Moje články

Toho člověka, co Vás každé ráno intimně pozoruje v zrcadle vaší koupelny. Toho člověka, jehož podobu si nesete stále v sobě a snažíte se mu pořád a za všech okolností podobat, protože vlastně ani jinou možnost nemáte. Tak toho člověka Vám přišel jednoho dne někdo úplně cizí a zcela bez zábran, vzít. A chce trumfnout tím i originál! Tedy alespoň jeho iluzi podoby, se kterou jste za mnoho let vzájemného spolužití spjati a na kterého jste si tak nějak zvykli. Najednou tady před Vámi stojí, někdo zcela jiný a nemůžete ho nějak poznat. To na tom řidičáku to jsem já?

Dal jsem jí přednost na schodech a byla zjevně potěšená. Byla to ale zištnost. Chtěl jsem se dívat na hezkej zadek před sebou. To, kdybych se cpal, to bych to chyt! Ale, ta druhá měla zase hezčí nohy, ale to bych koukat dolů a bolelo by mě za krkem. Eskalátor přede mnou vibroval a maso v džínách s ním! Bylo pěkné a chvělo se. Divadélkem jsem byl doslova uchvácen! Nádherná jízda!! Úžasnej zadek! Sochat, tu krásu před sebou! Eskalátor zajížděl odpočívat, sbírat nový síly na nový vibrace a krásné zadky, a já se zkrvavenej na konci schodů válel na zemi.

Stín noci proťal paprsek. Vrzly dveře koupelny a bosá chodidla pleskala o dlaždice. Silueta vplula na koberec. I pleskot zadusila modř a obrysy Velké medvědice na obloze. Jenom temná silueta se jemně rýsovala proti temnému oknu mléčné dráhy. Celá jako by jen zářila. To drobné, kapky vody na kůži jemně světélkovaly. Štíhlá, nahá postava se prosmekla pokojem. Než ulehla, ještě trochu drobně zářila. Bílé prostěradlo kopírovalo její postavu. Další se vzneslo a polokoule napjaly šapitó cirkusu a cudně jím zakryly i její pevné boky. Jenom rytmické nádechy a výdechy hýbaly v ten moment celým tím světem. Prostěradlo ji příjemně chladilo.

„Jsem jak vymačkaná tuba. Pouštěj do mě elektriku a pořád mám ruku jako rozmixovanou. Možná se to ještě zlepší. Co chcete slyšet! Já když ráno vstanu tak vstanu… Kdybyste tak mohli jít místo mě. Já jsem měl tenkrát štěstí, tak tam mě něco dali a já spal. Jenom ty psí suchary by neměly bej. …Počkejte, příden můj syn. Lékař omluvně z dálky. Sorry, já nemohl otevřít, měl jsem jehlu v koleni.. To nevadí, celý den sedíme v kanceláři, tak tady postojíme 5 minut a támhle zase…. Jejda! Právě jsme prostály vobjed!“ Geniální surrealistický text. Co je psáno to je dáno.

Sedím na kufříku od nářadí, jako mají holky kabelku a venku je jaro. Sedím u její postele. Mokrá dlažba po ránu tak zvláštně voní. Asi jsem divnej, když smog nazývám vůní? To je to dětství, tam u nás, kde to smrdí uhlím. Sedím a držím ji za ruku. Ruka sebou občas trochu zacuká, jako by říkala: Ještě jsem tady! Stejná ruka držela mě, když jsem měl bolení a zlobily mě těžký sny. A teď já stejnou ruku, ale starší, držím, když má taky bolení a klidním její zlý sny a připravuji ji na její cestu až na konec světa, poslední...

Probudil se. "Fuj, to byl sen!" Den nějak přečkal. A ráno stejně. A zase to nějak přečkal až do večera. "Co to je, vždyť sny mají odrážet přání a tužby našeho chování. A ne tohle! Vždyť jsem právník a ne hokynář!" A třetí den ráno znova. "Víš ženo, pořád mám takovej divnej sen, že jsem obchodník a dražím koberce!" "A vykřikuješ o vypelichanym čeveným a černým bukláku za 30 korun? Uprostřed noci mě vzbudíš a pláčeš při tom, prosíš!" "Kupte si tenhle vypelichanej buklák, já jinak nesmím domů a šáhněte si"! "A při tom mi vždycky strčíš ruku mezi nohy!"

Jemné vibrace stoupají až smyslně od kolen do rozkroku a zpět. Rozkročen, pevně koleny svírá a drží. Je nejen pánem a vládcem, je imperátor. Velí a vládne. Vládne síle, kterou bezpečně ovládá! Jeho boků a hýždí se pevně dotýká ona. Gloria. Trochu nesměle a jemně, tak jak to dívky a ženy dělají. Věří mu. Plně důvěřuje jeho konání. Její stehna ho příjemně tisknou a trochu i hřejí. Stále o sobě dává vědět. jakoby najedno nastalo vzájemné souznění. Oba dva šťastně mizí za obzorem!
Už po staletí! Je to stále stejné. Dva, na jednom sedle. Yamaha či Honda, Jawa nebo Šemík.

Je krásná, mladá a do hlavy jí není vidět. Jede tvůj film. Jako do aut a do melounu. A k tomu dlouhý zrzavý vlasy jí na zádech čechrá vítr. Její kroky značkují vysoký martensky a jasná černá. Dup dup! Po krajnici. Vlastně celá černá. Jak je typický celý její generaci. Jenom ta zrzavá palice ruší tu černou a svítí na dálku. Čumíš přes volant. Jakoby tě zavřely do bílý plastový mlíkový flašky z Lídla. A sníš. O zadku. O mlze. O černým zadek v mlze. A vidíš úplný hovno. A při tom vedle na sedadle máš zrzavou paruku a martensky.