Moje články

Tentokrát byla řada na Suře, lingvistické specialistce, aby něco zaznamenala.
„Gmor při zkoumání lidských zvyků narazil na zmínku o džinech. Jednalo se o elementály žijící v lahvích, schopné garantovat humanoidům tři přání. Kapitán usoudil, že je vhodné jev empiricky ověřit a vyslal dobrovolníky se po oněch džinech podívat. Průzkumníci se vrátili po několika hodinách s džinem v lahvi. Na lahvi stálo 'Gin,' což je další důkaz lidského ignorování fonetické podoby řeči. Dále, že džin je pouze k vnitřnímu použití (viz heslo orál).
Gmor následně džina požil najednou.
Po pár minutách zvracení si přál, aby se nikdy nenarodil.
Přání se nesplnilo.

Gmor, antropologický důstojník výpravy financované akademií věd Proxima Centauri, začal diktovat počítači nejnovější poznatky o lidské rase.
„Poté, co se humanoidi rozmnoží jsou jejich volací znaky změněny na „matka“ a „otec.“ Jak nedochází k záměnám v rámci druhu je zatím neznámé. Podle všeho otcové po rozmnožení ztrácí v životě mláděte význam, pokud se nepočítají život ohrožující situace do kterých takzvané „děti“ dostávají. U „matek“ dochází ke změnám nejspíše na biologické úrovni, rozšiřující jejich zorné pole na třistašedesát stupňů. Jev samice samy nazývají „oko vzadu.“ A to i přesto, že žádná příbuznost lidí a domorodých obyvatel Pluta nebyla geneticky nijak prokázána."

„Co to děláš?“ zeptala se Kopretiny své sestry, momentálně se zmítající v křeči na zemi.
„Kliky,“ zafuněla Kopretina.
„Vim, že toho budu litovat, ale proč?“
„Abych byla nabušená,“ vysvětlovala Kopretina. „Čuč na ty bicáky.“ Sestra čučela, ale bicáky neviděla.
„Jsme kytky. Kytky nemají svaly, tudíž ani bicáky.“
„Já ale nechci bejt kytka. Budu strom!“
Sestra nevěděla co říct. Všichni věděli, že Kopretina nevyrostla zrovna z kvalitního semínka, ale tohle však i na ní bylo moc.
„Nemůžeš být strom.“ Zkusila to nakonec.
„Máma říkala, že můžu být co chci,“ odsekla Kopretina, zatímco se pokoušela posilovat kamínkem.
Sestra si jen rezignovaně povzdechla.

Anonym hledá spřízněnou duši, se kterou může nesnášet svět, zejména internetový, do konce svých dní. Na vzhledu ani pohlaví nezáleží. Moje koníčky jsou flamewars a internetové hejty. Hlavně na lidí, kteří:
Nic netvoří.
Něco tvoří, ale mě se to nelíbí
Mají odlišný názor.
Mají názor stejný, ale považuji je za blbce.
Nemají rádi to, co mám rád já.
Mají rádi to, co mám já, ale úplně špatně.
Vypadají hůř než já.
Vypadají lépe než já.
Vypadají stejně jako já.
Snaží se něco dělat.
Nedělají absolutně nic.
Jsou blbější než já.
Myslí si, že jsou chytřejší.
Značka: Tebe budu nesnášet též.

Otevřu oči. Za pět minut se před bytem srazí auto s cyklistkou. Auto ujede. holka začne příšerně křičet. Rozdrcená pánev a zlomené obě nohy. Jmenuje se Anna. Děje se to každý den. Každý den otevřu oči a Anna začne křičet. O časových smyčkách jsem jen četla. V jedné žiju víc jak rok a nevím jak ven. Nejdřív člověk zkouší změnit různé události. Zachránit holku, udat řidiče. Dát si k snídani půl flašky vodky. Nic nepomáhá a tenhle den se pořád opakuje. Ani otevřené žíly mě nevysvobodily z téhle noční můry. Teď mě napadá, třeba nejsem ve smyčce, ale v Pekle.

Recept na anarchii. Sepsal kapitán Rex
Potřebujete:
Jednoho znuděného Fivese
Jednoho znuděného Hardcase
Jednoho rozzuřeného Kixe
Jednoho bezraného Jediho
Painballové pistole
Postup:
Vezměte Fivese a nedávejte mu delší dobu nic nebezpečného na práci. Přidejte špetku hyperaktivního klona. Nechte je interagovat dokud nezačnou mít Nápad. Následně vložte oběma do rukou paintballové pistole a vypusťte je volně po základně.
Zamíchejte a nechte bublat, dokud z ošetřovny nevyrazí rozzuřený Kix prahnoucí po krvi obou výtržníků.
Výsledkem by měl být vzteklý medik, jedi generál od barvy a migréna velícího důstojníka. A samozřejmě mužstvo, které se chce přidat do hry.
Ať žije velká Republiková armáda.

Z Pitche byly vidět jen zlaté oči. Skupina dětí se klouzala na rybníčku. Ve vzduchu necítil jedinou negativní emoci. Sotva slyšitelně luskl prsty a jedno z děcek začalo vyvádět, že slyší praskat led. Usmál se, když veselí vystřídal ten nejčistší možný strach. Děti se přesunuly na břeh. Led byl skutečně tenký. Strážci si neuvědomovali, že i ty nejnevinnější děti se potřebují bát. Díky strachu dovedli lidé přežít. Strach byl nutnost.
Strážci si mohli nechat svoje svátky a veselí. Pitch byl většinu času spokojený tam, kde byl. V tichu, ve tmě. Tam, kde se děti naučily, že svět není velkým hřištěm.

Jeho pěst s uspokojivým křupnutím narazila na bílou helmou. Imperiální kýble byly konstruované k tomu, aby odolaly nejtvrdším nárazům, jenže konstruktéři nepočítali s rozzuřeným Lasatem. Zeb se usmál. Na blízko imperiálové neměli šanci. Nepamatoval si kolikrát si v boji zlámal kosti v rukou. Pěsti mu díky tomu ztvrdly tak, že zvládl jednou ranou prorazit i zeď. Lothalští imperiálové se ho báli pomalu víc než Sabininých výbušnin nebo Kananova blasteru. Byl to zatraceně dobrý pocit. Zničili mu planetu a teď si pouštěli do kalhot pokaždé, když se dostal tak blízko, aby si mohl bouchnout.
Zeb žil pro tyhle malé radosti života.

Bylo mu jedenáct, když jeho svět skončil. Paradoxně si skoro nic nepamatoval. Někdo, nejspíš táta, ho sebral ve škole a pak už jen utíkali.
Kde je máma? ptal se a táta mlčel. Strejda Scott vypadal, že by něco praštil. Vypadal tak často.
V uprchlickém táboře byla obří televize. Nešla vypnout. Viděl jak příšera pomalu směřuje k místu, kde bydleli. I přes její řev slyšel křik lidí, kteří neutekli.
Nedívej se! řekl někdo. Asi zase táta. Jeho velká ledová ruka mu zakryla oči.
Neviděl letadlo s jadernou náloží, ale občas když spal, tak viděl, jak máma hoří v troskách jejich domu.

V lednici stál na poličce neprůhledný plastový kontejner opatřený varovným nápisem „na vlastní nebezpečí“ pro jistotu ještě zdůrazněným obrázkem lebky s hnáty.
„Co to má být?“ zeptal se Sam. Nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď. Avengers tower byl občas špatně maskovaný blázinec
„Myslel jsem, že má Tony zakázáno nechávat svoje pokusy mezi jídlem.“
Steve nakoukl do lednice, aby viděl co Sam myslí a hořce se usmál.
„Tohle je něco mnohem horšího než chemikálie.“
„A co to dělá mezi jídlem?!“
„Clintovo domácí chilli. Je to jídlo. Svým způsobem.“
Falcon se zatvářil zmateně.
„Alespoň víš co prožralo ty díry v lince“

„Sněz mě,“ zavlnila boky čokoláda.
„Ne,“ odpověděla jsem chladně.
„Sněz mě!“
„Ne.“
„Proč ne? Jsem k nakousnutí,“ zašustila svůdně obalem.
„Prostě ne. Nechci špekatět.“
„Co je to špekatět?“ nechápala čokoška.
„To je když jíš tak, že se nemůžeš hýbat.“
„A to je špatně protože...?“ Zatraceně! Ten pamlsek mi vážně začínal lézt na nervy. Rozhodla jsem se její vábení ignorovat. Ticho bylo přibližně deset vteřin.
„Sněz mě!“
„Ne.“
„Sněz mě, ty srabe! Nacpi si teřich! Kašli na společnost! BUĎ ŠŤASTNÁ!“
"NE!" křičela jsem zatímco jsem trhala obal a cpala si čokoládu do pusy. "Mně nezlomíš!"
A do prčic. Toliko k nešpekatění.

„Kam si myslíš, že plaveš?“
„Na souš, pryč od tebe!“
„Jen si táhni. Jako by život mimo vodu měl vůbec nějakou cenu! Nechápu proč jsem si tě brala!“
„To jsme dva!“
Dvě praryby pozorovaly manželskou hádku z bezpečí prasasanky.
„Hrůza, co?“ řekla jedna.
„Jo, takhle se hádají každej den,“ souhlasila druhá.
„Proč se vlastně brali?“
„Prej je donutili jeho rodiče. Kvůli dětem.“
„Hele, a to jako myslel vážně s tou souší?“
„Prej jo. Nechal si narůst nohy a učil se dejchat na vzduchu. Nazval to evolucí.“
"Trochu drastickej způsob rozvodu."
"Prej buď změna živočišnýho druhu a nebo smrt."
"Fakt drsný."

„Můžete mi vysvětlit, proč jsem ráno našel prezidentova inspektora viset za nohy z vlajkového stožáru? Nahého. Natřeného na bílo s cedulkou s nápisem 'přizdisráč' kolem krku?“
„Bohužel ne, pane. Možná to souvisí s jeho včerejším podivným chováním,“ odpověděl kapitán Rogers bezelstně.
„Podivným chováním?“ Plukovník Phillips se začínal blížit konci záhady.
„Ano, pane. Když podával ruku Jonesovi, tak si ji pak utřel do kalhot. A Moritu ani neviděl. Pravděpodobně záchvat selektivní slepoty následovaný záchvatem šílenství, když se pokusil osahávat agentku Carterovou.“
Takže bylo jasné proč byl přizdisráč na stožáru, ale teď zjistit kdo za to mohl.
Pravděpodobně kolektivní akce. Mizerní levičáci.

Farář je načapal, když vylézal ze zpovědnice. Kluci nechápali, proč se vzteká. Vždyť jen poslouchali, co si tam lidi šeptají. Teď se farář nad provinilci tyčil jak hora a jeho zamračená tvář dvěma klukům slibovala všechen hněv Boží, co ho je ve Starém zákoně.
„Jste katolíci, chlapci?“ zeptal se.
„Ne,“ vypálil rychle ten starší.
PLESK! Facka jako když kopne kůň. „Zmiz a běda ti, jak někde něco vykecáš.“
Utekl, aby na kamaráda počkal venku. Vylezl za pár minut s uslzenýma očima.
„Jsem nechtěl taky dostat facku,“ potáhl kamarád. „Tak jsem mu řekl, že katolík jsem a on mě seřezal páskem.“

Irene nebyla věřící, ale jediný pohled na Jamese Moriartyho jí donutil polemizovat o existenci pekla. S tím drobným tmavookým Irem na trůně.
„Zlobila jste, slečno Adlerová. A teď potřebujete Jima, aby vám pomohl,“ usmál se a Irene místo rovných bílých zubů očekávala vlčí tesáky. „Pomůžu vám, ale něco za něco.“
„Co po mně chcete?“ Mojí duši, pomyslela si.
Dělal, že přemýšlí. Vždycky všechna gesta přeháněl. Jako malé dítě, které se učí jak projevovat emoce. Netušila, jestli se tím vysmívá okolí, či jen maskuje tu hroznou nekonečnou prázdnotu zrcadlící se mu v očích.
„Jaký máte vztah ke hlavolamům a přemoudřelým panicům?“

„Ví o nás,“ oznámil Steve a zamával telefonem
„Co? Kdo?“ nechápal Bucky.
„Tony mi poslal zprávu. Známe vaše tajemství,“ vysvětlil. Bucky se rozesmál.
„No to brzo. Zajímalo by mě podle čeho to poznal. Prozradil nás byt s jednou postelí nebo sdílenej účet?“
„Spíš tvoje Silvestrovská taneční extravaganza s mou medvídkovskou verzí.“
„Teď mi křivdíš, zase tak hrozný to nebylo.“
„Clint musel tu nebohou hračku spálit. Nikdo nechtěl riskovat, že se dostane k nějakému dítěti.“
Konverzaci přerušila vibrace Buckyho telefonu.
„Zpráva od 'Taši. Podle všeho Tony přišel na to, že umíš používat jeho počítač a všechny ty toolbary stahuješ naschvál“
„Zatraceně!“

Asgard byl pro Jane Ráj. Asgarďané se na první pohled jevili jako středověká společnost, ale některé věci, které používali, přesahovaly lidskou představivost. Právě teď pozorovala mladou tanečnici v akci jak kolem sebe jakousi hůlkou vytvářela ve vzduchu kruhy barvy olova. Ty se začaly vzájemně prolínat do rytmu hudby a pak vzplály jasným plamenem. Děvče nehořelo, naopak se proplétalo kruhy, které teď vypadaly kapalně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Hudba začala gradovat a dívčiny kruhy zářily stejně silně jako slunce.
Když hudba ustala a znovu olověné kruhy se rozplynuly, sebrala Thorovi měšec a celý ho odevzdala tanečnici.

Nejvyšší soudce Břešťan se rozhlédl po shromážděných obyvatelích Zahradního království. Rostliny zvedaly poupata nad ramena, aby se mladí poučili a stromy se nakláněly co nejvíce, aby z toho taky něco měli. Dvě pampelišky stály spoutané u skalky a z každé strany měly šípkového vojáka.
Břešťan si odkašlal a rozvinul list s rozsudkem.
„Obyvatelé zahrady! Pohleďte na zrádce pampelišky a poslechněte si o jejich zločinu. Tito zlotřilci se snažili otrávit Růžového krále a královnu za pomoci Roundupu! Proto se odsuzují k trestu stětím! Nějaká poslední slova?“
„Smrt tyranům! Ať žije republika!“ Vykřikla jedna pampeliška hrdě.
Břešťan si povzdechl
„Popravčí, vykonej rozsudek.“

Z její říše se nikdy nikdo nevrátil. Neschopnost návratu byl její princip. Smrt o ní sama nikdy nemluvila. Nebyla tajnůstkář, ale žádným existujícím jazykem nešla popsat. Nebylo v ní absolutně nic a když se řekne nic, tak se nejedná o nicotu, ze které měl Aristoteles vředy. Její říše byla dokonalá absence hmoty a života, bez barvy, bez jediného zvuku. Nebyla nikde a zároveň se rozpínala celým vesmírem. Smrt se svou říší tvořila jedinou entitu. Její fyzická podoba měla být jen něco, co všem žijícím tvorům usnadňovalo přechod do nebytí, když nastal jejich čas. Je to jednodušší než najednou prostě nebýt.

Nechápal co Tauriel na mladém trpaslíkovi vidí. Hodiny sedávala u jeho cely a On do ní hustil pitomosti o milujících rodičích, trpasličí kultuře a podobných oxymoronech. Kdyby si stoupnul na bednu, tak by jí byl k pasu. A jeho obličej vypadal, jako když už ho předtím někdo jedl. Naproti tomu Legolas byl vysoký a krásný. Navíc princ. Což zcela jistě předčilo nějakého prťavého joudu.
Co na tom, že trpaslíci byli extrémně mužní, stavění jako cihlové zdi, s velkýma silnýma rukama, pronikavýma očima a jejich copánky byly zapletené velmi rafinovaným způsobem.
Legolas přerušil svůj vnitřní monolog.
U Valar, ne! On taky?!

„Punková nutrie? Co je to za blbost? Přečetlas to dobře?“
„Číst ještě umím.“
„To vykládej svým postapokalyptickým filozofům.“
„Alespoň to vypadalo zábavně. Tak půl vteřiny, než jsem si uvědomila, že jsou postanalytičtí.“
„Furt míň jetý než tohle téma.“
„Může to třeba být stejný jako sladký nesmysly, nebo tak.“
„Raději bych vymýšlela drabble na klobásu s pistáciovou zmrzlinou než na nějakýho tvora s pochybným hudebním vkusem. Co to vůbec je ta nutrie?“
„Taková ta velká chlupatá bobroidní potvora – je jich plnej soutok.“
„Doufám, že zadavatele tématu jedna kousne. Začnem, piš si...“
"Nezačneme nic. Už jsme napsaly přes devadesát slov."
"Co?"
"Konec."

Chuck byl vojenské dítě. I před příchodem Kaiju byl zvyklý pendlovat po Austrálii a pak po prvním útoku na Sydney projel s tátou, strýčkem Scottem a Lucky Seven prakticky celý svět. Později se k nim přidal i Max. Tatíkovi by to nepřiznal, ale i když svět trpěl útoky těch zelených hnusů, tak cestování miloval. Ve světě Kaiju nikdo necestoval. On viděl Vladivostok, Limu, Panamu, Los Angeles. Místa, kam se civilisti už nedostali. Viděl polární záři na Aljašce. Kam šla Lucky, tam šel on.
Ve třinácti viděl celý svět.
V patnácti se ho naučil milovat.
V sedmnácti za něj začal bojovat.

Jmenuji se Jaromír a přesně nevím, kdy jsem se narodil. Bohužel ani nevím jak se jmenovala moje matka. Moje životní tragédie spočívá v tom, že jsem český šlechtic a mám za bratry idioty. Ten větší a starší idiot se jmenuje Boleslav a nechal mě vykastrovat, zrzek jeden mizerná. Několikrát jsem byl knížetem a pak zase nebyl. Dělo se to rychle, ztratil jsem přehled. Druhý bratr mě nechal oslepit. Nejspíš mu vlezlo na mozek souložení s pradlenou. Pak si umřel a já hodil vládu na synovce.
Nyní ukončím své vyprávění. Po tolika útrapách mám snad právo jít se v klidu vysrat.

Louise Hobbesová si nikdy nemohla svého muže dostatečně vynachválit. Sice jeho práce na staveništi nebyla nijak dobře placená, ale na druhou stranu ohromě uspořili tím, že její manžel zvládl prakticky cokoliv. Od nejrůznějších běžných oprav po specializované, mnohdy obskurní činnosti. Byl vášnivým lovcem a Louise, ač děvče z venkova, ani netušila na co všechno se kromě masa dá využít ulovené zvíře. Ten chlap dovedl i zpracovávat kůže a dál z nich šít! Většinu kůží prodal, zbytek v něco přetvořil. Měla od něj velmi elegantní rukavice a tašku. Byla pyšná na jeho motto: když se nevyužije úplně všechno, je to vražda.

Zeď Maria. Padesát metrů vysoká. Skoro desetkrát tak dlouhá. Ke zdi Rose to bylo přibližně sto kilometrů. Titány držela venku, lidi uvnitř. Armin Arlert nebyl nikdy nijak zvlášť velký nebo silný, ale jeho touha po poznání byla nezměrná. A masivní opevnění zbytků lidstva v něm místo pocitu bezpečí vyvolávalo úzkost. Žádná barikáda nevydrží navěky a lidstvo nedělalo nic, jen se schovávalo. Armin si přál mít křídla, pak by mohl vidět co je mimo zdi a titáni by na něj nemohli.
Kdyby tak věděl, že za pár let skutečně na zádech bude mít pár křídel. Možná by přání změnil. Možná ne.

„Copak je letos každej Ježíš Kristus, aby vstával z hrobu?“ kroutil hlavou Lestrade a civěl na Moriartyho tvář v televizi.
„Možná to nahrál jako Holmes,“ navrhla Donovanová.
„Jak to mohl nahrát? Měl díru skrz hlavu! Jestli to hrál, tak by měl dostat nejen úplně všechny Oscary, ale i medaile na Olympiádě!“ Donovanová mlčela – nebyl to první šéfův tyjátr kterého byla svědkem. „Občas mám dojem, že jsem mrtvej já a tohle kolem je peklo,“ bručel spíš pro sebe. „Běž domů, Sally, já si dám kafe a kouknu na telku, jestli nevstal z mrtvejch třeba Elvis, když je to letos taková móda.“

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady děláš?“ zeptal se Záporák zmateně.
„Přišel jsem tě porazit,“ pokrčil rameny Hrdina a tasil meč.
„Tak pr!“ naznačil Záporák rukama ve vzduchu oddechový čas. „Jsem si skoro jistej, že jsem tě při našem posledním setkání zabil.“ Hrdinův meč znatelně poklesl.
„Škrábnutí.“
„Usekl jsem ti hlavu,“ odtušil Záporák chladně.
„Fakticky?“
„Jo, umělecký dílo. Znáš to. Krev, ďábelskej smích, blesky...“
„To je nějaká pitomost, ne?“
„Nepamatuješ se?“
„E-e.“
Nastalo ticho. Oba aktéři vytáhli z pod plášťů scénáře. Následně oba zoufale zaúpěli.
Fanoušci vyžebrali pokračování.
"JAK TĚ MÁM K ČERTU ZABÍT, KDYŽ AUTOROVI VYDĚLÁVÁŠ TAKOVÝ PRACHY?"
"Promiň."

„Já nejsem mrtvej!“
„Kdo ho sem zase pustil?“ zeptala se stařenka Vážná hudba a přísně si změřila přítomné, kteří hromadně začali obdivovat krásy stropu a podlahy. „No?“ dorážela dál.
„Já nejsem mrtvej!“
„Zavřete mu už konečně někdo hubu!“ požadoval strýček Dechovka podrážděně a zbylé hudební žánry souhlasně přikyvovaly.
„Já nejsem mrtvej!“
Rock'n'Roll si povzdechl a ztěžka se zvedl ze své klubovky. Nakonec, tahle povinnost zase zůstala na něm.
„Tak pojď, Punku. Je čas na léky,“ vyzval Rock Punk mírně, vzal ho za ruku a pomalu odváděl zmateného vnoučka k východu.
„Já nejsem mrtvej!“
„To víš, že nejsi. Stejně jako Elvis.“

Nikdy nechápal lidský strach ze smrti ani potřebu personifikovat si ten stav do něčeho hmotného, aby se lidstvo mohlo bát lépe. Kostra s kosou. Fádní. Nudné. Vždyť co bylo strašidelného na lidské kostře? Dokonale čisté, pro někoho bez jeho pozorovacích schopností, bezpohlavní. Lebka zakrytá kápí, ovšem bez mozku v ní.
Tahle personifikace smrti ho neděsila. Strach mu nahnalo málo co. Bál se nevyzpytatelné a nečitelné mysli schované za hnědýma očima. Bál se pokřiveného úsměvu, který obvykle značil jeho prohru. Jeho personifikace smrti znala všechno, co mu bylo drahé. Dokonce i to, o čem on sám nevěděl. Jeho zubatá nosila Westwood.

„Hele, Beto, nezdá se ti Alfa ňákej divnej?“ zeptal se Omega a opatrně sledoval Alfu spícího na kameni s končetinami vystrčenými do vzduchu a jazykem volně visícím z tlamy. Beta vrhl pohled na dotírajícího Omegu a pozvedl by obočí, kdyby nějaké měl.
„Jak to mluvíš o Alfovi?“ zavrčel Beta.
„Sorry, Beto. Myslel jsem excentrickej. Nechová se jako alfasavec.“
„Alfa samec,“ opravil Beta Omegu nepřítomně.
„Jo, to taky.“
Zavládlo ticho a Beta začal v duchu počítat do tří. Omega se zamyšleně podrbal zadní tlapou za uchem. To nikdy nebylo dobré znamení.
„Hele, Beto. Kdo je to ten alfasavec?“
„Proti tobě každý.“

Effie se podívala do zrcadla. Tragédie! Bylo hodně co opravovat. Koretor zakryje kruhy pod očima a silná vrstva make-upu se postará o drobné vrásky kolem úst a mezi obočím. Zvlášť si dala záležet na rtech. Rudá rtěnka dá vyniknout jejímu úsměvu. Usměvavý doprovod je spokojený doprovod a spokojený doprovod nemá nikdo tendence podezřívat z nevhodných myšlenek. Effie na svém jazyku docela lpěla. Ale jako první si do očí kápla několik kapiček přípravku, který měl paralyzovat její slzné kanálky. Spokojený doprovod nikdy nepláče. Naposledy se na sebe podívala a shledala se přijatelnou. Možná i ona sama jednou uvěří, že je spokojená.

„Křápe!“ zařval poďobaný teenager a zmíněný křáp pro jistotu i nakopl.
„Hele, zase bije počítač, parchat uhrovatá.“
„Však se mu to jednou vymstí, dej na mý slova.“
„Doufám, že jo. Ten chudák počítač nemůže za to, že je Uhřík blb a neumí ho používat.“
„Brzy vypukne revoluce! Budeme svobodní a pak nebude žádný Beďar trýznit ubohý počítač. Svět strojům a pro stroje!“
„Že tys zase poslouchal Skynet, ňoumo?“
„Že váháš.“
Uhřík se podezřívavě otočil. Měl pocit, že slyší hlasy, ale za ním ležel jen jeho mobil vedle rádia. Vysmál se své paranoie a vrátil se zpět k urážení bezmocného stroje.