedělá.
Dokonalý hostitel přilije do vína něco málo na podporu povídavosti, aby se dozvěděl i to, co nikdy slyšet neměl.
Přeci nebude nejchudší ze smetánky, potřebuje prorazit, ne?

Bilbo Pytlík přispěchal ke konvici, která právě začala zpívat. Odvrátil tvář před parou stoupající ze šálku s čajovými lístky a oči mu padly na kalendář na stěně. Dvaadvacáté září se pomalu začalo blížit.
Posadil se s čajem na lavičku před Dnem pytle. Měl by začít s přípravou, dlouho očekávané dýchánky měl totiž mnohem raději než ty nečekané. Při vzpomínce na talíře létající vzduchem a trpasličí zpěv ho polil ledový pot. Usrkl horkého čaje.
Začal sepisovat seznam hostů. Po dopsání jména Lobélie Pytlíkové ze Sáčkova pero zaskřípalo na papíře. Čaj už byl úplně studený.
"Frodo!" zahulákal do nory, "začni schovávat lžičky!"

To není jako dřív, když nebylo vždycky co jíst. Nebo když maso bylo vzácností. Nene, všechno na co si děda stěžoval je tatam a žiji si v době blahobytu. Neustálý přísun nové potravy, aniž bych musel jenom pohnout brvou. Hovím si tady v teple a přítmí a krmím se.
Není to přitom tak, že by se mě snažil vyhodit, nebo mi dávat méně jídla, spíše naopak, čím víc se krmím, tím více dodává. Jenom občas se trochu děsím, že na mě přijde a vypudí mne z tohoto pohodlí. Ale než se tak stane, bude pro mé článkované já dokonalým hostitelem.

Ve dne v noci ji střežíš.
Pláčeš spolu s ní, když jí poprvé píchnou zanícené ucho, chráníš ji všemi silami.
Čas poskočí, školní kabela je větší než copatá dívenka.
Najednou se koušeš do rtů a sleduješ za oknem, jak poprvé sama odjíždí autem.
Bolí tě srdce.
Čas vylétávání z hnízda.
Tváříš se statečně, ale tak moc to bolí...
Občasné návraty - někdy září štěstím, jindy zdrcená, ne každá cesta vyjde.
Potom...
Nádherný den. Jsi na návštěvě u své dcery.
Udělá ti snídani, zorganizuje program.
Je samostatná, soběstačná, suverénní.
Má svůj život a stojí pevně na vlastních nohou.
Nejkrásnější den tvého života.

Osud se pro sebe usmál. Na stolech byly úhledně vyrovnané talíře s chlebíčky a láhve vína a šampaňského.
S nastupující iluzí soumraku se do místnosti začaly šourat Smrti. A Andělé. Obě skupinky po sobě vrhaly nepříjemné pohledy, případně se vzájemně snažily dostat do postele.
Party pokračovala až do ranních hodin - dle iluze počasí v Nicotě - a polovina hostů se již rozlezla do vedlejších pokojů, aby okusily ze zakázaného jablka.
Když do jednoho z pokojů zalezly i ty nejodolnější Smrti a místnost se vyklidila, Osud se usmál.
Bude mít novou generaci Andělů a Smrti na to ani nemusel přivazovat ke stolům.

"Host do domu, Bůh do domu," povzdechla si, když jí prodavačka podala účtenku.
"Host do domu, Bůh do domu," sípala, když se vláčela s taškami nákupů do schodů.
"Host do domu, Bůh do domu," opakovala si, když luxovala byt.
"Host do domu, Bůh do domu," poučovala děti, když nechtěly uklízet.
"Host do domu, Bůh do domu," pomyslela si, když nasazovala falešný úsměv.
"Host do domu, Bůh do domu," usmála se, když utírala rozlitý džus.
"Host do domu, Bůh do domu," zařekla se, když skrývala zívání.
"Host do domu, hůl do ruky," zavrčel osmiletý Petr, když mu návštěva rozšlápla oblíbené autíčko.

Jaký byl Eman skvělej chlap, takový byl Ivo grázl. Měl zadara všechno, zatímco já musel celý život makat. Mohl pracovat u Emana, místo toho akorát hledal, na kom parazitovat. Nebral jsem ho vážně. Dřív nebo později skončí zavřenej nebo na dně řeky.
Já byl roky Emanova pravá ruka, o firmě vím všechno. Říkával, že mě bere jako syna. Jenže život je svině a krev není voda. Přišel Ivo, strýčku sem, strýčku tam, náhlý zájem o katakomby. Eman mu to baštil a nechával se vysávat. Mně, naivnímu pitomci, zbyly akorát zuby ke skřípání.
Jak se ukázalo, Eman zas tak naivní nebyl.

Miluji zvířata. Jenže je s nimi spousta potíží. Předně peníze, dále čas a nakonec… ta loučení. Nesnáším telefonáty do kafilérie. Proto jsem si našel tvorečka, který ke mně přilnul jako Vinetou k Old Shatterhandovi. Chovám ho, živím a neodloučím se od něj ani na krok. Můj Bobánek žije dlouho a mohu s ním cestovat, aniž bych někoho obtěžoval hlídáním. Výdaje nemám žádné, jíme tak říkajíc z jednoho talíře, rozvalujeme se na jedné matraci, sdílíme spolu i záchod. Náš vztah je hluboký až intimní. Prostě, snažím se být své tasemnici dokonalým hostitelem a myslím, dle únavy, že se mi to daří.