Moje články

„Tak se podíváme na ty jejich sosáky.“ Geralt si s sebou vzal meč a trubadúrovi pokynul, aby zůstal ve vesnici. O těchto tvorech už slyšel ledacos. Polovina těch rčení však ani nebyla pravda. Třeba to, že nejradši vysává krev z malých holčiček.
Konečně dorazil na ono místo. Byla to křovina velice podobná popínavým růžím. Ale květy byly úplně seschlé.
„Myslím, že tu opravdu je.“ Prodral se neznámými květy a pak ho uviděl. Byl to docela obyčejný Přeskovec, snad kromě jedné drobnosti. Měl tři metry. Geralt se zaradoval, a za chvíli odcházel celý pokrytý krví zpět do vesnice. Pro svoji odměnu.

Viděl jsem, jak na schůzi všichni panikaří. Kira útočí více než kdy předtím. Watari mi donesl dort a kávu. Házel jsem si do kávy kostky cukru a dál sledoval.
„Pane L, máte pro nás nějaké rozkazy?“ klidně řekl Yagami a Matsuda dodal: „Chceme vám pomoct, ale zatím nám nedáváte o ničem vědět. Tak prosím, chci být užitečný.“
„Tak dobrá, zařiďte televizní vysílání, které se bude vysílat jen v jedné čtvrti, a dejte tam vězně, který má být dnes popraven, ať se vydává za mě. Uvidíme jestli na to skočí.“
Těš se Kiro, já tě dostanu. Setkáme se tváří v tvář.

Už si na nic dalšího nevzpomínám. Podíval jsem se kolem sebe, na všechny ty papíry připnuté na zdi. Byly jich stovky. Abych to objasnil, včera jsem dostal úkol od psycholožky, abych vyjádřil svoje vzpomínky na minulost. Pomáhá mi to vyrovnávat se s úzkostmi. Divil jsem se, kolik si toho pamatuju.

V mém pokoji byly sundané všechny obrazy, skříně odsunuté, aby se tam všechny obrázky vešly. Bylo to jako obří komiks. Odložil jsem tužku, abych pověsil poslední obrázek. Vešel se na poslední místečko. Připnul jsem ho na zeď posledním kolíčkem. Přišlo mi to právě včas. Došly mi kolíčky, došly i vzpomínky.