DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

Stál v koutě a pečlivě se vyhýbal kontaktu s matkami mladých dívek na vdávaní. Podobný problém měl očividně i jeden mladý muž. Vysmekl se z náruče mladé dívky, která si u něj vynutila tanec a vydal se za ním.
„Dobrý večer, vás jsem tady ještě neviděl.“
„Přijel jsem nedávno. Elrond z Imladris,“ odvětil jsem.
„Ianto Jones. Je to vyčerpávající, viďte?“
Pokývl jsem.
„Tohle dělají vždy?“
„Zřejmě jste z daleka. Říkají tomu volání přírody.“
Připojil se k nim pohledný pan Darcy.
„Mohu?“ optal se. Ovinul paži kolem pana Jonese a odtančil s ním do středu místnosti.
Nechápal kam lidi pořád spěchají.

Co se týče infiltrace do hlídaných objektů, poradím si s čímkoli. Lasery. Rotvajleři. Zmutovaní úhoři. Neuvěřitelné, co všechno si lidi dokáží vymyslet.
Tohle bude brnkačka.
Ležel jsem v příkopu a trpělivě čekal, až Q na dálku nabourá kamerový systém. Nikde se nepohnul ani list. Podezřelé. Sluchátko v mém uchu zapraskalo.
„007. Na termoscanu osoba čtyři metry od vás. Nalevo. Blíží se. Slyšíte mě?“
„Rozumím. Vizuální kontakt negativní. Počkat…“
Zpoza rohu vyvrávoral voják. Slepě zamířil mým směrem. K plotu. Rozepl poklopec. Zaklel v ruštině. Pak už jen jiskřil. A jiskřil.
„Subjekt zneškodněn,“ oznámil jsem. Poslechnout volání přírody se někdy fakt nevyplácí…

Není to vždy jen ukrutná touha,
potřeba množit se efektivně pouhá,
ale když koukáte na ty jazyky v krku,
posloucháte mezi mlaskáním odmlku,
tak nějak chcete také tělní tekutiny směnit,
status na facebooku – nezadaný – si změnit,
do očí někomu hluboce se koukat,
jako spokojený kocourek si mňoukat,
připomínat tak trochu jelena, zvíře v říji,
vystrčit prsa, ohnout se v pase, obnažit šíji,
hledat potencionálního otce dětí,
protože spousta dětí určitě světí,
pak po někom příspěvky na ně chtít,
a o jiné ženě s krásnýma nohama snít,
ale kdo z nás tomu všemu zabrání,
je to normální a obyčejné přírody volání!

Všichni agenti udržovali pozice, připravení na pokyn velitele k rychlé akci. Vyčkávalí. Stáli nehybně, jako sochy - dokonalí profesionálové. Vyčkávali. A čekali. A čekali. Čekali na povel, který stále nepřicházel. Nikdo z mužů se ani nepohnul. Důvěřovali svému nadřízenému. Věděli, že i on vyčkává. Že čeká na ten jediný správný moment, na tu jedinou milisekundu, na okamih, během kterého se svět zastaví, všechno stichne a oni, jako lavina, jako ruka osudu přetrhnou jemné předivo času a...
Agent Wilcke se probral z lehkého zasnění. To je divné, kde ten rozkazydávající chlap je, pomyslel si. Ale čekal dál.
*
Horacio si zapnul poklopec. "AKCE!"

“The ocean is just outside,” Grandfather wheedles. “You should go catch some sun. You’re pale as a ghost.”
“I recently almost became a ghost,” I reply, not looking up from the biochemistry textbook. He bought it because it’s the only thing I’ve asked for.
“You’ll get sick, cooped up inside,” he tries one last time.
I’m sick from the coma. I’m sick with grief. I’m sick of people, but nature depresses me worse than society does.
Nature is happy and vibrant, and doesn’t care that the last time I let it call me out, it killed whom I loved most.

Trojice hrdinů stála před temnou jeskyní a tahala sirky.
V licenčních podmínkách, které si v tomhle absurdním světě mohli dovolit přečíst, jasně stálo, že dovnitř smí vstoupit jen jeden z nich a bude konfrontován se svou animální podstatou.
„Báťo, neboj se,“ konejšila Dorotka majitele nejkratší sirky, jenž to pochopitelně moc neocenil.
„Jsem BATMAN,“ zachraptěl a neslyšně zmizel v černočerné tmě.
Nikdo neví, co tam potkal a čemu přesně byl vystaven, ale démonickým hlasům svého zvířecího id nakonec odolal, zkoušku úspěšně splnil a vyšel ven s Kamenem drsnosti +5.
Jenom měl pusu plnou much a ještě týden zarputile odpočíval hlavou dolů.

Bylo ticho a byla tma. Leželi zapomenuti v temných kobkách, zapomenuti v dávných časech a dávných zemích. Stali se legendou a přesto žili.
Slyšeli šepot plynoucí z dálky: „Ještě ne. Ještě je čas.“
A tak čekali. Léta ubíhala a oni stále spali, jejich život byl umlčený, jejich čas ještě nenastal. Touha v nich ale klíčila. Slyšeli šepot, ale zároveň slyšeli silnější hlas – ženský hlas, mladý hlas. Volal je a vábil, a tomu vábení nešlo odolat. Nechtěli odolat. Slyšeli pláč a cítili bolest a cítili žár.
Žena je volala a volal je oheň a příroda a život.
Tři draci byli zrozeni.

"Pojď ven. Vždyť je tak hezky," prosím jsem s našpuleným obličejem.
"Mně se nikam nechce. Proč nemůžeme jenom ležet doma a číst si?" odpovídá mi otázkou.
"Ale mě to nebaví. Já se nudím. A králík spí, takže si s ním nemůžu hrát. A slíbils mi procházky," naoko kňourám a hraju tak naší každotýdenní hru.
"Já vím. A taky už radši nic neříkám, jinak to proti mně obrátíš," reaguje s úsměvem.
"No táááák! Poslouchej jak tě příroda volá," zkouším to naposled.
"Jo, a říká - Nikam nechoď, máš alergii. Já ti to nandám."
"Nezájem, jdeme," velím a sleduji jak se neochotně zvedá.

Když jsou vaše děti spisovatelé, máte vždy co číst..
Jen si nesmíte stěžovat když budou psát o sobě navzájem i o vás.
Nejstarší synáček byl spisovatel tak vyhraněný, že nebyl v Británii vítán a
nejmladší syn neustále domů tahal nějakou havěť.
Teda jasně, každý z nás někdy nějakou tu ploštici adoptoval. A psa má hodně lidí. Ale mít v pokoji albatrose je už jiná káva. O pitvání želv na zápraží nemluvě.
Pro Gerryho Durrela, ale zvířátka nebyla hračkou, byla jeho vášní, múzou a zdrojem obživy.
Cestoval, obstarával zvěř pro zoologické zahrady, které potom i zakládal.
A navíc stíhal skvěle psát.

Už měl zas to pnutí, to nutkání, nedalo se to vydržet, uběhlo už pět dní! Vyhlédl si takovou hezoučkou blondýnku, ale měla štěstí, zrovna šel kolem nějaký pár, tak se musel tvářit jako že nic... tahle ale neuteče, je už tma a sem do parku světlo lamp nesahá. Stačí si počkat, až ho budou kroky těsně míjet, a prudce vystoupit ze stínu křoví.
Zbytek už to dovedete představit - funění, rány, zoufalé volání o pomoc...
Policajti ale říkají, že měl docela kliku, protože ta malá brunetka krom Krav magy dělala i doktorku, takže mu pak rovnou poskytla i kvalifikovanou první pomoc.