Doma

Seděl jsem se doma a pracoval, když otevřela dveře a vřítila se dovnitř. Ani nepozdravila a už začala.
“Včera si nezamknul... A jak si to pověsil ponožky? Takle se to nedělá! Musíš to srovnat... Ani to nádobí neumeješ... Trička sis neuklidil...” a tak dál a tak pořád. No co mi zbývalo - já jsem prostě jenom ve vhodných chvílích přikývl, zatvářil se zahanbeně nebo omluvně. Trvalo mi teda několik vteřin, než jsem zaregistroval její oblíbenou větu uprostřed tohoto monologu.
“Opravdu, zabít málo...” řekla.
Rozzářil jsem se: “Tak alespoň to málo bys pro mě mohla udělat. Prosím...?”
V reakci potěžkala litinovou pánev...