Moje články

Švihl kosou. Jen tak, cvičně. Ještě chvilku.
"Prosím, pomoz mi!" vykřikl muž, zoufale se držící kusu plovoucího dřeva. Mrakoplaš neuznával hrdost. Což mělo svou logiku - být na dně společnosti je rozhodně praktičtější, než být na dně moře.
"LIDÉ DOŠLI K ZÁVĚRU, ŽE SMRT JE PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ ŽIVOTA. MOŽNÁ BY SES S TÍM MĚL SMÍŘIT."
"A myslej si to i v okamžiku, kdy k tomu závěru fakt došli?!"
"TO-"
Náhle se z hlubin vynořily bubliny.
A potom... Spousta nožiček.
Antropomorfní personifikace nemohou cítit zklamání. Ani rozmrzelost. Takže jestli si ten den brousil kosu obzvlášť ostře, bylo to jen z čiré profesionality.

Pocítila neodolatelnou chuť dnešek prostě vynechat. Však ono se taky nic nestane. Aspoň se konečně vyspí.
Chjo.
Zkusmo napsala několik slov.
Cíl byl ještě sakra daleko.
Neztrácejte hlavu, jasně. Její hlava sice nohy na ramena ještě nevzala, ale to nejspíš jen proto, že to bylo anatomicky nemožné.
Hlava... Začala psát. Psala a psala...
Přimhouřila oči a posunula stránku o něco níž. Ani to nezkoušej, nebo budeš litovat, pomyslela si výhružně.
Jediná věc, které milé udělátko litovalo, byl nejspíš fakt, že nemá ústa, aby se jí mohlo posměvačně pošklebovat.
Tak na ni aspoň udělalo metaforický dlouhý nos.
Počet slov: 106
Aaargh!

"Vsadím se, že tě čeká vážně dobrý rok," řekl.
Nečekala nijak zvlášť výjimečné dny. Ale on to řekl s takovým přesvědčením, že se prostě musela usmát.
"Díky," odpověděla upřímně.
A vyšla tomu svému zítřku vstříc.
Párkrát si na tohle letmé setkání vzpomněla. Když pohlédla Doctorovi do očí a viděla tu zvláštní jiskru, když spolu běželi, ruku v ruce, s nebezpečím za zády a úsměvem na rtech, jako by nic jiného než dnešek neexistovalo.
"Zajímalo by mě, jak on prožil zítřek," zašeptala.
"Říkalas něco?" vzhlédl Doctor, soustředěný na... cosi.
Zavrtěla hlavou.
"Á, hotovo! Co říkáš na Barcelonu? Ne to město, planetu..."

Vlahoš se rozhlédl.
Slova poštovní úřad v něm vyvolávala poněkud jiný dojem. Úřad. Řád. Pořádek. Tady to ovšem vypadalo, že všechna pravidla, která nestačila prchnout, byla pohřbena pod tunami papíru.
"Hlavně zachovat chladnou hlavu, pane! To říkám všem poštmistrům, které nám sem Patricij pošle," vykřikl pan Grešle.
"A zachovali si ji?" optal se Vlahoš s optimismem odsouzence, který přežil vlastní smrt.
"No... Rozhodně byla velice chladná*," odpověděl pošťák vyhýbavě.
Oprátka najednou nevypadala tak špatně.
*Někteří by rádi namítli, že možná až moc. Nicméně do takových bezhlavých diskuzí se žádná horká hlava raději nepouštěla. Vetinari totiž občas hlavu ztratil. Obvykle cizí.

Výhra v šachu není štěstí, je to strategie.
Když si Gibson poprvé uvědomil, proč je to pro něj tak jednoduché, nedotknul se figurek celé měsíce.
Pak neodolal.
Když ostřelovač zamířil na jeho hlavu, on uhnul a sledoval kapky krve, rozstříknuté po šachovnici - protože jeho protivník tu schopnost neměl - cítil se jako dvojitý podvodník. Malý génius, který padnul za oběť vlastní pýše.
Když mu poprvé rozvrtali lebku, aby odhalili tajemství jeho mozku... nedokázal myslet na nic.
Když jako mladík poprvé po letech vytáhl šachovnici před rozzářenýma jasně modrýma očima Van De Kampsovic kluka, kterého hlídal, usmál se.
Hra ještě zdaleka neskončila.

Dneska měl štěstí, prostě to cítil. Ta kovová malá mrška ho jen škádlí, potvora. Hezky se krmí, ale on bude tím, který jí to přecpané břicho rozpárá! Zkouší to, zkouší, ale on se nedá. On ji zná. Cuká se, ale stačí vytrvat, a ono to půjde. Musí.
Z čela mu stekla kapička potu. Vzal do ruky peněženku.
Z pěti tisíc pořád jeden zbýval. Dost na to, aby začal znovu a všechno vyhrál zpět. I s úroky.
Zavibroval mu telefon. Zašátral v kapse. Obrázky se mu míhaly před očima.
Zaplatil jsi ten nájem?
Zaváhal.
Pak odhodlaně zatáhl za jasně červenou páčku.

"Nemysli na to," napomenul Seregil svého talí jemně. Pohladil jej po světlých vlasech.
Mladík se kousl do rtu.
"Nikdy dřív nás ten muž nepotkal a přesto se na mě díval s odporem. Protože miluji muže."
"Ty ses na mě tak nikdy nepodíval," odpověděl Seregil tiše.
Alec zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí.
"Když nás poprvé někdo viděl se líbat, styděl jsem se," přiznal po chvilce. "Taky jsem býval... Tam ve tmě. Neviděl jsem."
Jeho druh se pousmál a políbil ho.
"Stydíš se teď?"
Zavrtěl hlavou.
"Ukázal jsem ti světlo," zazubil se Seregil samolibě.
Alec ho praštil polštářem.

Byla to plyšová kočička. Růžová s velikou mašlí. Nepřirozeně páchla...
"Toe plo tebe, Gaspie!" vřískla jeho panič dodavatelka potravy a přístřeší. "Kamaládka!"
Kýchnul.
Ale ne. Vrhnul na ni absolutně zhnusený pohled.
Čistota.
Ne, že by si snad děvče oblíbil a nechtěl zranit jeho city odmítnutím daru. Vůbec. On? Starý mazák ulice? Cha. Důvod, proč po několikadenním kýchání odtáhl Mici ven, aby načichla zdravým městem, byl pouhý sociální experiment. Dokáže pejsek pronést tu věc Ankh-Morporkem a přitom si zanechat zbytky důstojnosti?*
"Gaspieeee!"
Dětské ruce mu pyšně podávaly čerstvě vypraného plyšáka.
"Uš nesmldí!"
Domov nedomov...
Prchnul.
*Ne, ale lze jít do mínusu.

Ať už měli lidé jakoukoliv barvu, tvar, náboženství, hodnoty - ať vůbec byli lidmi, či ne - ať se na svět dostali jakkoliv, ať tu dělali cokoliv... jednu věc měli společnou.
Vyměřený čas.
Zvyk držet určitou dobu nečinného ticha za zemřelé byl proto velice rozšířenou tradicí. Uctít konec něčí cesty darováním kousíčku své vlastní.
"Pssst," zašeptal Jack Harkness před hrobem svého vnuka. Steven dostal pouhých deset let. Kolik by musela nesmrtelná bytost obětovat, aby to vůbec něco znamenalo?
Vzpomněl si na výraz v očích své dcery. Na děti Země.
Poté odešel. Čas... čas je náplast.
Mrtvému je k ničemu. Rozervané srdce nezalepí.

Poodhrnula záclonu. "No jasně, zase ta vožralka zespoda. Pojď se podívat! Nechává děcka doma samotný a kdovíkde se peleší. A ten její starej, to je taky něco, mlátí je jak..."
Sousedka dychtivě naslouchala.
Záclona tyto věci odkrývala velice často.
"Chudáci ty děti!"
Jednoho dne na místo přijela policie v závěsu se sanitkou. Rozčileně sledovala muže nesoucí nosítka s malou bezvědomou postavičkou.
"Vždycky jsem věděla, že to takhle jednou skončí," vykládala každému, kdo ji poslouchal.
"Co od takovejch čekat..."
"Proč jste to nenahlásili?" neudržel se jednou někdo.
Nevěřícně se na něj podívala.
"My jsme přece slušný lidi! Nebyla to naše věc!"

Bylo léto. Slunce až nepříjemně pražilo, ale jim to nevadilo.
A možná, že lidé si schopnost milovat nárokují pro sebe, ale v Jeho zubatém úsměvu - klikaté niti na kusu hadru - a Jejích zářivých očích - knoflících - upřených na něj, bylo něco, kvůli čemu děti trávily hodiny vitím věnců a se smíchem Je prohlašovaly za muže a ženu.
Byla to dobrá existence.
Bylo léto. Slunce nádherně svítilo, pole bylo rozkvetlé... ale kus dřeva, zaražený v zemi - vše, co po Ní po úderu blesku zbylo - už nikdy věnec neponese.
A osamělý slaměný panák dál věrně slouží, s náručí navždy otevřenou... a navždy prázdnou.

Beru tě za ruku.
Usmíváš se. Připomínáš mi Nový rok 2000. Tvé vlasy jsou delší a světlejší, v tvých očích je stín, který má jméno William a který nikdy nezmizí, ale ten úsměv je stejný jako tehdy.
Jsme tady a jsme tady spolu.
Na hodinách naskočila minuta po půlnoci, 23. 12. 2012.
Pravda je tam venku - a stejně tak lži, řeklas mi jednou. Nevěděl jsem, kde lež hraničí s pravdou, kde krutost pravdy činí z naděje pošetilost.
Nevím to ani teď. Jediné hranice, které mi nejsou neznámé, jsou ty naše - dokud žijeme, dokud jsme spolu, tak nemáme žádné.
Pořád věřím.

Chlamst. Mlask.
Veliká rudofialová květina, výsledek Kolíkovy snahy o zavedení výměnného obchodu, spokojeně zamručela.
"Takhle zkrachuju, noaťsepicnu! Nenechal někde tvůj minulý majitel svou adresu? Možná někde na květináči..." obchodník se vydal prozkoumat... poněkud jižněji orientované části masožravky.
Rostliny by neměly mít schopnost tvářit se pohoršeně, ovšem tato to nějak zvládla.
Kolík se z jakéhosi důvodu, který se moudře rozhodl nezkoumat, začervenal.
"Nebo možná raději další uzenku?"
Lístky se souhlasně zachvěly. Byl to začátek krásného přátelství.*
*Zpráva, že po nějaké době květina zmizela a na trhu se objevily Kolíkovy tukožroutské vegetariánské hamburgery, těšící se kupodivu veliké oblibě, byla pouze prachsprostou pomluvou.

ANKH-MORPORSKÁ MĚSTSKÁ HLÍDKA HLEDÁ NOVÉ ČLENY!
Žijete nudným, bezpečným životem?
Jste si až příliš jisti svým zítřkem?
Už nikdy více!
Staňte se mužem členem či členkou(!) naší hlídky!
Chcete přátele, věrné až do samého konce?*
Hlaste se již dnes ve strážnici u kapitána Karotky!
*za způsob, druh a načasování neručíme

"Ráda bych něco zkusila," řekla osmnáctiletá dívka svému příteli.
Měla narozeniny a nadělila si devatenáct ran na jeho záda.
Zjistila, že ji fascinuje krev.
Nedovolil jí dotknout se stehů. Neposlouchal její omluvy.
"Nemůžu dál," řekl prostě. "Nenávidím to. A moji přátelé... Chci něco normálního."
Věděla, jak jí přezdívali.
O léta později zaklepal na dveře, zahanbený, ale dychtivý. Přijala ho.
Pozvedla bič. Prásk. A znovu. Celou dobu mlčela. Zatínal zuby do rtu bolestí, ponížením a slastí zároveň.
Byla dokonale profesionální.
Zaplatil za akt, kvůli kterému ji opustil, vrazil jí políček v podobě pochvaly a odešel.
Tu noc poprvé po letech plakala.

Važ slova. Minimálně, pokud zbraň v tvé ruce neváží víc, než ta jejich.
(Moudrý mnich Ya-zik O'D-chu)
Samuel Elánius slyšel za svůj život mnoho výhrůžek. Nešlo ani tak o slova, jako o jakéhosi ducha, skrývajícího se za nimi. Nemohli jste přežít léta jako policista tak zkaženého města, aniž byste se naučili rozpoznat, kdy "Dej sem prachy, nebo tě zabiju!" znamená jistou smrt a kdy stačí pachatele prostě zatahat za ucho a pohrozit mu maminkou. (Nikdo tuhle chybu každopádně neudělal vícekrát.)
Význam otázky jeho ženy, zda vyzvedl Samíka od chůvy, položené dokonale spisovným jazykem a milým tónem, mu tedy došel rychle.

"Stráže!" zvolal Laurent posměšně.
"Vlastně ne," pokračoval princ z Vere. "Ty jsi tady vládcem. Já bych se měl klanět tobě. A klaním se, vskutku! Mistrně vypočítané."
"Tak to není!"
"Ze začátku jsem tě nenáviděl," zašeptal Laurent. "Byla to špatná rovnice. Otrok vypadající jako vrah mého bratra. Pokusil jsem se tě tak nevidět, dosadit si tam jinou proměnnou... Spojenec. Přítel."
Milenec.
"Ne. Damen rovná se Damianos. Získal jsi moji důvěru. Použil jsi moje tělo. Jako on. Ne, jinak. Pro tebe jsem nebyl bezdůvodným potěšením, ale nástrojem..."
Láhev vyklouzla z Laurentových prstů a Damianos z Akielonu nikdy v životě necítil takovou hrůzu.

"Jsem našel tu věc... Trochu nazelenalý, už tuhý jak špalek, šak je zima, že jo. Asi proto to nesmrdí. Jo, mr-"
"Chápu," Sacharóza zbledla.
"Tak to jsem si řek, hele, vono to má určitě pro někoho sentimentální hodnotu, sleduje to růst, stará se... Tak hodim inzerát. O odměnu mi fakt nejde..."
Novinářka pilně psala.
MRTEV V ZIMĚ ANEB NA CO HLÍDKA NESTAČÍ!
Noby Nóblhóch (věk a druh neznámý) se svěřil s tragickým nálezem...
Policista odložil noviny a nešťastně pohlédl na legrační kousek zeleniny, vítěze "Mrkev století Ovocného netopýra".
Pevně se rozhodl, že to je poslední dobrý skutek, který kdy udělal.

Nuda je bzukot včel. Létají a nepřestanou a nepřestanou a tvoje hlava je plná záblesků a ty chceš ticho a nemůžeš se na nic soustředit, protože všeho je příliš mnoho, ale ty barvy nejsou dost výrazné a je to nesnesitelné a tobě se stýská po kokainu a (John nenávidí cigarety) dost!
Pozvedneš stříkačku. Teď se nedívej, Johne, napadne tě. Ale ty jsi chtěl, aby se díval. Proč ne teď? Víc ho zklamat nemůžeš, protože jsi mrtvý a smrt je konec a nic víc není a nebude žádné další úžasné, Sherlocku! a proč se cítíš provinile, když to bylo tak geniální?!

Patricij nebyl odvážným mužem. Odvaha vyžadovala jistou dávku... nejistoty.
Byl člověkem, který odvažoval, místo aby se odvažoval. Jeho činy byly dokonale zváženou směsicí účelu, prostředků, načasování a faktu, že nikdy nepokládal otázku, na kterou dopředu neznal odpověď. Jeho otazníky byly zdvořile formulovanými vykřičníky a tečkami. (Jistě, našli se lidé, kteří interpunkci příliš neovládali, ovšem Vetinariho vysvětlení bylo natolik uspokojivé, že až do samého konce svého života už nikdy nic nenamítli. K jakémukoliv tématu.)
Existovala ovšem otázka, na kterou neexistovala odpověď. Položena většinou jedinkrát a to na vlastní nebezpečí.
Vládce Ankh-Morporku zavřel oči a pozvedl k ústům párek od Kolíka Aťsepicnu.

"No, tak, no tak, no tak!"
John se zadíval na svého protivníka. Ten zatvrzele mlčel.
"Máš poslední šanci. Zatím to zkouším po dobrém, ale..." trochu se sklonil a ztišil hlas "To není jediná možnost, kterou máme. A ty to moc dobře víš, no nemám pravdu?"
Bez reakce. Doktor cítil, jak se mu zvedá tep. Sevřel ruku v pěst a zhluboka se nadechl.
"Nebyl jsem vždycky jenom neškodný milý doktůrek, víš? Býval jsem vojákem. Zatraceně dobrým armádním lékařem. Zabíjel jsem lidi. Chladnokrevně. Přežil jsem roky bydlení s Sherlockem Holmesem, sakra! Ty mě nedostaneš!"
Ovšem ani to na bankomat neudělalo žádný dojem.

Země, malá neznámá planeta, věky ostatními ignorována pro svou zaostalost. Tak to aspoň vypadalo. Skutečnost byla poněkud jiná.
Jack nemohl říct, že by si pamatoval z Akademie cokoliv o některé z hromady problémů, které Torchwood, britské veřejné tajemství, řešil. Občas si říkal, jestli některé z těch událostí svou nepřirozenou existencí sám nezapříčinil.
Země už nebyla neznámou. Země se učila. O Zemi se vědělo.
Možná by na sebe mohl být pyšný. Tvoří historii. Starý, smrtelný Jack by byl.
Agent Torchwoodu sledující tříštící se sklo nádrže s 456, muž, držící v náruči svého umírajícího milence, prarodič vraždící své vnouče... cítil prostou hrůzu.

"...nepokoje v Sýrii pokračují. Zdroje tvrdí, ze britská-"
Mycroft vypnul televizi a zachmuřeně se zadíval na dortíky. Ne. Unaveně si promnul spánky. Stres měl prakticky v popisu práce - oficiálním i tom poněkud... zajímavějším. Ale dnešek byl extrém. Což ovšem neznamenalo, že nejlepší mozek současnosti podlehne nízkým tělesným potřebám.
Zazvonil telefon.
"Hlášení z 221B Baker Street. Oba cíle jsou fyzicky v pořádku, požár se podařilo uhasit, škody jsou zanedbatelné. Jen..."
Mycroft zavřel oči.
"...ještě nemáme všechny informace, ale o obvinění z veřejného pohoršení...
Vůle nad hmotou.
"...Pštros i gepard byli vráceni do zoo-"
Na druhou stranu, nízká hladina cukru je nebezpečná.

Moriarty byl dar. Znuděný, bez skrupulí, hráč. Sherlockovy sny o kokainu se změnily na taxikáře, bazény, hádanky zběsile vyřešené za pět minut dvanáct. Bylo to úžasné.
Johnovi se hnusil.
Dobrý kapitán Watson, lékař, který míval špatné dny a přítel. Nudný ve své marné snaze o běžný život. Výjimečný v tom, jak ji odhodil při zvuku textovky. Doktor - vrah, paradox.
Která duše mu byla bližší?
Cítil pokušení přidat se k Moriartymu.
Nelíbila se mu myšlenka zradit Johna.
S Lazarem pomohl, ale přesto byl Mycroftův pobavený vědoucí úsměv a záblesk pýchy v očích, jako by Sherlock právě složil důležitý test, prostě otravný.

„Říkám jim, je divná, ale né, Stilesi, jsi paranoidní, ne každá učitelka je čarodějnice-“
„...“
„Jako by v tomhle městě vůbec bylo možný být paranoidní!“
„...“
„Když paranoia uviděla Beacon Hills, zděšeně zdrhla, protože tohle bylo moc i na ní! Moc chytrá věc, paranoia...“
„...“
„Tisíce lidí tady žije, ale jasně že to musí být Stiles, kdo skončí v kůži nejmrzutějšího Alfy v Kalifornii!“
„...“
„Znamená to, že jsem teď Alfou já? Cool! Isaacu? Sedni! Lehni! Aport!“
„...“
„Dereku, vražda je ilegální! Huh. Teď jsi já, takže sebevražda? Vraždosebevražda.“
„Sklapni, Stilesi.“
„Mluví! Konečně, moje tělo nikdy nebývá tak potichu... Teda... Mojetvoje...?“
Vraždosebevražda vlastně zněla dokonale.

Bledý a hubený kluk, který nikdy nedorostl svým uším. Bastard a to se neodpouští.
Zatvrzelou odpovědí všech na nevyřčenou otázku jeho zlatých očí je hra světla a možná to o něčem vypovídá. Přesto musel odejít.
Sluha, lhář, zrádce. Neuspokojivá maska občas moudrého idiota. Osud je těžké břímě, ale on ty okovy miluje. Jsou jistotou, tisíckrát vyslechnutou, nezpochybnitelnou.
Možná jen... Freya. Balinor.
Někteří lidé jsou stvořeni k velikosti, ne pro štěstí. Bolí to, ale představa Artušova Albionu je útěchou.
Nesmrtelný. Přesto jeho život právě skončil.
„Ani ten největší z mužů nemůže znát svůj osud.“
Zvlášť když není ničím než krutým vtipem.

Je zase tady. Sobecky se ti ulevilo.
Zametáš mu cestičku k Johnovu odpuštění. Zcela vědomě vytváříš precedens pro vlastní soud, protože jsi vinna stejným zločinem.
Právě proto sis doktora vybrala, schopnost milovat poničené, závislost na vzrušení, před kterým by měl utéct, ne mu nastavit náruč. Tvůj pohled se setká s detektivovým. Porozumění. John vás potřebuje... ale no tak. John je jedinou náručí, která je vás schopna přijmout. Přesto cítíš hrůzu. Už je tady zas, myslíš si. Prokletí odmítnutí.
Rozsudek slibuje budoucnost, ale SH znovu ožil a chutná hořkosladce, že AGRA musela zemřít.
Ale ty to spolkneš a usměješ se, Mary.