Moje články

Za tímhle nickem se skýtá nejlínější nejvyčůranější chlapec, se kterým jsem se setkal. Myslím, že to začalo v deseti, kdy jsem zjistil, že nemám žádný superschopnosti a začal se zajímat o temnou stranu síly. Šel jsem naposledy do kostela, omluvil se Bohu a nechal tam své svědomí.
V 19 byl můj plán na vyloupení pošty tak chabý, že jsem šel na vejšku, ale nevim, jestli bych dal stánice bez mobilu v kapse a napsal bakalářku, kdyby už jedna taková na podobné téma nebyla napsana studentem v Bostonu, tímto mu děkuju.
DMD příspěvky píšu před půlnocí, protože už není čas to odložit a jen, abych na chvíli zapomněl, že mě hledají rusáci kvůli tomu bílýmu prášku z mexika, co k nim nedorazil...

fandom : Ze života zvířat
Opět máme krásný slunný den, cvrčci cvrkají, motýli se létají, jak aeroplány. Avšak zaměříme se na támhle tu studnu, kde starou žábu navštívila žába z moře.
„Odkud přicházíš?“ zeptala se jí žába ze studny.
„Z velkého oceánu“ zněla odpověď.
„Jak velký je ten tvůj oceán?“
„Je obrovský.“
„Myslíš tím alespoň čtvrtinu mé studny?“
„Větší.“
„Větší? Snad ne polovinu?“
„Ne ještě vetší.“
„Je snad… tak velký jako má studna?“
„To se nedá srovnat.“
„To není možné, musím to sama vidět.“
Vypravily se tam společně. Když žába ze studny objevila moře, byl to pro ni takový otřes, že jí prostě praskla hlava.

fandom : panda life
Když jsem na konci střední školy rozhodoval, co budu dál dělat, sociologie nebyla jasná volba. Spíš do počtu, ale kdo přebývá, půjde k tobě. Zdárně do třetího ročníku, poslední povinný předmět ke státnicím splnit a je to… bohužel, tahák na třetím pokusu prozrazen, tak jsem udělal na rok papá státnice, naběhl na studijní a šup s baťohem na Erasmus. Finsko parádní země, parádní život. Květen zpátky na první pokus státnic, oťukávačka… až moc. Takže, kdo jde v září, ten zazáří. Skoro jsem vzplanul, státnice cajk, ale obhajoba ne PROČ. Další krásný rok prázdniny, červen 2011 poslední naděje na bačkorovský titul.

Sedm hodin ráno a paprsky slunce mě probouzí na né příliš pohodlné lavičce. Lehce se posadím, není potřeba moc otvírat oči, abych zjistil, že jsem právě zažil parádní noc. Mám všechno?! Peněženka– cajk, klíče– cajk, mobil– cajk. Nějaká sms : „To ranní opáčko nestihnu, dorazím rovnou na osmou.“ Co? Mysli… opáčko… osmá… zkouška… ZKOUŠKA! Tak jo, na odhlášení je pozdě, jasně mám to… zorientuj se, kde máš domov, kde domov, běž, běž… … … jsem doma, kde to mám, tady super Převadeč spojitosti. Ták zastavit čas TEĎ. A je to, zas o fous, tak kde mám to učení… a hele nedopitý pivo.

nahrazuju : DMD č. 13 pro 13.4.2011 Téma: Vůně hořkých mandlí
Fandom : Továrny na čokoládu
Augustus se rochňá v mléčné říčce a nechává se unést voňavým proudem. Ani si nevšimne a uvízne v trubce z bílé čokolády. Jeho zavalité tělo snaží vyprostit, ale šup… a je pryč.
paní Gdoulová: Kde je moje syn? Kam vede ten roura?
Willi Wonka: Tahle roura vede čirou náhodou do sálu, kde se vyrábí nejlahodnější mandle polité hořkou čokoládou, s náplní jahodového fondánu.
paní Gdoulová: Och, bude z něj plnění jakohodý fondán? On bude prodáván na celý svět ve staniol, to vy říkat?
Willi Wonka: Ne, to bych nedovolil. Chutnala by odporně. Gdoulové mandle s Augustovskou náplní? Fuj, jasný propadák.

Fandom : 13 ..:)
Země vypadá tak klidně. Odtud si teprve uvědomuji svoji nicotnost. A to ticho, vsadil bych si, že by mi ho záviděl i Dalajláma tam dole. Tak co tu máme dnes… dnes… tady skoro ani nevím, jestli je ráno nebo večer. Takže vyměnit kyslíkové bomby, to je brnkačka, i když možná bych měl vzbudit Jimma. Má toho dost, Měsíc už je za rohem, fakt na to dlouho čekal. Takže tuhle odepneme a zastrčíme tam tuhle novou, jen aby se to nepropa… HUPS. A sakra, to není dobrý. Hlavně nevraž do té druhé… ne ne né Dopr… Jimme! Jimme! Houstone, máme problém!

fandom : originální a s trochou zpoždění ;P
Zimní Čas zemřel včera v noci na selhání srdce poté, co potkal svou spřízněnou duši. Zimní čas hovořil chladným hlasem, přesto se uvnitř skýtal romantik. Tento kant v něm rostl silou slunovratu a při prvním pohledu na spřízněnou duši se hořce vznítil.
Relativní Čas, držitel Nobelovy ceny, s nímž jsme hovořili o ztrátě přítele, řekl, že Zimní Čas se v posledních dnech svého života hodně změnil, viděl věci jasněji. Zimní Čas nakonec došel k přesvědčení, že abychom mohli žít v harmonii s vesmírem, musíme si uchovat víru v tom, čemu starověké národy říkaly "fátum" a co my dnes nazýváme osud.

Bouřlivá noc, plná hustého deště. To poslední, co by si detektiv Duck přál. Klepal se zimou, ztuhlý až na kost seděl na kusu kamene uprostřed hluboké jeskyně. Rána blesku a jediný východ byl zavalen stromem. Stejně neměl šanci vyšplhat nahoru. Déšť protéká skrze kmen, však slabý vánek pohladil jeho tvář. Musí tu být skulina, ale v té tmě ji nemůže najít. Po slepu ohmatává stěny, vodu má až po kolena. Zablesklo se a on ji zahlédl, plave k ní a strká do ní ruku, nahmatá páku a stlačí ji! Voda se mění ve vír a dekektiv Duck mizí v hlubinách…

Sedí Mickey a Donald na autobusové zastávce.
„Hej Donnie, moje máma mi vždycky říkala, že život je jako ambrozie, nikdy nevíš, jak by chutnal po druhý.“
„Micko, ale Ambrožka není jedovatá, dneska ráno od ní odcházel.“
„ Ale jinak byla máma moc chytrá paní.“
„Byl si někdy s holkou, Micko?“
„Za jednou jsem běžel s nektarem.“
„A dohonil si ji?“
„Ne. Ale nebudeš tomu věřit, ale já utíkal jako vítr, od toho dne, když jsem někam šel, tak jsem utíkal.“
„Slyšel si, co o mě řekl ten hostinský, když nám nechtěl nalejt další nektar, Micko?!“
„Pro hlupáka každý hloupý, Donnie.“

Sněhurka byla prohlášena za mrtvou poté, co požila zkažené jablko. Naštěstí se objevil princ, který láskou dokázal Sněhurku probudit k životu. Už nebyla jako dřív. Je dokázáno, že lidé, kteří prožijí klinickou smrt, mohou mít poruchy mozku. Sněhurka ztrácela vzpomínky, a tak si všechno zapisovala černým uhlím na tělo. Kvůli tomu se nikdy nekoupala, spala opřená o zeď. Sněhurka již na svém těle neměla světlé místo, celý den trávila prohlížením u zrcadla.
Jednou ji princ našel ve studni, zdrcený ji vytáhl ven, měla ve dlaních knihu. Princ ji otevřel. Obrázky nedávaly smysl. Najednou mu zazvonil telefon. „Za sedm dnů zemřeš.“

Kluci pláčou a dost. Opravdu se snažíme být těmi správnými muži, máme vás rádi, ale nemůžete čekat, že vám budeme padat ke kolenům. Máme vás rádi víc, něž to sděluje naše chování. Trpíme, když vás máme rádi tolik, že to nemůžete opětovat. Drásá nás, když vás máme rádi nadarmo. Jednou, opravdu jednou, bych chtěl přijít z kalby domů a říct si fajn, ať večer stál za sračku, ty ležíš vedle mě. Dneska to tak není, dneska nasranost bude můj spoluležník. Když chceš málo, máš toho moc, když chceš vzít celou krabici, dostaneš jen šňůrky. Seru na Disney, tohle je život.

Když Donald sekal trávu, obloha se začernila a ozářilo ho světlo trvající dvě vteřiny. Od té doby Donald neustále staví hroudu z bláta. Pořád se snažil přijít, co mu ten tvar připomíná. Jednoho dne, když seděl na verandě a pokuřoval dýmku, jeho oči zpestřily na vzdálenou horu jménem Mac Everest. Ta podoba. A vydal se Donald na vršek té hory, když vybavení koupil z prodeje domku. Donald se ztratil 8. 9. 1987, asi 4502 metrů nad mořem. Šerpové, co ho při výstupu potkali, popisovali Donalda jako „Montaragra“, což v překladu znamená Ten, co tančí bez nohou. Tělo nebylo nikdy nalezeno.

Byla tma, silně pršelo. Detektiv Pumba seděl ve svém Cadillacu ročník 1967. Z úst vycházel kouř ze skoro vyhaslé cigarety. Vrátil se z pitevny, kde si prohlídl Timonovo tělo. Chodil tam každý večer. Vždycky objevil něco, kvůli čemu nemohli Timona odvést do márnice.
Dalšího dne mu byl přidělen nový kolega Pú, který zrovna dokončil akademii. Noční služba. Pumba opět zastavil u márnice. Přikázal Púovi sedět v autě. Zvědavost nováčkova byla veliká. Pú se plížil chodbou, kde problikávalo světlo. Vkročil do místnosti. Pumba ležel v káluži krve a náručí držel Timona. Pú sfoukl svíčku, jediná osvětlovala mrtvá těla. V tichosti odešel.

TŘI DVA JEDNA Odstartoval pátý ročník poháru ve šlapání vzduchu pro animáky do 12 let vedení se újímá Bulík těsně v závěsu se drží Kulík a vypadá to že Dulík skončil na startu šlape na prázdno Dulik tříská helmou o zem dav burcuje Bulíka a pozor kráva na trati ne to není kráva to je nadupaná kára PetraPana který nehodlá vyrůst a již po páté se účastní tohoto prestižního závodu PetrPan má káru která páru vypouští diváci nic nevidí ze zlosti vypouštějí psy 101 dalmatinů se právě pustilo do všech účastníků závodu není to hezký pohled posluchači opět se nedojelo.

Toto je příběh z dávných časů. Z časů mýtů a legend, kdy bohové byli malicherní, krutí a stíhali lidstvo útrapami. Jen jeden člověk se jim dokázal postavit … Jasmína!
Jasmína vládla přitažlivou silou, jako do té doby svět neviděl. Cestovala všude tam, kde se objevili přisluhovači její všemocné nevlastní matky Cruelly DeVil. A kdekoliv se objevilo zlo, kdekoliv trpěli nevinní, tam se objevila i … Jasmína! Která svým tancem očarovala všechny nestvůry, které se rozpustily po odhození svršku. Její moc mohla být překonána jen silou srdce. Tím ji zbídačil Aladin, který srdce pořídil skrz kouzelnou lampu … ale to už je jiný příběh.

John Smith se statečně vrhl do střely určené Pocahontas. Obě strany přestaly válčit a upřeně hleděly na krvájícího Smitha. Smith krvácel tak moc, že proud krve protékal kolem jejich bot Angličanů a skrz prsty osadníků. Smith naposledy vydechl. Smith se probouzí a zakousne se do Pocahontas. Pocahotnas umírá a všechny zachvátí panika. Pocahontas se probouzí a zakousne se do stromu. Strom se rozzuří a rozstřelí své listy do všech účastníku bitvy. Všichni umřeli. Všichni se probudí a prokousnou se přes plátno. Diváci nestačí utíkat z kina a všichni umřeli. Diváci se probudili a zjistili, že se právě dodívali na film.

Dovolte, abych v našem sále přivítal Pluta. Jediného z Disneyworldu, který se vrátil z nekonečna vesmíru.
„ Mí drazí spoluanimáci. Když se nevrátila poslední vyslaná opice Abú … upřímnou soustrast Aladinovi v zadní řadě.
Tušil jsem, že další na řadě jsem já. Měl jsem strach, nikdy jsem nebyl od Mickeyho dále než sto metrů. Ale jsem zpátky a vězte moji zprávu.
Jsou mezi námi. Byl jsem dost daleko a přitom jsem to měl přímo před čumákem. Nikomu nepřišlo divné, že Dumbo umí létat? Je to slon!
Od té doby si Dumbo nezahrál v žádném filmu. Umřel roku 1976 v ústraní ve Švýcarsku.

První jarní den oslavili gumídci ranním šálkem hopsinkové šťávy. Energii se rozhodli vybít akrobatickými skoky po Gumdolí. Bumbla náhle neodhadl sílu větru a doskočil do trnitého křoví. Více než bodláky po srsti, ho ale zajímal černý dlouhý klobouk, který se vykutálel z trniště. Gumídci se shromáždili kolem klobouku a z něho vyskočili dva králici. Obě strany se propichovali pohledy, první králík sahá velmi pomalu do klobouku. Škub! Škub! Než se tak stalo, šípy probodly jejich hrudě. Z dubového stromu seskočil Robin a prohlíží mrtvá těla. Chladným hlasem pronesl „Made in Czech.“ „Myslíš, že už to začalo, Robine?“, zeptal se Brebta.

Byla černá noc a nad katedrálou kroužily vrány. Quasimodo se chystal ohlásit půlnoční hodinu. Onu, na kterou se vždy těší nejvíce. Dnes však cítil ve vzduchu cosi prapodivného, snad spálenou kůži. Vyšel po schodech ke zvonům. Na zemi leželo tělo zvířete. ...zbytek. Zbytky plamínků větrem pohasínaly a Quasimodo poklekl. Odložil pochodeň a natáhl se rukou pro štítek zavěšený na obojku. „Simba!!“
Dveře se rozlétly a než Quasimodo sáhl po světlu, ucítil ostrý kov v jeho hrudi. Jafar stojící nad svými obětmi se zhluboka nadechl. „Lépe to začít nemohlo,“ s drnčivým smíchem skočil po lanu, aby rozburácel zvony ohlašující Nový rok.