Vlkoveč

Potřásla Ovečka hlavou a ukousla trs trávy. Pak do prkna ohrádky vyryla kopýtkem velké pokřivené P. Prostě si ji jenom spletl, nic to neznamená.
I když mu to zase tak úplně nevěřila. I ovce jsou rozdílné a ona je přece výjimečná. I když... vlci jsou nevšímaví a zabednění. I udělalo rýhu do dřeva.
Foukal vítr a přinesl k Ovečce vůni lesa. F naškrábala s vyplazeným jazykem.
Koukala na svůj výtvor a spokojeně se usmála. Krátkými tahy udělala písmeno K.
A pak ještě dalších pár písmen. A nakonec přeškrtla.
„Mám na tebe PIFKAU, Vlku!“ zněl Oveččin vzkaz na vnější straně ohrádky.

V posledních dnech strašně pršelo. Ovečka byla celá zmoklá, srst skrz naskrz promáčenou dešťovou vodou. Nešťastně se mačkala mezi ostatními ovcemi, aby se vzájemně zahřály.
Když konečně vysvitlo sluníčko a svými paprskovitými prsty vysušilo Ovečce srst, až krásně voněla létem, zjistila, že Vlkovo znamení zmizelo.
„Bééé?“ řekla smutně, protože dostala strach, že Vlk ji nepozná.
S hlavou vystrčenou vzhůru z ohrádky vyhlížela, až se vynoří z lesa, aby za ním mohla hned přicupitat a on ji nemusel v celém stádu hledat.
Ale jednoho dne si trošku přispala a to natropilo katastrofu. Vlk o kus dál cenil zuby na jinou ovci.

Když se jednoho slunného dne Ovečka šla napít do blízkého potůčku, všimla si v odrazu vodní hladiny, že má na vlněné srsti nějaký tmavý flek.
„Bééé,“ zabečela zoufale, když se snažila otočit tak, aby spatřila, co je příčinou fleku. Ale nemohla dostatečně ohnout hlavu a voda byla rozčeřená proudem, takže to nezjistila.
Strávila zkoumáním fleku asi hodinu, než k ní přišel Vlk.
„Co to děláš?“
„Mám na sobě flek a nevím od čeho!“ řekla nešťastně.
„Ukaž,“ naklonil se k ní Vlk. „Ale to je přece otisk mojí tlapy, abych poznal, která Ovečka je moje,“ řekl a vycenil zuby v úsměvu.

Jednou nastal den, kdy Vlk k ohrádce nepřišel. Ovečka na něj čekala až do večera, ale marně.
Druhý den čekala zas, vyhlížela u ohrádky celé dopoledne, vyhřívala se na poledním slunci a třásla se chladem, když se smrákalo.
„Bééé,“ zabečela smutně, když si lehala do studené trávy přikrytá svitem měsíce.
Čekala šest dní. Šest dlouhých dní, které strávila u ohrádky pozorováním, jestli se mezi stromy temného lesa náhodou neobjeví Vlkova hnědá srst a bílé zuby. Zoufale plakala.
A přišlo ráno, den sedmý, a Vlk se konečně objevil. Ovečka měla radost, ale od té doby jejich hry už nebyly jako dřív.

Ovečka se kopýtky opřela o vrátka ohrádky. Chtěla se tiše vplížit dovnitř a schovat se před Vlkem, ale vrátka jako naschvál zavrzala.
„Bééé,“ napomenula je, ale pak se zachichotala.
A to už před ní Vlk stál, tlapu v bok a káravý výraz. „Snad ses nechtěla schovat, Ovečko?“
„Už mě z hraní na babu bolí nožičky. Co si takhle zahrát na schovávanou?“ navrhla.
„Ale ty pikáš první,“ řekl Vlk a vycenil špičáky. Aby Ovečka nešvindlovala, zavázal jí oči šátkem.
„A počítej pomalu, nikam nespěchej.“
Ovečka poctivě počítala. „Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí…“
Později ji Vlk našel, jak sladce sní v trávě.

„Bééé,“ udělala Ovečka a přežvýkla trs trávy.
Vlk ji pozoroval, zavrtěl chundelatým ocasem a pak řekl: „Jsem zlý a bydlím v temném lese.“
Ovečka na něj upřela své modré oči. „Ale já se vlků nebojím.“
„Jsi nějaká odvážná. Chceš si hrát?“ zavrčel Vlk.
„Možná. Jestli na to stačíš,“ prohodila ledabyle a zase se sklonila k trávě.
Vlk zvědavě přišel blíž. „Vážně se mě nebojíš?“
„Bééé,“ potvrdila. A rozběhla se k ohrádce, vykopla hrazení a vydala se mezi tmavé stromy.
„Počkej, já tě dostanu,“ zasmál se hladově Vlk a následoval ji.
A pokud se v lese neztratili, tak tam běhají dodnes.