Stopařův průvodce po galaxii

„Ehmm... kapitáne?“
„CO CHCETE?“
Prostetnik Vogon Jelc neměl nejlepší náladu. Už od rána se snažil najít rým na slovo krutibrk. Navíc prastará tradice vyžadovala, aby báseň měla přesně sto slov a jemu jich pět přebývalo.
„Oni se odvolali!“
„Kdo? A proti čemu?“
„Pozemšťané, proti stavbě intergalaktické dálnice.“
„JAK JE TO MOŽNÉ?“
„Pořídili si... jak se to... právničku... já to nepřečtu, ale jmenuje se jako nějaká kytka."
Prostetnik se ďábelsky zachechtal.
„Pch... lidská žena. Jistě nepodala stížnost s patřičnými náležitostmi."
„Je ve verších, pane."
„A co škvrk? Použila slovo škvrk?“
„Ano, třikrát!“
„A akustickou konstantu?“
„Také!"
A tak Nifredil zachránila Zemi.

Sál třetí galaktické opery praskal ve švech. Postavit budovu se švy byl nakonec dobrý nápad.
Alespoň soudě dle diváků – bílých jako stěna, třesoucích se, s tvářemi zbrocenými slzami – se zdálo, že někteří z nich nemají radost z nadcházejícího kulturního zážitku. Hloupé, vážně. Vogonská opera se nevidí každý den. Celé světy o ní mluví se zanícením a zděšenými skřeky vycházejícími z vypolstrovaných cel.
Každou chvíli, každou vteřinou se rozezní neopakovatelný a bohužel nezapomenutelný zpěv stvoření s tak výjimečným citem pro umění.
Na pódiu se náhle objevila policejní budka. Dveře se otevřely a ven se vybatolila růžová kulička.
Diváci nedokázali zadržet slzy.

"Kdy konečně navštívíme ten vámi vychvalovaný restaurant na konci vesmíru? Rád bych zapomněl na to, že jsem vlastně od včerejška bezdomovec." Zahlásil Arthur. Ale nikdo z přítomných mu nevěnoval pozornost.
"Mohlo by vás utěšit, že jsme tu vlastně všichni bezdomovci." Otočil se na něj Marvin a pokračoval: "kdyby to někoho zajímalo, jakože nezajímá, tak již zmíněný restaurant jsme navštívili včera. Stalo se totiž něco velmi nepravděpodobného, narazili jsme na časovou smyčku. Přišli jsme o jeden den svého nuzného života tím, že jsme si včera prožili zítřek, co na tom, stejně všichni jednou umřeme. A koho zajímá jedna kapka v oceánu?"

Soumrak civilizace nastal, když dorazilo na trh Elektrosvědomí od tvůrců původního Elektromnicha. Svou elektronkovou logikou se toto udělátko stydělo za věci, které jste slíbili, ale neudělali, protože vám zrovna pes sežral domácí úkoly a podobně. A vy jste pak o těch nepěkných věcech nemuseli myslet.
Bohužel, někteří vykukové v rozporu s tištěným návodem používali Elektrosvědomí i na obyčejné stydění za věci, na které jste neudělali bez závažného důvodu.
„Co se máme stresovat,“ říkali si, a namísto práce se věnovali lelkování a hře na dechové nástroje.
Tak produktivita práce klesala až nakonec nezbyl nikdo, kdo by vyráběl Elektrosvědomí či zobcové flétny.

Stopařův průvodce galaxií se k heslu "Na vlastní nebezpečí" vyjadřuje následovně:
Tato slova vám oznamují, že to co se právě chystáte udělat, vám může nějakým způsobem uškodit a vy byste udělali nejlépe, kdybyste to pustili z hlavy a pokud tak neučiníte, nemáte si pak právo stěžovat. V celé historii vesmíru bylo toto upozornění ctěno, ale zároveň svorně ignorováno, za předpokladu, že kdokoliv si dal práci, aby tam ono oznámení umístil, zažil tam něco zajímavého a vy byste udělali chybu, kdybyste se o tuto zkušenost připravili. Uctěme nyní památku všech stopařů, kteří toto oznámení ignorovali v případě návštěvy Glumarských masožravých lesů.

A tak se stalo, že se Ford Prefect, mezihvězdný stopař, který náhodou uvízl na Zemi asi dva miliony let předtím, než byla zničena Vogony, rozhodl zbláznit.
Například právě teď se v husté sněhové vánici pokoušel vypěstovat mrkev. Do sněhu vyhrabal dvě jamky, kam uložil pár semínek. Možná tam ta semínka byla a možná taky ne, ale v tomto stavu mu to bylo jedno. Pak zůstal stát a čekal, co se bude dít. Když ze sněhu nevyrašila kýžená zelenina, vzdal to a chvíli přemýšlel jestli by neměl nabýt zdravého rozumu, ale jeho úvahy přerušil kámen, který ho zval na šálek čaje.

Olověné kruhy se svíraly. Brzy mu začnou lámat kosti.
„Bolí to,“ podotkl Arthur Dent.
„Experimentovali jsme s bezbolestným mučením,“ řekl Krucerián omluvně, „ale nemělo to žádné výsledky.“
Dveře vyjekly. Do místnosti se mátožně vploužil Marvin a namířil na Kruceriána laserovou puškou.
„Pusť ho a vzdej se,“ zamumlal znaveně.
Krucerián stiskl tlačítko. Kruhy se rozplynuly ve vzduchu.
„Jenom iluze,“ vysvětlil smutně. „Šetříme, víte.“
Artur si ohmatal žebra. „Potřebuju šálek čaje.“
Když odešel, Marvin ztěžka dosedl vedle Kruceriána.
„Vy šetříte, a tady se plýtvá,“ povzdechl si. „Nejbrilantnější mozek ve všech vesmírech, a nemám na práci nic jiného než zachraňovat toho bláznivého pozemšťana!“

Srdce za zlata do doků stále ještě nedorazilo, a jako by to kapitánovi dělalo schválně, což asi dělalo, nabíralo jednoho stopaře za druhým, co jich po celém vesmíru bylo.
Prvním několika Prostetnik ještě své verše zarecitoval. Pak ho to ale přestalo bavit a černé pasažéry rovnou vyhazoval do kosmu.
Eddie zatvrzele odmítal kapitánovy snahy připravit stopařům nějaké nepohodlí, protože o všechny cestující musí být vzorně postaráno. Takové je motto podniku. Ze stavby náhradního křesla tak nebylo nic.
Jednoho dne před kapitána předhodili stopařku. Rozhodně nebyla první. Téhle se ale chapadla kroutila tak podivuhodným způsobem, že Prostetnikovi vstoupily růže do tváře.