Poslední tah

Brumbálova pracovna tonula v šeru.
Nehybný vzduch byl prosáklý pachem strachu a blízké smrti.
Držel jsem Albusovu zčernalou ruku a pokoušel se zastavit postupující kletbu.
Na čele mi perlil pot, stékal po spáncích, kapal na oční víčka, na zdřevěnělé rty, ze špičky nosu na Brumbálův cestovní plášť...
Po hodině zaklínání jsem omdlel.
Tři minuty nato Brumbál zemřel.
Stačil však načerpat dostatek energie, aby ještě naposledy promluvil a všechny zaskočil.
Když mi druhý den Remus sděloval, jaké povinnosti mě čekají, obratem jsem mu oznámil, že se o ně mile rád podělím.
A tak jsem první ředitel, který svým zástupcem jmenoval vlkodlaka.