Jen přes mou mrtvolu

Celým domem se rozléhal rozhořčený baryton, že by víno zkyslo na dva roky dopředu.
„To mi říkáš jenom tak, dcero nevděčná?“
Giulietta zabodla pohled do ošoupaných parket. Raději mlčela.
„Co by tomu asi řekla tvoje nebohá matka, kdyby se toho dožila? Jak jednou přijdeš do řečí, už se nikdy nebudu moct ukázat mezi lidmi. Celá rodina pro smích.“
„Ale on mě teď potřebuje, papá,“ odhodlala se přece jenom vzepřít autoritě, „nikoho jiného tady nemá…“
„A co vdova…,“ nadechoval se brunátný živitel.
„Boticelliová? S tou nikdy nic neměl!“ kontrovala srdnatě dcera „Všechno jsou to jen hloupé klepy. Sám mi to odpřísáhl.“