21. Ve Lhotě I.

Projeli skoro celou Vrchovinou, až u hospody odbočili ze silnice do Bukoviny směrem na Křižanov a začali pomalu sjíždět do údolí.
„No jo, už to taky vidim,“ zvědavě se rozhlížel Lojza.
„Co?“
„Jak jsi to tuhle říkal s tím podnebím, že tu vyraší i koště. Tak jsem si říkal, že přeháníš, ale ono tady je to jaro vážně o hodnej kus vepředu. V Dolánkách sotva vylejzaly bledule, tady už jsou nakvetlý narcisky. A že těm místním Němcům ten úrodnější kraj museli vrchovinský Češi celý ty století závidět, tak tomu se venkoncem taky nedivim. Jen jsme chvilku postáli před farou a myslel jsem, že mi z toho povětří umrznou uši.“

Projeli kusem vesnice a zabočili na kamenitou cestu do mírného kopce. Cestou minuli holčinu s kočárkem. Zajela na kraj, aby mohli projet, a vesele zamávala. Franta se usmál a zamával taky.
„Kdo to je?“
„Jana Vaňásková. Má teď čerstvě kluka.“
„Jana? Janu si tam nějak žádnou nevybavuju.“
„No, vona půlka Lhoty jsou Vaňáskovi. Ale tyhle zrovna příbuzný nějak jsou, jen si to nemůžu vybavit. Starej pán, jako Vojtěch, byl bratr jejího dědečka, nebo pradědečka?“ Zamyslel se, „pradědečka, vykládal mi to její táta. Vypadalo to, že starýho pána měli dost rádi.“ Po nepatrném zaváhání dodal: „Na rozdíl od strejce Josky.“
To už parkovali na dvorku u stavení, kde bydlíval starý pan Vaňásek.
„No to je dost, že jedeš!“ ozvalo se z domu. Vzápětí se na zápraží objevila Andrea Komárková nastrojená v pěkném jarním kabátku. „Co tady chcete?“ spustila ostře, když jí došlo, že to auto, co slyšela, nepatřilo manželovi.
Lojza už vystupoval: „Dobrý den paní Komárková, já jsem nadporučík Tichý z krajské kriminálky a potřeboval bych se tady trochu porozhlédnout v souvislosti…“
„S babičkou už jsem minulý týden strávila celej den na VB, tak nechápu, co byste po nás ještě mohli chtít víc. A na co k tomu máte doktora?“
Do dvora dojela Jana s kočárkem a skoro zároveň zastavilo i auto Petra Komárka.
Lojza se nenechal rozhodit: „V souvislosti s vyšetřováním úmrtí pana Josefa Vaňáska vyšly najevo nějaké nesrovnalosti okolo úmrtí pana Vojtěcha Vaňáska…“
Andrea ho zase nenechala domluvit: „Jaký nesrovnalosti? Víte kolik mu bylo?“
Do hovoru se přidal Petr Komárek, evidentně se snažil klidnit rozohněnou manželku: „Co se děje, miláčku?“
Lojza zopakoval představovací kolečko. Komunikace se ale moc nedařila. Nicméně nakonec Jana pochopila, že se tam Lojza potřebuje jen porozhlédnout, tak se nabídla, že zůstává v domě hlídat malého Péťu a že to s nimi projde (stejně tam v době úmrtí starého pána Komárkovi ještě nebydleli).
Lojza to briskně odsouhlasil a Petr s viditelnou úlevou naložil Andreu do auta a odfrčeli.
„Na Andreu se nezlobte, má toho teď vážně moc. Chtěla jít do práce, aby měli peníze si to tu trochu opravit, místo má dohodnutý, ale ve Vrchovině v jeslích jí najednou řekli, že se jim nevejdou ani děti z Vrchoviny a že lhotecký brát nebudou. Přitom jí to místo v JZD strejc Joska domluvil i s tím příslibem jeslí. Andrey máma ještě pracuje, takže hlídat nemůže a Milada – jako babička, taky ne – nějak se roznemohla, asi jí to všechno kolem strejce Joska sebralo, přece jen byl to její brácha. Do toho jim posledně ve stavebninách nedali, co slíbili. No a teďka jedou obhlížet nějaký dlaždičky do koupelny, ale Andrea se bojí, že jim zase řeknou něco v tom smyslu, že je někdo předběhl a už jsou zamluvený...“ Jana by mluvila dál, ale z domu se ozval pláč malého Péti. Zaparkovala kočárek se spícím Patrikem pod jabloní a mávla na ně, aby šli za ní do domu.
Lojza s Frantou vešli do síňky.
„Tady to vypadá pořád stejně?“ zeptal se Lojza.
„Víceméně ano, jen tu bylo míň bot a na věšáku míň kabátů. Domovní dveře byly otevřený, aby dům luftoval, bylo dost teplo.“
Vstoupili do světnice. Jana už měla Péťu v náručí, něco mu povídala a on se už skoro uklidnil. Bylo vidět, že je na ni zvyklej. „Já ho jen přebalím a budu se vám věnovat.“
Péťovi se položení za účelem přebalování moc nelíbilo a znovu se rozbrečel. To se v tomto případě Lojzovi s Frantou celkem hodilo. Polohlasem probírali, co potřebovali, a nemuseli mít starost, že je Jana bude poslouchat.
„Postel je na stejným místě. Na první pohled vůbec nebylo vidět, že by bylo něco špatně, žádná krev, nic. Myslel jsem, že z toho polehávání kvůli bolestem zad dostal pneumonku a že to holt u tak starýho člověka jelo hodně rychle. Nebo mrtvičku, měl vysokej tlak.“ Franta pokrčil rameny a pokračoval. „Ležel na pravém boku, obličejem do místnosti. Odkryl jsem peřinu a přišlo mi jen trochu divný, jak měl položený nohy. Ale asi bych ho otočil, i kdyby mi nic divnýho nebylo, dělám to vždycky, stejně jako koukám pod oblečení.“
„Co měl na sobě?“
Franta zapátral v paměti: „Něco kostkovanýho, asi košili. No, možná kabátek od pyžama.“
„Leželo někde pyžamo?“
„Jo. Přehozený přes dolní čelo postele a bylo hnědě pruhovaný, takže na sobě měl opravdu košili,“ Franta ocenil dobře mířenou nápovědu. „K tomu měl jen trenýrky. Bylo dost teplo.“
„Takže takhle mohl být oblečen, jak na spaní – když tě bolej záda a nejseš úplně totálně zprasenej, tak se na nějaký převlíkání klidně vykašleš. Tak i na nějakou pochůzku jen tak kolem baráku.“
Franta kývl.
„A tvůj tip na vražednou zbraň?“
„Sekyrka,“ odpověděl Franta bez zaváhání. „Když jsem tu seděl a čekal na toho policajta, tak jsem si to furt nechtěl připustit, ale nevím, co jinýho sečnýho by tu po domě mohlo být.“
„Emil, ten kamarád ze soudního, si to myslel taky.“
Péťa už byl přebalenej a postupně se začínal uklidňovat. Jana ho jednou rukou chovala a druhou dávala trochu přihřát nějaký nachystaný příkrm.
„Řekl bych, že ten vařič tady nebyl,“ řekl Franta.
Jana už je vnímala a komentovala to: „Hodně věcí tu je pořád stejnejch, navíc je tahle dvojplotýnka, přebalovák a postýlka.“
„Tatrovku se sklápěčkou bych taky spíš odhadoval na tohohle mladíka, než na starýho pána,“ okomentoval Lojza jednu z hraček na podlaze a vesele mrknul na ročního caparta v Janině náručí.
Úplně bez problémů Janu rozpovídal, co kde bylo a nebylo, aniž by si vůbec uvědomovala, jak vážnou věc tu vlastně řeší.
Po chvilce se Franta omluvil, že jestli ho nebudou potřebovat, že si objede nějaké návštěvy.

Když se Franta vracel, potkal Janu, jak jde domů od Komárků. Mávala na něj, aby zastavil.
„Ten pan policajt na vás čeká v hospodě, Petr ho tam hodil, když se s Andreou vrátili.“ Pozvzdechla. „Nic nesehnali…“
„Ono, teď něco sehnat, to je unikum,“ potvrdil doktor a nakoukl do kočárku, „Nazdar fešáku!“ Patrik už byl vzhůru a koukal po světě. „Jakpak se máte? Co táta?“
„Děkuju. Babka už je v pohodě, pan farář ji uklidnil, že s křtinama nebudou žádný problémy a ještě jí tak pěkně vysvětlil, jakýho patrona to malej má, že mi pak babka na nový plíny, co někde sehnala, našila do rohu bavlnkou zelený čtyřlístky, že prej aby mi ty nový pěkný Andrea nevyměnila.“ Jana se usmála a celkem bez trpkosti konstatovala: „Lepší to nebude.“ Pak zase zvážněla. „No a táta. Operovali ho hned jak dojel do nemocnice, říkal primář z chirurgie, že měl na mále. Že bylo štěstí, že jste to všechno obtelefonoval dopředu, že měli nachystaný krve a tak. Moc děkujem.“
Doktor mávl rukou. „A jak se dává do kupy?“
„V neděli tam byla babka s bráškou, prej nevypadá nic moc, ale doktoři říkali, že to bude dobrý, jen že si tam ještě chvíli poleží.“ Chvilku se odmlčela: „Víte, já na něj furt nadávala, že co máma umřela je takovej nanicovatej - mouchy snězte si mě. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl bejt nemocnej.“
„Holka, s tím bys stejně nic nenadělala.“
„No, sebrala nás ta mámina smrt všechny, a že bych mu zrovna já nějaký starosti ušetřila, tak to fakt ne.“ Kývla směrem ke kočárku.
„Stihnul vůbec vidět malýho?“
„Jen ten první večer, co jsme přišli z porodnice, a zrovna nějak nebyl v pohodě, jak jde normálně babce z cesty, tak tentokrát se hrozně pohádali. Já jsem to moc nevnímala, byla jsem pěkně utahaná.“
Malej se v kočárku začal vrtět. „Měli bychom jet, Páťa vypadá, že už má zase hlad. Vlastně,“ najednou si na něco vzpomněla. „Růža asi slouží, že? Neřekl byste jí, jestli by se někdy nestavila?“
Doktor kývl. „Určitě. Máš nějaký potíže?“
„Kdepak. Chtěla jsem ji poprosit, jestli by nešla malýmu za kmotru. Babka se nejdřív úplně netvářila, že jako není místní a tak. Ale pak řekla, že konec konců do kostela chodí a že bychom jinak stejně nikoho nesehnali.“ Malej trochu něco zabroukal. „No, já radši jedu, ať nejedem s muzikou.“
„Já musím ještě ke Komárkům, domluvit, jestli by ráno něco neodvezli do Petrovic.“
„Vemte to radši do hospody, Petr tam buď ještě bude, nebo ho potkáte cestou.“
„Díky,“ řekl doktor.