Rybář

Sprogø 1961

Prudký déšť přímo bičoval okna mého pokoje. Věděla jsem, že to dnes musím udělat, pokud chci zachránit sebe i to nenarozené dítě.
Rita se na mě podívala a kývla. A tak jsme začaly prchat.
Nikdo si nevšiml našeho útěku, tma nás za chvíli úplně pohltila.

Bouda rybářů byla tím vzdáleným světlem.
"Znáš svůj úděl?" zašeptala Rita.
Já jen přikývla. Vím, že jako ženě mi nic jiného nezbyde.
V té boudě nikdo nebyl, jen to světlo.

Hrozně moc jsem snila o útěku. Ta polepšovna byla peklo.
Lehla jsem si na stůl a čekala.

V tom vstoupil...

Rybičky! Rybáři jedou.