Naslouchej hlasu krajiny

Strašidelný zvuk, prásknutí jako když se zlomí větev, ale daleko silnější. Doprovodila ho příšená bolest v zadní tlapě.
"Co se mi to stalo? Auuuuuuu! Bojím se! Bolí to! Moc to bolí!"
Bolest byla stále stejně silná, ale pomalu přestala být ostrá a změnila se v tupé bolavé pulsování. Strach se transformoval ve vztek.
"Kdo mi to udělal?!"
"Nemohu skákat! Nemohu se pořádně odrazit!"
"Támhle ten nádherný axis se mi vysmívá!"
"Nechytím už ani toho koloucha, umřu hlady!!!"
"Hele, co to... utíká to nějak pomalu, bodejť ne, má jen dvě nohy...to doskáču po třech, hurá! Chramst!!!!!!"
Člověk je levná kořist.

"To máš tak," zamyslel se nahlas Robin, upíraje zraky do plápolajících plamenů. "Tohle všechno se děje proto, že žijeme v pátem věku bídy a utrpení, starostí a neštěstí, nemocí. My už se v tomto vtělení, Alasdaire, nedožijeme lepších časů, protože věk šestý bude nejhorší, nejtěžší. Bůh nepomůže, ne proto, že by neexistoval, ale za své činy, jsou odpovědni jen lidé a nikdo před odpovědností neuteče. Věky blahobytu nastanou, jako tomu bylo vždy a vždy tomu tak bude. Mohl bys blaženosti jistě dosáhnout dřív, ale když ty se tak rád cpeš hovězím!!!"
Oči mu blýskaly, ale to byl jen odraz plamenů.

67 tisíc tun ropy se hrne do vod u mělčin poblíž pákistánského Karáčí. Lidé jsou rádi, že z rozlomeného 24 let starého řeckého tankeru Tasman Spirit zachránili aspoň své holé životy. Obětavým záchranářům se podařilo včas odčerpat jen asi 20 tisíc tun této látky, která je tak cenná a přitom dokáže být tak smrtící, protože my lidé jsme se dodnes nenaučili s ní správně zacházet. 14 kilometrů pobřeží bylo naprosto zničeno, hnízdiště mořských želv se podařilo uchránit jen tak tak. A po těch nádherných, barevných krabech, se kterými si Becky hrála na pláži, když byla malá, nezůstaly už ani stopy.

Rovná, tichá planina je zalita měsíčním světlem. Je noc, může být okolo druhé. Je takové ticho, že je slyšet zvonění mrazivého vzduchu. Nehýbu se a naslouchám tomu zvonění. I můj dech tady zní nějak nepatřičně. Nakonec se vydám na cestu, pod nohama mi křupou zmrazky. Každé křupnutí se nese jistě daleko. Planina se v měsíčním světle fantasticky třpytí, získává zcela nezemský, cizí vzhled, který neděsí, nýbrž fascinuje. Znovu jsem se zastavil a pohlédl vzhůru. Luna odrážela světlo, které ukradla Slunci, připadal jsem si jako pod ohromným okem, vidícím mi do nejzazších hlubin duše. Mare serenitatis je jako zřítelnice. Noční patrola.

Měl starosti zda vydržím plnit úkoly několik dní zcela sám, ale uklidnil jsem ho. Jenže ono to v samotě není jednoduché. Je večer a zas tu je. Brousí ve tmě kolem, hned tam, hned tady. Někdy zpívá, je-li to vůbec zpěv. Podivná modalita, nikdy jsem nic takového neslyšel. Tam na rozhraní džungle, odtamtud přichází. Jektají mi zuby, v šupleti je revolver a támhle puška, ale to přece nemohu. Tahám z bedny pumu na plašení medvědů, silou mocí potlačuji strach, jdu ven. Rozmach, hod, rachot a oslepující bílé a rudé světlo. V něm černé kontury pokřivené lidské postavy. Tma a ticho.

Stihl do kůry cedru vyřezat srdce, blbec. Těchto stromů roste v naší zemi...hm, celé čtyři, asi si myslel, že to je moc. Aki se mu zjevila za zády a shrnula mu stručně co provedl, co ho to bude stát. Nevěřil, což vyjádřil slovy "co mi uděláš, kytičko?" Vytahoval se před svou dívkou.
Aki rychle odhadla jeho dispozice, bafla jeho ruku, zkroutila mu ji jak to viděla v nějakém filmu a eskortovala ho až k dvěma kolegům. Poslušně cupital.
Doma pak šla štípat dříví, aby ji přešel vztek. "Já mu ukážu, kytičku". Sekyra sjela dolů jako blesk boží na hříšníka.

Sám to nezvládne, co naděláme." pravil Robin. "Zkusíš to? Mám chromou ruku."
"Neuspíme ho raději?"
Můj návrh se nesetkal s pochopením. "Máme jen ketamin, na něj je to málo a nedělá mu dobře."
Kývl jsem, ať mi podá klíčky.
"Tohle zvláštní auto si musíš spíš obléct, než do něj nastoupit, ale ochrání vás."
Nasoukal jsem se do obrněnce a pomalinku se blížil k místu, kde ležel pochroumaný kolega. Krokem...neuspěchej to...už jsem u něho. Otvírám boční dveře a Rajeev se těžce sápe dovnitř. Nosorožci to neušlo. Rozbíhá se.
"Couvej! Couvej!"
Dupu na plyn, křoví nekřoví ujíždím. Jsme rychlejší, sláva.

Pečlivě po sobě uklidil, takže jsem nechtěl řešit, že sešel z cesty a rozprostřel ubrousek Prostři se pro snídani v trávě. Chtěl znát cestu k jedné krásné hájence, ale ani za boha mě nenechal domluvit a líčil mi jak ho nebaví chodit po krajině samotného a vlastně ho vůbec nic nebaví dělat samotného. Nakonec to byl hrozně sympatický člověk. Vím, kdo do té hájenky chodí provázet návštěvníky, znám ji osobně. Je sama a moc ji to trápí. Zarazil jsem jeho výřečnost a k popisu cesty jsem přidal důrazné upozornění, kdy přesně se v hájence objevit. Snad si padli do oka.

Strážce hledí na strženou výstražnou pásku a mozek mu pracuje na plné obrátky. Co dělat? Za nimi? Musíš! Támhle jsou, sláva. Formality stranou.
"Jste normální?! Jak jste se sem dostali?!"
"Proč řvete?!"
"Jste v zakázaném pásmu, copak to nevidíte?"
Rozhlíží se, ale podemleté kořeny a nalomené stromy neregistrují.
"To byla náhoda pane." Jistě, náhodou strhli pásku a odhodili ji stranou.
"Okamžitě zmizte, nebudu to řešit, ale tamtudy pryč! Je tu ještě někdo?"
Jeden mávne neurčitě kamsi do hlubin lesa.
"To nespadne, to by byla velká náhoda", odmlouvají, ale jdou.
Ošklivé vlhké křupnutí, pád těžké hmoty a zvířecký řev nešťastného strážce.

Měli jsme v nohách patnáct kilometrů v těžkém terénu, a je nám vedro, ale víme, že v chatě v chladicí bedně je jeden kousek něčeho, co máme oba strašně rádi. Aki nenápadně zrychluje. To si fakt myslí, že to neregistruji? Najednou vystřelila vpřed a mezi stromy zní její zvonivý smích a vyzývavé "srabe!" Skočil jsem přes vodní strouhu, proletěl křovím, pádil přes mýtinu co jsem jen mohl. Aki se řítí do dveří chaty, a já skáču šipku za ní dovnitř, natluču si koleno. Balíček ruské zmrzliny chytáme do rukou prakticky oba současně. Jak malí... a to je nám dohromady 82.