DMD č. 13 pro 13.4.2010. Téma: Kostlivec ve skříni

„Zakázala všem vstup,“ vykulila služka oči.
„Měl jsem to donést okamžitě,“ řekl tiše. „Rovnou z lesa.“
Jako by zaslechl šustot těžké tkaniny, než se ozvalo zlobné „Dále!“
Královna stála uprostřed ložnice a sálal z ní vztek. Zjevně přišel nevhod.
„Á, myslivec. Přinesl jsi?“
Mlčky pozdvihl mokvající uzlík.
„Výborně. Polož to... třeba na mísu k jablkům.“
Příliš podrážděná vyrušením, než by projevila spokojenost.
Všiml si podivných tvarů na posteli, zakrytých těžkým brokátem. Mohlo to být skoro cokoli. Dál raději nemyslel.
„Jdi.“
Počkala, až utichly kroky na chodbě, obrátila se a s jemným úsměvem opatrně sundala přehoz. Plyšáčci trpělivě čekali na pomazlení.

Poznámka: velmi křehké vztahy postav z ruského folklóru
Vasilisa vlekla kufr lesem. Po čtyřech hodinách ve vlaku a úporném kopci uvažovala o tom, jestli by ho neměla nechat levitovat. Jenže šlo o princip, a tak vytrvala.
Konečně vešla do skrovné setnice. Nikde nikdo.
Nechala kufr žuchnout na zem a šla si pověsit kabát. Když otevřela dveře skříně, nestihla ani vyjeknout. Ta příšernost na ni spadla. A rozsypala se všude po podlaze.
Vasilisa zamumlala: „Ahoj, mami.“
„Taková študovaná, skoro člověk, a nevyjadřuje se přesně,“ zaskřehotala pobaveně stařena, která se zhmotnila v koutě místnosti.
„Babo,“ opravila se Vasilisa s gustem, „Jago.“
Pustila se do sbírání kostí. Aspoň si zopakovala anatomii.

Varování: horor, týrání zvířat
***
Den první
Do skříně se zásobami Bábi Zlopočasné vcupitala šedivá myš. Plna optimismu se pustila do prohlídky své nové restaurace. Dveře zaklaply.
Den druhý
Myš se rozhodla, že se podívá znovu a pořádně. Přece není možné, aby ta stará čarodějnice neměla doma vůbec žádné jídlo.
(„Ale božíčku, to přece nebylo nutné,“ spráskla tou dobou Bábi ruce a zakousla se do koláčku, který jí nesměle nabídli u kováře.)
Den třetí
Myš zoufale škrábala packami na dveře.
Den čtvrtý
Myš se pokusila prokousat se ven.
Den pátý
Myš našla starou bábinu punčochu a snažila se na ní oběsit.
Den šestý
„Kvík?“
„KVÍK!“

Muž na vrcholu je osamělý. Rád spočine v hřejivém náručí ženy.
Palpatin slastně zabořil vrásčitou tvář do kyprého dekoltu madam Pompidou, majitelky prominentního coruscantského nevěstince Bílá lilie, když vtom chodbou zaduněly známé těžké kroky.
„Och, ne!“ zaúpěl imperátor. „On mi nedá pokoj ani zde.“
Dveře budoáru madam Pompidou se rozletěly do stran.
„Lorde Vadere, jak milé překvapení,“ zašveholila.
„Kde je?“
„Kdo?“
„Nepokoušejte mou trpělivost!“ Zapátral pomocí Síly: „Kdo je v té skříni?“
„Kostlivec,“ odtušila nevinně.
„Zajímavé,“ podivil se Vader.
Odešel.
Palpatin jukl ven: „Jste obdivuhodná. Jak vtipně jste zalhala.“
„Ale jděte, příteli. Víte přece, že jemu lhát nemá žádný význam.“

Domem se rozlehl příšerný jekot. Bez větších problémů jsem v něm identifikoval tetu Kateřinu v počínajícím hysterickém záchvatu.
Nutno podotknout, že její nervová soustava byla v posledních dnech podrobována těžkým zkouškám. Saturnin se jí rozhodl předvést zjevnou nesmyslnost nebo naopak přílišnou doslovnost některých přísloví a průpovídek.
Včera se na zahradě kupříkladu pustila do rvačky desítka psů, zatímco zajíc, kterého měli pronásledovat, se spokojeně popásal opodál.
"Nechci být příliš podezíravý, ale máte s tím něco společného?" zeptal jsem se proto Saturnina, když se teta odmlčela.
"Domnívám se, že madam právě objevila toho kostlivce ve skříni, o němž ráčila hovořit při obědě."

fandom: RPS (ale toho S tam moc není, jen decentní zmínka)
poznámka: otevřela jsem si jedny webovky a podívala se na kalendář. svátek má Julius. Blik! toliko k důvodu a fandomu.
věnováno památce tohoto úžasného autora, ač se tu k němu moc hezky nechovám.
za inspiraci děkuji Kleio - ona bude vědět.
Poslední tečka za větou ukončila literární počin, s kterýmžto se za dlouhých zimních večerů mořil.
Nespokojen však zalomil prsty do sebe. I tento postrádal dokonalost, stejně jako rukopisy dřívější:
Amis s Amilem nikdy nedočkali se naplnění lásky kurtoasní.
Jan Mária Plojhar zhynul v náručí kostlivé.
Radúz a Mahulena – zbytečně věrni až do skonu konečného.
I poslední hrdina jeho vyčítal mu zbabělost a lživé úmysly.
„Klidu jsi nám nedopřál, ni lásky, ni štěstí! Jen sám sebe obelháváš tím písmem neupřímným!“
Tak mu klnuli.
„Budiž proklet, bídníku!“
Každá ta oživená postava bude mu bolavá léta dlouhá kostlivcem v zásuvce s díly dohotovenými.

Byl podobný jejímu zmizelému manželovi. Tak podobný. Nikdy mu to neřekla.
Kreontovi se nelíbil a měl k němu výhrady. Prohlásil, že je pro ni spíš synem. Náhradníkem za toho, kterého nikdy nemohla vychovat.
Hlupák, co on ví?
Teiresiás věštil blízkou zkázu města od toho přivandrovalce.
Mýlil se. Určitě.
Přivandrovalec se stal králem v Thébách. Zasloužil si to, stejně jako ona trochu rodinného štěstí. Thébané ho měli rádi.
Teiresia nechala vyhnat.
Řekl, že by měla nosit smutek za svého zemřelého chotě a ne se znovu vdávat.
Ale Oidipus byl dobrým králem.
Jednou bude pro svou vládu slavný, řekl Kreón chmurně.
Závistník!

„Tetičko, proč ses nikdy nevdala?“ zeptala se ostýchavě její neteř.
„Vždyť víš, Julinko, měla jsem lásku, tu jedinou opravdovou na celý život.“
„Tetinko, to byl darebák! Podváděl tě s tvou přítelkyní a nakonec vás opustil obě,“ vybuchla Julinka. „Zbaběle se vypařil.“
Tetička zavrtěla prošedivělou hlavou a neodpověděla, ponořila se do vzpomínek. Jak krásný byl její poručík od dragounů. Švarný jinoch. Prožila pak život vzpomínkami na dávnou lásku a věděla své. Na něj se nedalo zapomenout. Skutečně nikdy.
Náhle odložila pletení a vydala se do sklepa. Otevřela velikou starou skříň, usmála se a láskyplně urovnala statnému kostlivci na lebce dragounskou čepici.

„Jsi si jistý, Pú?“ ptalo se Prasátko.
„Ano. Byl to kostlivec,“ odpověděl medvídek Pú.
„A co tím budeme dělat?“
„Možná, že když se budeme tvářit, že tam není, tak půjde pryč.“
„Možná vyleze ven a sežere mě,“ zadumaně pravil Ijáček. „A nedělejte, že by vám to snad vadilo.“
„Musíš jít za Kryštůfkem Robinem, Pú; je to jeho skříň.“
A tak Pú šel.
„Kostlivec? U mě ve skříni?“ kroutil hlavu Kryštůfek Robin, když mu medvídek Pú vyprávěl o svém objevu. „To se na to podíváme.“
Opatrně přistoupil ke skříni, prudce ji otevřel a na zem vypadla… hromada drátěných ramínek.
„Hloupoučký medvěde.“

Poznámka: Snaha byla, ale jsem asi mírně OC. Snad mi milovníci kánonu prominou. :)
Připadal si trošku hloupě. Možná až moc hloupě. Jak jen se k tomuhle nechal přemluvit? Že by ho to sociologické zkoumání člověka tolik ovlivnilo? A tahle hra je divná. Když ji hrál naposledy, udělal si z něj Osud dobrý den. Schválně ho nechal na jednom místě čekat několik dní, práce stála a lidé pobíhali po světě i se sekyrou v hlavě. To byly tenkrát časy…
Nevědomky si pohladil ožužlaný rukáv, ze kterého nedávno konečně setřásl mníkající kotě.
Jenom aby ho zase někdo nenachytal.
A vtom se dveře od skříně otevřely. Zuzana s úšklebkem vykřikla: „To je teda fakt hloupé klišé!“