Děti země

Alja poprvé viděla Izu spravovat zraněnou ruku jako dítě. Silné křupnutí, které provázelo opětovné zlomení kosti se dlouho vznášelo nad hlavami všech v jeskyni.
Od té doby uplynulo již mnoho let. Ajla byla pro lid klanu prokletá a naučila se mnoho nových věcí. Ještě nikdy však sama kost nelámala. Byla ale léčitelka a žena ležící před ní trpěla bolestí a souhlasila s lámáním kosti.
Jondalar ji pomáhal. Pevně držel ruku nemocné ženy. Dělal vše co mu Alja řekla. Když uslyšel křupnutí, nepustil ruku, ale Alja na něm poznala, jak silně se ho to dotklo. Hlavou jí proběhla vzpomínka na Izu.

Alja ráda vzpomínala na cestování, které podnikla s Jondalarem, když se vraceli zpět k jeho lidu - Zeladoncům.
Teď když jejich ohniště kromě Vlka obývalo i dítě jejich duchů, vyprávěla mu před spaním příběhy z cest.
Ráda vzpomínala na jeskyni Lva, kde se naučila připravovat bílou kožešinu a kde ji Mamut přijal ke svému ohništi.
Kdykoliv však měli k jídlu rybu, vyprávěla dítěti o jeseterech, které chytali Šaramundové a jakou bylo vzácností, když je chytli v době tření a mohli si tak pochutnat na vajíčkách ukrytých v těle ryb.
Někdy se Alje při vyprávění stýskalo. Ale měla Jondalara, zvířata a dítě.

Prudce na ni dolehne tíživá skutečnost. Šaman ji na rozkaz náčelníka proklel, už není jednou z tlupy, je pro ně mrtvá.
Bez ohně, vydaná šelmám napospas, bude brzy mrtvá doopravdy. Nevědomky si pohladí jizvy na rameni, památku na jeskynního lva.
Vzali jí budoucnost, naděje, sny, Durka. Myšlenka na syna ji zbaví sil.
Chce provrtat dírku do borové kůry, bez pazourku to jde těžko, a tak na klacík upevňuje tětivu.. Durk se směje, protože z díry v kůře se kouří...
Kouří!
S nepatrnou jiskřičkou naděje usíná. Noc jí přináší sen, ve kterém tryskem pádí přes zelenou pláň na hřbetě jeskynního lva.