Ze života (nikoli mého)

Alechandro ji jemně pohladil po karamelově hnědé kůži. Pak znovu a ještě jednou. Sklonil se blíž k ní a nasál vůni kůže. Dál ji laskal prsty po jednoduchých a důvěrně známých křivkách. Kůže byla hladká, jemná, bez jediné chybičky. Po dalším pohlazení na něj vyplázla jazyk.
„Máš dlouhý jazyk,“ hlesl polohlasem. „Možná až příliš.“ Zvedl zamyšleně obočí a pak zvedl i ji, aby se na ji lépe podíval. Propaloval ji pohledem. Věděl, že to bude tvrdá robota, než ji udělá k naprosté dokonalosti. Nic jiného ale nechtěl.
Pak se usmál, vrátil nedokončenou botu na ševcovské kopyto a sáhl pro šídlo.

Tři studenti ČVUT na krátkém výměnném pobytu zkoumají nádherný park. Fontány. Kaskády. Zlatem zdobené paláce. Najednou zkoprní.
Přes cestu občas stříkne rozverný proud vody. Zkropí děti. Zkropí mladý pár. Zkropí lidi ve středním věku, rozesmáté studentky. Pak se ale šourá stará paní a rozverný pramínek nic. Studenti zpozorní. Staré či nemohoucí lidi voda nepostříká. Vot těchnika! Jaký kompjútr toto řídí? Ten musí vidět, však právě počítačovou techniku studují! Po chvíli naleznou dřevěnou budku, schovanou za keři. Zajásají. Jsou blízko! Jenže...

V budce sedí žena, vyhlíží na cestu, v ruce páku. Jdou mladí, zatáhne, voda stříká. Jdou staří, nechá je jít…

„Ježiš, mami, ty seš strašná fosílie,“ protočila jsem očima.

Tak tomu bylo, když jsem byla v pubertě. Já byla ta cool a in, zatímco rodiče jsem považovala za dinosaury jednou nohou v hrobě. Díky bohu, čertu, spongebobovi - nebo kdo za to může - oba jsou pořád mezi námi, a tak jim můžu strčit na hlídání zas ty svoje dvě radosti.

Starší už se taky blíží do toho věku, kdy přestanu být její nejlepší kamarádka. Rozhází se jí hormony a bude mít pocit, že jí už vůbec nikdo nerozumí, ani já ne.

A bude mít pravdu.

Protože co je to sakra skibidi?

Rekvalifikace
přímo na place
je na čase
vezmi tácek
od dneška jsi servírka
co si servítky nebere
kdo nepracuje nežere
v nouzi poznáš přítele
včerejšek byl hrůza
zkrachovala burza
jako bleskem najít práci
práci kam se ráda vrací
to tohle místo nebude
nohy bolí ukrutně
a té matiky navrch
pět piv a čtyři koly
kdo si tuhle cestu zvolí
ať má nožky hbité
večer u stolů hlavy zlité
kčičí a řičí
kolem vlaky fičí
v poledne zas usedají rodiny
talíře se kupí v kuchyni
po desíti hodinách
už se tvoří puchýře
je to skoro k nevíře
že to někdo dělá

„Jste zaměstnaná, tak proč jste přišla na úřad práce?“
„Chci jinou práci. Nebaví mě hádat se denně s debilama kvůli máslu za 39…“
„Maturita na gymplu… S tím nic moc lepšího než prodavačku dělat nebudete.“
„Proto jsem tady, chci rekvalifikaci.“
„Naše programy jsou jen pro nezaměstnané.“

Bez poděkování vyšla ven. Jako dar shůry objevila na vývěsce nalepený inzerát:

„Vadí Ti vídat stále dokola ty samé lidi? Chceš mít každý den nové zákazníky, kteří si nikdy nebudou stěžovat na kvalitu poskytnutých služeb? Chceš jistojistou práci v odvětví, které nikdy nebude mrtvé? Přidej se k nám. Staň se HROBNÍKEM!“

Inu, proč ne?

Utíkal. Utíkal o sto šest. Utíkal, až se za kulaté bříško popadal. Nepopadal však dech. Přes svůj věk v něm zůstal běžecký duch z mládí. Stejně mu ale řidič zavřel dveře těsně před nosem. Tak už to v Praze bývá. Achjo, musí si počkat dvacet minut... Anebo ne. To může jít rovnou pěšky. A taky, že šel. Až došel na roh hospody. Jenže už z dálky viděl hrůzný obraz: sanitky, zastavenou dopravu na křižovatce, policisty, postávající lidi. Roh hospody proražen hlavou autobusu. Řidič jako zázrakem živ, i když zraněný. Stejně tak jako cestující. Sedět by v tom autobuse teda nechtěl.

Je mu deset a je doma úplně sám. Maminka musela do transportu. Jeho k sobě nikdo nechtěl a on nechtěl s ní do Terezína. Nemusel, táta není žid.
Všichni kamarádi, kteří šli, jsou pryč. Asi jsou mrtví. Stejně jako babička s dědou. Tátu nepustili z vězení, kam je oba zavřeli, když se pokusili odjet vlakem do Turecka. Uvidí někdy Turecko? A uvidí ještě někdy tátu? Byl s ním ve vězení tři neděle. Nikdy nezapomene, co tam viděl! Ale pak ho vrátili k mamince. Měl štěstí.
Bude ho mít i zítra?
Nepřijde si pro něho zítra gestapo?
A co bude jíst?

„Trochu přitlač, děvče, nestyď se. Pěkně plynulý tahy. To je vono,“ přikyvoval, zatímco ji bedlivě pozoroval. „Hezky obě stehna souběžně,“ instruoval ji.
„Jste dost náročný,“ odfrkla si, ale držela se jeho pokynů do puntíku. Kápla si do dlaní ještě trochu voňavého oleje a pokračovala v masírování.
„A vy, mladý holky, si furt jen stěžujete, kdykoli si máte máknout.“
„Tss, děláte z toho hroznou vědu! Přitom by to mohla být zábava…“
„Však to je zábava,“ zacukal koutkem. „Hezky ho promni, taaaaak.“
Do místnosti nakoukla vedoucí školních praxí:
„Teda, nevědět, že tu marinujete kuřata, myslela bych si, že tu probíhají nějaké nemravnosti!“

Myslel si, že je připraven, vždyť Horečku sobotní noci viděl třikrát. Tajně doma před zrcadlem nacvičoval Travoltovy pohyby. Zpočátku to šlo ztuha, spíše než tanec to připomínalo šlapání zelí. Postupem doby a s přimhouřenýma očima se to dalo považovat za tanec. Právě včas.

Na konec školního roku pořádala škola rozlučkovou diskotéku. Tělocvična se přeměnila v taneční sál, nejmladší učitel se chopil funkce diskžokeje.

Taneční samouk vběhl na parket a jal se předvádět naučené kroky.

Snad by si jeho neumětelství nikdo nevšiml (ostatně nebyl sám), kdyby k divokým pohybům boků nepřidal ruce. Rozmáchl se ala Travolta a shodil procházející kantorce paruku.

Z těch bodavých světel a hluku, ji rozbolela hlava. Takže tolik nelhala, když se vymluvila, proč nejede na chatu s rodiči. Přesto v ní tepalo svědomí v souladu s rytmem písně. Kouř ukrutně štípal. Z očí kanuly slzy zklamání. Jeden z nejlepších tanečníků disco, kvůli kterému tolik riskovala, nedorazil. Bylo jí horko.
Nechceš okurkový salát na osvěžení?
Vy si nedáte?
My už jsme měli.
Polkla velké sousto. Všimla si potutelných úsměvů. Pak se začala dusit. Padla do bezvědomí. Neprobralo ji ani houkání sanitky.
Kanadský žertík se zvrtnul. Stonek difenbachie nastrouhaný a přimíchaný k okurce jí způsobil anafylaktický šok. Málem zemřela.