Ermengarde z Narbonne

Hraběnka Ermengarde z Narbonne (*1127/1129 - †1197), byla dcerou Aimeryho II. z Narbonne, zabitého 1134 v bitvě u Fragy, kde byla Almorávidy poražena křesťanská armáda aragonského krále Alfonse I. Bojovného. Aimery po sobě zanechal dvě nezletilé dcery, Ermengarde a její nevlastní sestru. Asi pětiletá Ermengarde zdědila hrabství Narbonne, které zabíralo strategickou polohu v politice Languedocu – bylo obklopeno hrabstvím Toulouse, hrabstvím barcelonským, vikomstvím Carcassone a panstvím pánů z Montpellier. Regentství si během její nezletilosti uzurpoval Alfons Jourdain hrabě z Toulouse. Roku 1139 napadl hrabství Narbonne, a to s podporou místního arcibiskupa Arnauda. Ermengarde, tehdy deseti či dvanáctiletá, vyhledala útočiště u svého bratrance Raimonda Bérengera IV. v barcelonském hrabství. O tři roky později se Alfons Jourdain z Toulouse, jehož ruka se mezitím uvolnila, snažil s Ermengardou oženit (v té době jí bylo 13-15 let a byla tedy ke sňatku dle kanonického práva plně způsobilá), takový sňatek by však ohrozil politickou rovnováhu v regionu a tak proti němu zasáhli ostatní sousedé narbonnského hrabství. Alfons byl poražen koalicí okcitánských pánů a uvězněn, Ermengarde byla provdána za Bernarda d’Anduze, vazala vikomta z Carcassone, a společně byli roku 1142 ustanoveni vládci v hrabství. Lenní paní byla Ermengarde padesát let a držela moc bez ohledu na své dva manžely (Bernard zemřel roku 1162) – koneckonců, vzhledem k tomu, že se o podílu jejích manželů na vládě v hrabství nezachovaly vůbec žádné zprávy, nedá se s jistotou tvrdit, zda byla vdaná dvakrát nebo dokonce třikrát. Byla hlavou státu v míru i ve válce, stvrzovala smlouvy (např. s Janovem a Pisou), jejichž cílem bylo ochránit narbonnský obchod, o jehož rozvoj se starala např. i stavbou nové silnice z Narbonne do Roussillonu, obdarovávala opatství (Fontfroid), vedla honosný dvůr a byla patronkou trubadúrů. Jako vazalka hrabat barcelonských vykonávala i vojenské povinnosti. Roku 1148 bojovala proti Saracénům, dokonce osobně vedla své oddíly do bitvy, ačkoli to, aby žena velela vojsku nebo dokonce sama bojovala, bylo ve středověku teoreticky zcela nemožné a bylo to nazíráno jako nemorální. Její manželství zůstala bezdětná, Ermengarde odkázala roku 1192 panství svému synovci Petrovi Manrique de Lara.