Pověsti

Byl jeden starý mnich, a ten počítal kalendáře na příští roky.
Jednou, když rozpočítával dny, odbila půlnoc, svíčky pohasly, za okny se zablesklo a objevil se myslivecký mládenec.
"Přicházím jako vyslanec pekla, ale neměj strach. Chci s tebou smluvit obchod." Mávnutím ruky zarazil mnichovy protesty. "Všichni svatí v nebi mají své svátky a my pekelníci nedostali jediný. Dám ti zlatou cihlu, pokud do kalendáře zapíšeš svátek pekla a hříchu."
Pekelník zmizel a mnich si odplivl.
Po roce pekelník přinesl pytel zlatých cihel.
"Za každý rudě označený den, každou neděli a svátek," vysvětlil. "Lidé tehdy slaví, slouží břichu, a tak hřeší."

Dcera odsouzeného rytíře netrpělivě naslouchala královu poslovi.
„Ještě můžeš otce zachránit.“
„Jak?“
Vypadal rozpačitě. „Sňatkem s královým bratrem.“
Užasla. Nikdy o žádném neslyšela.
„Totiž… on jaksi…“
„Snad nekouše?!“
„Nu, vlastně…“
Královo dvojče byl totiž drak. Po narození uletěl, nedávno však bratrovi sdělil, že nenajde manželku, dokud se neožení on sám.
Dívka se zděsila. Naštěstí jí moudrá stařena dobře poradila.
V domluvený den drak přiletěl za nevěstou.
Dívka měla navlečeno devatero šatů. Drak požadoval, aby je svlékla.
„Jedině když za každé moje roucho odložíš jednu kůži.“
Ženich souhlasil. Když svlékl devátou kůži, stal se najednou pohledným mládencem.
A žili spolu šťastně.

Les se změnil v zelený vír. Kůň zaržál a jezdec padal a padal. Jako by ho ten okamžik pohltil. Pocítil škubnutí v těle, které ani nemělo čas přerůst ve strach.
Pak se vír ustálil. Soustředil se na něj očima nejkrásnější ženy, jakou kdy viděl.
„Jsi můj?“ zeptala se sladce, až to bolelo.
Zapojil nezlomený vaz a přikývl.
Žena držela jeho hlavu na klíně a zaclonila slunce prameny vlasů, hladkými a zelenými jako vrbové listí.
Neurčitě si vybavil zkazku o vílách, které obětují lidi jako daň podsvětí, ale v tu chvíli už si nedokázal přesně vybavit, co vůbec znamená být člověkem.

"Takže divá žena. Místo aby řádně a podle zvyků sváděla a utancovávala mládence, zvrhla se a tahala s ďábly. To bylo pro ostatní divoženky až moc, takže ji zbavily tváře, vyhnaly a proklely. Ona ale během hrátek s čerty získala víc, než tušily. Zotročila koboldy v podzemním dole, což šlo snadno, protože ti byli v nemilosti kvůli měděnému obrovi. Ona jej zlým kouzlem oživila a zneužívala. Když se pokusila očarovat místního mládence, jeho dívka zbavila obra kouzla, osvobodila skřítky a ti svrhli na divoženku důl a zabili ji.
A vy jste se tam nachomýtli náhodou.
To mi chcete tvrdit? Ano?"

Poslala Tilbera po vlnu, ako obyčajne.
Než sa vrátil, prišiel sused.
"Niekto nám zhadzuje ovce z kopca," posťažoval si. Keď sused odišiel, išla skontrolovať stráň s pasienkom.
"Tilberi!" zavolala.
Zapískal, prichytený na nejakej ovci. Našla ho na baranovi, ako trhá vlnu. Náhle však barana bodol do krvi, ten sa splašil a utekal smerom k útesu. Než skočil, Tilberi odpadol.
"Tak ty si to bol! Čo si dostal málo krvi zo mňa?"
Nehodlala riskovať odhalenie. A bol iba jeden osvedčený spôsob, ako sa Tilbera zbaviť.
"Tilberi! Pozbieraj všetky lajná, čo tu sú!"
Poslušný Tilberi sa nimi napchal až praskol.
Zvyšky zahrabala.

Místo černých skal zeje v lese obrovská jáma.
Na dně leží František a Natálie, potrhaní, potlučení. Kolem nich skupinka koboldů.
"Hloupé děti," šťouchne jejich mluvčí do Františka, v očích se mu zablýskne, "život riskují pro opelichané skřety."
"Hloupí koboldi," oplatí mu to Natálie, "shodí si střechu nad hlavou pro nešikovné kouzelníky. Doufám, že ona je pryč."
"Pryč. Odešlé divoženky jsou tráva, květy, motýli. Ona je teď v bodláku, kopřivách, křoví."
"A co bude s vaším dolem?"
"Obr zbořil, obr postaví. Je teď volný!"
Lesem zazní chór hlasů.
Natáliin smích zvoní, v koboldím se sype štěrk.
Obrův duní jako měděný zvon.

„To bylo terno,“ chlubil se v hospodě U Páva Mikuláš, takto sluha v Karolinu. „Ten starý blázen, profesor Jeroným, koupil moji kostru. Za spoustu peněz. Mám na to smlouvu,“ vytáhl z kapsy papír.
„Ukaž,“ ozval se Janek, jiný univerzitní sluha a začal číst. „Já, Mikuláš, vysokoškolský sluha, prodávám svoji kostru profesoru Jeronýmovi za dvě kopy zlaťáků. Ta bude patřit kupujícímu po smrti prodávajícího.“
„Já umřu později než ten anatomický cvok,“ zavýskl Mikuláš. „Ty prachy si užiju, začnu hned. Krčmáři, všem pivo, já to platím.“
Terno to nebylo. Při cestě domů Mikuláše ranila mrtvice. Příštího dne střežila jeho kostra profesorovu pracovnu.