„Tak už mi věříte?“ zavrčel Koba, když k prezidentskému komplexu dolehly slabé otřesy půdy doprovázené tlumenými údery.
Koba se otočil na prezidentského poradce: „Kolik vojáků je nasazeno, Lobo?“
„Ehm,“ poradce se neklidně zavrtěl. „Asi třetina armády uposlechla příkazů. Zbytek se mobilizuje teď, když...“
Loba najednou zrudnul a ztichnul.
„Teď, když vědí, že Cerilie je pod útokem,“ Koba dokončil temně.
Koba vzteky zaskřípal zuby. Ta parta hlupáků mu zkazila snad úplně všechno. Nejenže nebyl oslavovaným hrdinou, ale neměl pod kontrolou ani vlastní armádu. Ještě ke všemu přivolali útok na jeho planetu.
A kde ti hlupáci byly teď, když by mohli s něčím pomoct? Každý jeden z nich se zdekoval v té proklaté modré budce. Koba přikázal, aby se lidé měli na pozoru a nahlásili, až se budka znovu objeví. Všimnout si malé budky na planetě ale bude těžší než najít čerstvý chleba na skládce. Koba se podíval na své nejnovější udělátko. Do té malé placaté krabičky nacpal odpadky, které byly tak vysoko nad Cerilijskou vědou, že dokonce i on měl drobné pochybnosti. Byla to ale jeho mastná skvrna pod bundou - jakmile se nějaký z těch proklatých Doktorů objeví, donutí ho ke spolupráci. Koba netušil jak, ale věděl, že Doktor byl telepat a tohle mu umožní spojit se s Doktorovou myslí kdekoli na Cerilii. Pak už najde způsob, jak Doktora přesvědčit. Za jakoukoli cenu.
Koba se s povzdechem otočil k velké mapě, kde byly rozestavené figurky pečlivě vytvarované z odpadků. Prohlédl si bojiště. Nevypadalo to dobře. I když se ihned zmobilizuje celá armáda, proti těmto Dalekům měli malé šance. Rozhlédl se po svých podřízených. Všichni měli ten samý výraz. Výraz, který zcela jasně popisoval situaci - tohle byl ten den, kterého se všichni obávali. Den, který zničí ráj odpadu ve vesmíru. První den konce.
„Jsme ve spojení s někým z těch, kdo mě poslechli?“
„Ne, pane prezidente,“ odpověděl Loba. „Nasazené jednotky používají elektromagnetické rušiče. Jak víte...“
Koba znovu zaskřípal zuby, ale jeho poradce to ignoroval. Koba si povzdechl a nechal muže mluvit. Loba byl zvyklý jednat s politiky bez jakýchkoliv vojenských znalostí a pořád zapomínal, že prezidentem byl teď sám odpadní generál.
„...naše vysoce účinné rušiče sestavené z nejrůznějších kusů odpadu z celé galaxie fungujou na širokém spektru frekvencí. Nepřátelům, kteří jsou jim blízko, to vyřadí většinu elektroniky, ale naši muži jsou dost blízko, aby to znemožňovalo přímou komunikaci. Proto...“
„Já vím!“ vyštěknul Koba.
Loba znovu zrudnul: „A-ano, samozřejmě.“
„Žádné informační odpadky nepřiletěly,“ dodal ještě.
Koba se opřel o stůl a zamyslel se. Za normálních okolností byl infobordel dostačující, ale tohle nebyly normální okolnosti. Obvykle, když někdo byl dost hloupý, aby Cerilii napadl, zasypala je jeho armáda nejen rušiči, ale i kopou nejnebezpečnějších odpadků, které se zrovna na planetě vyskytovaly. Zatímco se agresoři snažili vyhrabat ze svých náhle nefunkčních vojenských strojů a utéct před korozní sílou nejmocnějšího odpadu ve vesmíru (a před jeho vůní), Cerilijští vojáci jednoduše vystřelili směrem k velitelství zprávu přilepenou k náhodnému kusu odpadu. Ale s těmihle Daleky to nebylo tak snadné. Jediná narychlo naškrábaná zpráva, kterou Koba obdržel, říkala, že i nejpotentnější odpad Daleky jenom trochu zpomalil.
„Dobrá,“ Koba lusknul prsty na vojenského posla. „Ať se ti, co se teprve mobilizují, vybaví pořádně.“
„Prezident Cerilie povoluje,“ Koba zaváhal, pak se zhluboka nadechl a pokračoval. „Ne, přikazuje použití čistých zbraní.“
Místností se rozhostilo ticho, ve kterém kapka starého omastku, co právě zkápla na zem z něčí uniformy, zněla nepřirozeně hlasitě. Všichni se za tím zvukem otočili a Koba si uvědomil, že to byla kapka z jeho vlastní uniformy. To mu vrátilo pýchu a sebevědomí. Tohle byl první den zm
ěny, ne konce!
„Běž a řekni mým vojákům, že k ním nemluvím pouze jako prezident, ale jako jejich druh ve zbrani. S mnohými z nich jsem sloužil. Tolikrát jsem zažil stejnou hrdost jako každý jiný, když jsem v hlubokém podzemí plnil cizí odpadky korozní směsí, co se prodrala z povrchových smetišť, nebo trénoval střelbu nepravidelných projektilů z elektromagnetických děl. Jsem a vždycky budu pyšný na sliz naší planety a špínu našich vojáků, ale v životě každého špindíry musí přijít chvíle, kdy nemůže jednak jinak, než se dotknout čisté vody. Jakkoli krátce. Nedělám to s lehkým srdcem, ale pro ochranu bláta a odpadu Cerilie nám nezbývá jiná možnost! Přece nenecháme počistit špinavé jméno naší milované hromady odpadu!! Běžte, zasypte naše nepřátele kyselinou a odpadem; pak se na chvilku ve jménu smetí celého mnohovesmíru dotkněte té hrůzné čistoty a použijte všechny ty jaderné rakety, antihmotové granáty a neutronové bomby!!!“
Hlasité ticho, které následovalo Kobův proslov, bylo plné naděje a hrdosti na dlouhou historii Cerilijské špínokracie. Celé kouzlo ale přerušila další kapka, která nezněla stejně majestátně slizky jako ta minulá. Koba si utřel náhle zpocené čelo a rozpačitě se sesunul do židle. Kolem se rozproudila tichá diskuze.
„A-ano,“ zachroptěl posel, který celý proslov zaznamenal.
Pak polknul a pokračoval normálním hlasem: „Ano pane, provedu.“
Koba se na odbíhajícího posla ani nepodíval a stejně ignoroval své podřízené. Místo toho přemítal, co ho to zrovna napadlo. Být takhle spontánní nebylo vůbec v jeho povaze. A nakázat použití čistých zbraní? Všechny ty nechutně plně funkční, mnohdy ještě nablýskané kusy, které byly tak často schovávány v dovozovém odpadu, byly veřejným tajemstvím a ostudou Cerilie. Sám se jich chtěl zbavit - vystřelit je do slunce nebo tak něco. A teď se je naopak rozhodl použít?
„Pane, pane!“
Koba pomalu zvedl hlavu k Lobovi, kterému jiný posel právě předal zprávu.
„Máme tu zprávu o modré budce,“ řekl Loba pomalu. „Objevila s v blízkosti útočících Daleků. A...“
Koba se prudce vyšvihnul na nohy a sebral mu z ruky kus mastného papíru. Nejenže se Doktor objevil docela blízko jeho paláci, zpráva zmiňovala ještě stříbrné robotické humanoidy. Kyberlidi na Cerilii? To by jim mohlo pomoci - Daleci a Kyberlidi se určitě pustí do sebe. Kobova armáda jenom přileje trochu vody do kyseliny. Špinavé vody. Možná se ani nebudou muset snížit k těm čistým zbraním.
Rychle si zprávu přečetl znovu a vesele se na Lobu usmál.
„Ha!“ vykřikl v běhu a o pár vteřin později rozrazil zrezivělé vrzající dveře své pracovny.
Pohodlně se usadil v prožraném křesle a přiložil si svůj flek z podbundy na spánek. Krabička zavrčela a ztichla. Koba do ní několikrát cvrknul a ta znovu se rozběhla, tentokrát naplno. Koba zavřel oči a ponořil se do nehmotného světa. Cítil, jak se jeho mysl odpoutala od běžných sil a rozpustila se do éteru. Koba se zaměřil na souřadnice modré budky a ihned byl na místě. Jakoby skrz hustý závoj viděl tu proklatou boudu, před kterou stála postava v delším zeleném kabátu a s tmavými vlnitými vlasy. Koba cítil sílu té mysli, ale cítil nablízku ještě jinou mysl. Mysl zcela cizí, ale přitom zcela známou; dvojitou mysl, která obývala tu samotnou budku. Jakmile Koba poznal jednu její část, ihned se instinktivně o kus stáhl. Nevěděl, jak a kdy se tam dostal, ale to byla jeho mysl. A sobě věřit nemohl. Místo toho se soustředil na postavu Doktora. Prošel okrajovými myšlenkami, ale dál se nedostal. Celá mysl byla obehnaná neprostupnou zdí. Než se Koba rozhodl, kudy se ke svému nep
říteli a možnému spojenci prokopat, ucítil přítomnost dalších myslí. Ne, jedné vícecestné mysli. Mysli, která měla několik podobných částí,
že se Koba cítil jako v bludišti popraskaných zrcadel. Ta mysl byla o tolik větší než ta jeho nebo Doktorova, že nevycítil, kde končila a kde začínala.
Pak najednou nevěděl nic.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit