Hotel U devíti koček

Že nám na zahradě vyrostly medlouny, dchýně a filajový filky nám nevadí. Pod listy se bezva spí, jen k jídlu to není, ani Jája to nechce. Teď jsme ale vzadu v rohu objevili nahnědlé koule. Přilepené k zemi. Páchnou. Zas nějaký vetřelec? To teda ne. Vzali jsme je útokem. Jedna dobře mířená a… fuj, co to? Koule splaskly, asi chcíply, ale té špíny všude kolem!
Ještě že máme domácí. Vytřela nám kožíšky (ještě že tak, fakt to nebylo dobrý) a navíc nám večer načala tu úplně nejlepší konzervičku.
Pročež jsme jí slíbili, že do páchavek už fakt drápky strkat nebudem.

„To je ale venku krásně,“ kochala se domácí.
Je. Tak proč už dávno nejsou dveře dokořán?
„Ještě je tam ale docela zima,“ dodala, když koukla na teploměr za oknem.
Zima? Blázníš? Mám kožich! Otevři ty dveře!?
„Ale pohled je to nádherný. Jsou takoví sladcí! Ráda se na ně koukám. Ty taky, viď? Je to lepší než televize!“
Souhlasím. Je to lepší než televize, lepší než rádio, je to lepší než kdeco, ale vůbec nejlepší by bylo, kdybys už konečně otevřela ty pitomý dveře a nechala mě, ať do toho hejna tupých ptáků vlítnu! Není nad to, mít peří v tlamce!

Další návštěva si přivezla lidské kotě. Na vratkých nožičkách se potácelo sem a tam. Hlídali jsme ho jak oko v hlavě. Je doufám jasné, proč. Přišlápnutý ocásek nebo prstík v oku není nic, o co bychom stáli.
Ale proč ho hlídají lidi? Ven přece nemůže, po schodech neumí…
Pochopili jsme ve chvíli, kdy buben pračky začal vyluzovat podivné zvuky. Mezi sykotem napouštěné vody se ozývalo bum… křáp… bum… Znepokojená domácí pračku zastavila. Ze špinavého prádla vytáhla - svůj nový mobil!
Strnuli jsme. Proto nás to mrně honilo po bytě! Vyprat nás chtělo!
Od dětí se držte co nejdál, to vám povídám!

Tuhle návštěvu mám rád. Miluje černý kocourky. Vůbec je nevyhazuje z postele jako někdo. Dnes mi ukázala úplně nejlepší pelíšek, jaký jsem kdy viděl. Vůbec jsem netušil, že doma takový máme. Veliký, prostorný, plný měkoučkých peřin. Slastně jsem se rozvalil a tvrdě usnul. Ticho, žádná Rozára za zadkem, žádná domácí, co se pořád vrtí…
Jejda, tolik světla, už je ráno? Rozespale mžourám na domácí, která na mě zírá vytřeštěným zrakem.
„Jájo, ty zvíře hrozný! My tě celou noc hledáme, po hodinách lítáme ke dveřím, jestli už ses vrátil, a ty si klidně chrápeš zastlaný v gauči! Mě z tebe picne!“

Konečně sluníčko. Dveře dokořán, větrat je nutno nejen kožichy. Domácí čistí boty. Jak je jejím zvykem, odbíhá postavit vodu na čaj, poplkat se sousedkou…
Sobotní idylka.
Která skončí, když do předsíně vletí catgranát.
Barbucha.
Šlápne do otevřené plechovky s černým krémem, uklouzne, zaječí a proběhne domečkem. Než ho stihnou odchytit, umaže dlažbu v předsíni i kuchyni, vyděsí pošesté snídajícího Jáju a popere se s Rozárkou.
Domácí stojí jak sloup, neví, co uklízet dřív.
„Kdybys zavřela plechovku s krémem, než jdeš plkat se sousedkou,“ dovolí si podotknout domácí, který pucuje Rozárku, "nemuseli bychom..."
„Nepoučuj laskavě, ano? Nejsem malá holka!“
Idylka skončila.

„Když se mnou půjdeš do kuchyně, budeš mi moct dát něco dobrého do misky!“
„Jé, ty máš ty černý kalhoty čerstvě vypraný, já se ti pořádně otřu o nohy a pěkně ti je zachlupím, chceš?“
„Oběd, vy máte oběd, já si k vám vlezu na stůl a budu vám koukat do talířů, jo?“
„Když mě pustíš oknem dovnitř, budeš mě moct za chvíli zas pustit dveřma ven!“
„Máš nový svetr, ale je takový fádní… Udělám ti v něm drápkama čtyři díry, ano?“
„Tebe bolí koleno? Přitulím se a uvidíš, bude líp…“
Kočky mají samé neodolatelné nabídky. Jednu lepší než druhou!

Čenda, packy hore, chrápe v pelíšku. Rozárka, spící na okně, se ani nehne.
Je jim úplně jedno, že zoufale prohledávám knížky, internet (paměť jsem vyloučila hned v rozběhu) a hledám cokoli, co by vypadalo jako heslo a vztahovalo se ke kočkám.
„Co napíšu?“
Jája se slastně protáhne a spí dál.
„Jste na baterky, ne na hesla! Když vás člověk potřebuje, spíte jak zařezaný!“
Přejdu do kuchyně, sáhnu pro čokoládu. K čertu s linií!
Otočím se. Zírám na tři kočky, nastoupené u misek. „Co…?“
DOMÁCÍ V KUCHYNI, JÍDLO NA OBZORU.
ŠUSTÍ-LI COKOLI, BĚŽ TAM. TŘEBA NĚCO KÁPNE.
Kočičí hesla jsou přímočará.

Trojice zkoumavých očí. Kočky studují ležící objekt.
„Je po něm,“ pronese Jája.
„Néééé,“ zakvílí Čeněk.
„Můžete za to vy dva,“ sekne Rozárka.
Kocouři se naježí, Čenda zle podívá.
„Jo,“ vede svou Rozárka. „Tady černá nádhera,“ (kdyby černobílá kočička uměla, tak si odplivne), „celou noc vrněla jak traktor. Víte dobře, že to nesnáší. Když konečně černýho odnesl a zavřel do kuchyně, tak jsi přišel ty,“ (prskla po Čendovi), „a začal ječet na plný kolo. Kleplo ho z vás! Zrovna, když ona není doma! Vstávej, domácí! Umřeme ti hlady!“
„Neumřeme,“ pípne nesměle Jája.
„Ne? Sežereme ho?“
„Kdepak,“ zavrní černý kocourek. „Otevřel oko.“

Když jsem ho zahlédla poprvé, kráčel pomalým krokem po kolejích. Vyděsila jsem se. Slyšela jsem přijíždějící vlak – snad nebudu svědkem toho, jak kovová kola roznesou to hloupé zvíře po okolí? Kocour v klidu seskočil vedle na násep, přikrčil se, počkal, až se hřmící obluda přežene a sebevědomě pokračoval v chůzi.
Silver. Obrovský nekastrovaný jednooký kocour, tělo zjizvené, uši odrané. Nekorunovaný pán okolních zahrad. Pojmenovala jsem ho po kocourovi stařenky Oggové – jméno mu padlo jak ulité.
Kocouři i psi v okolí z něj měli respekt.
Silver. Venkovní kocour, který se dožil 18 let. Unikum.
Můžu s hrdostí říct, že nás miloval.

„Královská cesta,“ ušklíbl se Čenda. „To je jasné jak kočičí ťafka. Vypadneš na deset dní mimo domov a pak, když přijdeš, jsi doma král!“
„Blbost,“ oponoval Barbucha z pelíšku na okně. „Královna cest vede od mého prvního domu k mému druhému domu. V obou mám pelíšky, jídlo a ruce na hlazení.“
„Pcha,“ povýšeně pravila Rozárka. „Já ji celou projela. Sto kilometrů jsem ječela v autě, než je napadlo se vystřídat a domácí si mě konečně vzal na klín.“
Jája se jen usmál. Jemu budou něco vykládat o královně cest. On ji zná nejlíp. Zvedl se a zamířil k plným miskám…