20. Vracení

„Tak zpátky v práci!“ přivítala ho Stella s širokým úsměvem, který tolik připomínal Siriuse, až to Edwarda vždycky na okamžik zarazilo. „Jste se doma moc neohřál,“ poznamenala ještě a nenápadně si ho prohlížela, zatímco podepisoval docházkovou knihu.
„Týden byl naprosto dostačující. Přečetl jsem celého Zaklínače včetně doplňkových povídek, zkoukl všechny série Hry o trůny a nakoupil si na internetu desatery spoďáry, pět vonných svíček, smoothie maker, robotický vysavač, zázračný čisticí sprej na skvrny od kari a sadu keramických pánviček. Mám dojem, že kdybych zůstal doma ještě o něco déle, nebudeme mít ty krámy kam dávat.“
Stella pobaveně potřásla hlavou a Edward zamířil na lékařský pokoj, kde číselným kódem odemkl skříňku a oblékl si plášť. Zvědavé okukování ze strany známých pavlačových drben Johnsonové, Bellové a Diggoryho vytěsnil z pozornosti. Na krk pověsil stetoskop, do náprsní kapsy zastrčil svítilnu a pohledem krátce zavadil o svůj odraz v zrcadle na vnitřní straně dvířek.
Zatímco pooperační otok splaskl během tří dnů, hematom ustupoval pomalu. Pořád ještě měl kolem levého oka, na lícní kosti a na nose temně fialovou modřinu a obě oční bělma krvavá. Jak trefně poznamenal Alastor Moody na poslední vizitě, vypadal, jako by někoho fakt brutálně nasral. Frank Longbottom si neodpustil přiznání, že takhle nějak to dopadlo, když ho před třiceti lety spolužákův otec vzal po ksichtě hráběmi.
Před odchodem do práce chvíli uvažoval, že si nasadí tmavé brýle, ale Sirius mu to rozmluvil.
„Neblbni. Teď tuplem vypadáš jako někdo, kdo se vylil jak váza a dostal přes držku… Nebo jako slepec, co zakopl v koupelně.“
Jemným pohybem prstů mu brýle sundal a hodil je zpátky do šuplíku. Pak se povzbudivě usmál. Ukazováčkem Edwardovi opatrně přejel od kořene až po špičku nosu a na tu ho políbil.
„Ještě to bolí?“
„Už jen při smrkání.“
„Hojí se to dobře. Za pár tejdnů nikdo nic nepozná. Jordan odvedl prvotřídní práci.“
„Kdybys tam nebyl a neřekl mu, že bude pracovat endoskopicky, s gustem by mě rozpáral.“
„To je pravda. A bylo by to medicínsky opodstatněný. Laterální rinotomie je metoda první volby a sázka na jistotu, že resekce bude kompletní. Navíc poskytuje mnohem víc manévrovacího prostoru v případě zastavování masivního krvácení. To, že jsem mu nedovolil do tebe říznout, jasně vypovídá o tom, že jsem se nechoval jako chirurg, ale jako tvůj partner. Bylo to neprofesionální a riskantní.“
„Bylo to milé a ohleduplné.“
„Kdyby histologie prokázala, že jde o karcinom, závisela by na úspěšným odstranění tvoje prognóza.“
„Ano, ale rakovina to nebyla. A já jsem moc rád, že mi kvůli obyčejnému papilomu Jordan nerozřízl obličej vejpůl.“
Rozehnal vzpomínku na Siriuse a jeho pochybovačný výraz, hlasitě zabouchl dvířka skříňky a vyrazil na ARO.
„Vy už pracujete?“ podivil se Harry, když ho uviděl na chodbě svého oddělení.
„Očividně,“ ušklíbl se Edward a pokusil se nevnímat pohled, který ho pálil na kůži a jehož starostlivost mu lezla na nervy.
„Nedal jste mi vědět, že už nastupujete.“
„Řekl jsem, že si beru týden dovolené. Ten uplynul. Jsem zpět.“
„Dobře. Fajn. Tak kontrola karet, dohled nad oddělením, předoperační přípravy.“
„Nemusíte mě šetřit, Pottere. Jsem v pořádku.“
„Máte dojem, že vás šetřím? Ještě jste ty karty neviděl. Administrativní stránku jsme za dobu vaší nepřítomnosti poněkud zanedbávali.“
„Jdu si na to uvařit čaj.“
Edward vyrazil do kuchyňky. Harry pokračoval v cestě na urgentní příjem. Po pár sekundách se však zastavili, znovu se k sobě otočili a oba naráz promluvili.
„Chtěl jsem –“
„Jak se vlastně –“
„Dobře,“ odpověděl s pobaveným úsměvem Edward. „A vy?“
„Už je to lepší. Zvládáme,“ ujistil ho na oplátku Harry.
„Kdybyste někdy –“
„Moc rád.“
„Tak až doberu antibiotika. Třeba příští pátek?“
„Bezva. Napíšu nám konec v 16:00.“
Když Edward konečně došel ke kuchyňce, srazil se ve dveřích s vrchní sestrou Vaneovou. Chvíli si ve futrech vzájemně dávali přednost, aby se kolem sebe nakonec zmateně prosmýkli.
„Promiňte, doktore Lloyde.“
„To nic. Moje chyba. Omlouvám se.“
„Došel cukr. Až budu mít pauzu, dojdu ho koupit.“
„Kvůli mně opravdu nemusíte, Romildo, já nesladím.“
„To ale musíte mít strašně hořký život. Cukr přece působí na receptory dopaminu.“
„To kokain taky a nezařazuji ho kvůli tomu do jídelníčku. Víte, co uvolňuje dopamin ze všeho nejvíc? Pocit z dobře odvedené práce.“
„Takže workoholici jsou vlastně jen lidé, kteří chtějí být v životě šťastní.“
„Ano. A zpravidla tím dělají nešťastné své partnery, děti a přátele.“
„Taky jste takový býval, ne? Ježíš, pardon!“ Romilda vykulila svoje obrovské oči podobné čokoládovým pralinkám a plácla se rukou přes pusu. „Odpusťte, doktore, nemyslela jsem to zle. Chtěla jsem jenom říct, že jste dřív taky trávil všechen čas v práci. Pamatuju si, jak jste přespával v kanceláři a ráno se holil u dřezu. Marietta vás chodila budit vždycky, když dorazila do služby. Chodívala kvůli tomu o dvacet minut dřív.“
Zmínka o Mariettě v Edwardovi vyvolala vlnu emocí, která byla tak silná, že se mu na malý okamžik začernalo před očima. Naštěstí tenhle nával rychle odezněl, zanechávaje po sobě jen stopu lítosti a mírně zvýšený tlak.
„Neměl jsem nikoho a nic. Teď mám všechno, co si člověk může přát. Takže dneska už můj dopaminový kanál otevírá jen chilli, sex a jóga.“
„Jsem moc ráda, že jste spokojený. Stejně ten cukr koupím. Většina sester je na něm fyzicky závislá. Bez sladkého kafe a dortíku nedají ani ránu.“
Rozloučili se úsměvem. Edward zapnul rychlovarnou konvici, ze skříňky nad dřezem vytáhl svůj hrnek s Hvězdou smrti a chystal se do něj hodit sáček čaje, když na dně zaznamenal jakýsi předmět. Malý, lesklý a kovový. Sáhl pro něj. Byla to kravatová spona s hadem požírajícím svůj vlastní ocas. Mezi jednotlivými šupinkami hadího těla ulpívaly rezavé skvrnky zaschlé krve.
Po zádech mu přejel mráz. Levé předloktí zatepalo bolestí ve starých jizvách.
Přemýšlel, jak se to sem proboha dostalo, neboť to nemohlo být nic jiného než záměr, krutý žert, ale ať už si lámal hlavu sebevíc, nedovedl si představit, že by byl někdo tak zlomyslný. Notabene, jak se ta zatracená věc někomu dostala do rukou? Byla přece součástí policejních důkazů. To ji prostě šlohnul z archivu Scotland Yardu? Nedávalo to smysl…
„Edwarde?“ oslovila ho z blízkosti za jeho zády Astoria Greengrassová. „Jste tu se mnou?“
„Cože?“ otočil se k ní nechápavě.
„Už minutu na vás mluvím, ale zdá se, že mě vůbec nevnímáte. Jste v pohodě?“
„Naprosto. Co jste potřebovala?“
„Ptala jsem se, jestli by nebyl problém, kdybych si v létě vzala vaše noční směny. Potřebuju prachy. A vy je zase tolik nepotřebujete…“
„Jak jste přišla na to, že nepotřebuju peníze?“
„No, když si vás teď vydržuje Black, tak nouzí asi netrpíte, ne?“
Edwarda jen zřídkakdy něco vykolejilo tak, že nebyl schopen verbálně reagovat. Stál naproti doktorce Greengrassové, dokonale paralyzovaný, oněmělý a rozhozený. A stál a mlčel tak dlouho, až ztratila trpělivost, vyštěkla, že se domluví s vedoucím, a odešla.
Zevnitř ho roztřásal vztek a cítil svíravý pocit ponížení.
Do pozdního odpoledne se pečlivě vyhýbal všem včetně Siriuse, obědovou pauzu strávil v záchodové kabince, což byla jediná místnost, kde se dalo meditovat, a půl hodiny před odchodem najednou seběhl do suterénu a navštívil márnici, v jejíž útrobách se naposledy ocitl před více než třiceti lety, ještě jako student.
Docela se divil, že v tom labyrintu mrazivě šedých chodeb vůbec našel pitevnu, kam měl namířeno.
Zaklepal.
Zpoza dveří k němu doléhalo jen mrtvolné ticho.
Zaklepal znovu.
Neozvalo se žádné „dále“ nebo „vstupte“.
Počkal půl minuty, otočil klikou a mezerou nahlédl dovnitř.
U jednoho z nerezových stolů spatřil doktorku Lovegoodovou. Právě zakryla tělo a odnášela mísu s použitými nástroji do sterilizační místnosti.
„Promiňte, můžu?“ ujišťoval se nesměle.
Krátce pohlédla přes rameno a zasněné oči barvy azurového nebe se do něj zapíchly jako špendlíky.
„Samozřejmě. Hned jsem u vás, doktore Lloyde.“
„Klepal jsem, ale neozvala jste se. Zřejmě jste byla ponořená do práce.“
„Tady dole se neklepe. Ruší to jejich spánek.“
Vešel a tiše za sebou zavřel. Zatímco Luna házela nástroje do sterilizačního zařízení, rozhlížel se po vystavených exponátech naložených v konzervačních roztocích. V nálevech plavaly roztodivně zdeformované lidské orgány, které zdejší patologové odebrali a zařadili do své – dnes už úctyhodné – sbírky.
„Fascinující, že?“ zazněl těsně vedle něj Lunin charakteristicky bezbarvý hlas. Ani si nevšiml, že se vrátila. Stála tak blízko, že i ucpaným nosem vnímal její parfém. Kiwi a maracuja. „Zdvojené reprodukční orgány šedesátileté ženy, která nikdy nepočala nikoliv proto, že by to nebylo možné, ale jednoduše proto, že o to nestála. Na anomálii se přišlo post mortem. Zemřela na jaterní selhání… Potřeboval jste se mnou mluvit?“
„Ano. Půjdu rovnou k věci.“
„To je od vás laskavé. Za chvíli odcházím. Slíbila jsem Denise, že jí pomůžu odvézt z IKEY sušák na prádlo a koupelnovou skříňku.“
„Potřebuju někoho, kdo mi pomůže exhumovat tělo.“
„Doufám, že ne ještě dnes. Z toho, co Denisa říkala, jsem pochopila, že je pro ni ten sušák dost důležitý.“
„Zase tak moc to nespěchá.“
„Fajn. To se mi ulevilo. Zítra večer bych měla být volná. Susan bere Denisu do kina na Dunkerk. Já ta válečná dramata nemusím. Zvoní mi z nich v uších.“
Edward věděl, že uvažování Luny Lovegoodové je v mnoha směrech neortodoxní, přesto se neubránil údivu.
„Vy nechcete znát detaily? Nezeptáte se mě, proč to potřebuju udělat nebo proč to neřeším obvyklou cestou, s úředním protokolem v ruce?“
„Jde o vloupání do hrobu doktora Riddlea. Domníváte se, že tělo, které je pohřbené pod jeho jménem, patří ve skutečnosti někomu jinému, a chcete pro svou domněnku získat důkaz. Jestli máte srovnávací vzorek, tak myslím, že odběr tkáně – případně kostního štěpu, pokud se tkáň nezachovala – by měl stačit. Provedeme analýzu DNA a ta nám buď potvrdí shodu, anebo prokáže, že Riddleova smrt byla kamufláž.“
Edward na Lunu užasle zíral a nedokázal se rozhodnout, jestli na něj ta žena dělá dojem nebo ho děsí.
„Co o téhle záležitosti vlastně víte, doktorko Lovegoodová?“
„Totéž co vy, doktore Lloyde.“
„Jak byste mohla vědět, co vím já?“
Neodpověděla. Jen se pousmála a přešla k pitevnímu stolu, u kterého před jeho příchodem pracovala. S rostoucím napětím sledoval její pohyby a výraz tváře, jež se zdál být uvolněný a bezstarostný a přesto podivně záhadný a znepokojivý.
„Některé indiánské kmeny věří, že nelze uniknout osudu, který má každý z nás napsaný ve hvězdách. Způsob, jakým skonáme, je předem daný. Co myslíte, doktore Lloyde?“
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“
„Teď lžete.“
Ta slova práskla do ticha místnosti jako zařinčení oceli. Jejich ozvěna nepříjemně rezonovala.
„Jak to souvisí s tím, na co jsem se vás ptal? Co to má společného s Riddlem?“
Dvě stropní zářivky nad jejich hlavami zablikaly. Jedna zhasla. Pitevna se ponořila do zlověstného šera, v němž nepřirozeně vypouklá bělma Luny Lovegoodové přízračně zářila.
„Jednou už jste unikl. Smrt musela být hodně naštvaná.“
Druhá zářivka se zuřivě rozblikala. Edwarda se zmocnil pocit neskutečna. Obraz před ním začínal plavat. Jediným fixním bodem se stávaly oči doktorky Lovegoodové.
„Zůstaňte tu se mnou, Edwarde.“
Ten hlas nepatřil Luně. Poznával v něm Astorii Greengrassovou. Ohlédl se ke dveřím. Nikdo tam nebyl.
„Edwarde, slyšíte mě?“
Chtěl odpovědět, ale zjistil, že mu v tom něco brání. Hrdlo měl stažené a vyschlé.
„Přemýšlíte, co se děje?“ zeptala se ho Luna.
Jako by se nedívala na něj, ale přímo do něj. Na dno jeho duše.
„Ztrácí se mi.“
Prostupoval jím strach, rozléval se mu tělem jako šípový jed. Uvědomoval si, že navzdory tomu jeho srdce zpomaluje. Ničemu nerozuměl.
„Nikdo neunikne, Severusi,“ řekla Luna Lovegoodová hlasem Thomase Riddlea a zahleděla se dolů, na tělo pod bílým prostěradlem.
Edward náhle pochopil, že tohle není skutečné…
„Kdo je to?“ ukázal na pitevní stůl.
„Přece vy.“
Luna prudkým pohybem strhla plachtu. Edward uviděl své nahé, bezkrevné tělo nehybně ležet na nerezové desce.
„Úmrtí v důsledku masivní krevní ztráty. Je mi líto.“
Zářivka zhasla.
Všechno pohltila tma.

---

„Miligram epi! Nabíjím na 200! Uhněte!“
Doktorka Greengrassová přiložila elektrody defibrilátoru a vyslala impuls.
„Sinus 70. Máme ho zpátky.“
V jejím hlase zaznívala úleva.
„Edwarde?“
Rukou v latexové rukavici ho pohladila po tváři.
Rozlepil víčka. Nad sebou trochu rozmazaně viděl její oči a část operačního sálu.
„Edwarde, jste tu se mnou?“
„Ano,“ zašeptal ochraptěle.
Chtělo se mu strašně spát.
„Výborně. Trochu jste nás vyděsil. Operaci máte za sebou. Zákrok proběhl úspěšně.“
„Díky.“
Vlastní hlas mu zněl cize. Byla mu zima.
„Měl jsem zástavu?“
„Všechno je v pořádku. Odvezeme vás na JIPku. Později se za vámi zastavím.“
„Spinkej, zlato,“ uslyšel ještě a než si stačil plně uvědomit, že ho Sirius chytil za ruku, tvrdě usnul.