Příběhy z Rakasi

Dali jsme jí jméno Lahúda, Ptáče. Od rána do soumraku zněl dům jejím jasným hláskem.
Ženská jako ženská. Malá nebo velká. Jestli ti to vadí, chrapoune, nech příště doma starší dceru.
Byli tři. Když jsme přišli z pole, právě odjížděli. Smáli se. Lahúda ležela na podlaze, tichá, s vytřeštěnýma očima.
Malá nebo velká. Ženská jako ženská. Však se jí nic nestalo.
Lahúda už nezpívá. Ani nemluví.
Chceš si stěžovat na urozené pány, sedláku?
Starostovy oči jsou studené. Nepomůže.
Ženská jako ženská. Měli si vybrat jinou.
Jsem sedlák, ne bojovník. Zabil jsem je zbaběle. Ve spánku.
Ten den bylo Lahúdě sedm.

Prokaž mi slitování, Asekes!
Vzácný den, kdy vězni nehrozilo bičování ani pouta.
Neodvracej svůj zrak!
Vládce přepadl záchvat, který přerostl v mdloby. Posledním zřetelným pokynem byl rozkaz, aby byl jeho vězeň o hladu, dokud se neprobere.
Otevři ústa a pozři mě, bohyně smrti!
Vězni to nevadilo.
„Wilhelme?“
Rázná ruka stáhla přikrývku z hubeného těla.
Chlapec nenadšeně zamžoural na misku ve strážcově ruce.
„Nehodlám tě podporovat v pokusu umřít hlady!“
První lžička sladké kaše rozbila Wilhelmův odpor.
„Radši riskujete život?“ zeptal se s plnými ústy. „Porušujete příkaz vládce!“
„Asekes mě ochrání. Taky se k ní modlím.“
„O co?“
„Aby pozřela jeho .“

Proměnit zpustlý dvůr, na který shlížela úzká okénka cel, v kvetoucí zahradu?
Správce to považoval za podivínský nápad, ale když si to přeje vévoda…
„Stačí vytrhat dlažbu, navést zem,“ uvažoval. „Ta stará pumpa tu nakonec může zůstat.“
„Musí,“ řekl vévoda.
„Proč musí, můj pane?“
„Kdysi tu jeden chlapec měl výhled jen na ni.“
„Co se s ním stalo?“
„Dostal komnatu s okny na nádvoří.“
„Polepšil si.“
„S výhledem jistě.“
Pokud nevisel v poutech nebo nebyl tak zbitý, že se k oknu nedovlekl…
Na celu tehdy vzpomínal jako na útulné útočiště, na starou pumpu jako na přítelkyni.
„Prostě ji nechte stát.“

„Zachránili jste Rakasi. Přejte si, cokoliv chcete,“ řekl vévoda.
Pyšně se culili. Jejich přání byla dojemně skromná.
Propustil je, aby si to mohli rozmyslet. Obrátil se k Ašenovi, v rukou věneček pampelišek, který Aiko odložila.
„Uhodnu, co budeš chtít ty.“
Ašen pokrčil rameny. „Rád zase uvidím město.“
Vévoda sevřel křehké stonky mezi nehty. První, druhý…
Budeš mi chybět.
„Podívám se, kolik sirotků žije v ulicích,“ dodal Ašen.
Prsty se zarazily.
„Nerozumím…“
„Chci další. To je moje přání. Palác je velký a… co vám ty kytky udělaly, můj pane?“
Utrhané kvítky září na tmavém koberci.
Po strohé tváři se rozlévá usměv.

…ťak.
Sleduje hodiny. Vyčkává. Srdce mu svírá ledová úzkost.
Byl blázen, když svěřil osud říše Rakasi do rukou dětí?
Byl bezcitný hazardér, když riskuje jejich životy kvůli jediné listině?
Jestli budou přistiženy, ztratí je, varuje spiklence, urychlí vypuknutí války.
Války, ve které říše padne.
Jestli uspějí…
Strážce rozrazí dveře. V ruce svírá svazek dokumentů.
„Děti?“ vyhrkne vévoda.
„Vrací se s Ašenem do Paláce.“
Vydechne úlevou.
Probere listiny, jednu předá veliteli stráží.
„Zatkněte všechny najednou!“
Výslechy, procesy, popravy.
Až zítra.
Dnes chce vidět své mladé lupiče, na vlastní oči se ujistit, že jsou v pořádku.
A zapít s Ašenem přestálý strach.

Zkontrolovat dveře. Otevřít okénko v šatně.
Motá se jí hlava. Možná z protilátky. Možná z hladu. Vstřebává se lépe nalačno, říkali hojitelé.
Hodiny v rohu místnosti odměřují čas.
Tik ťak.
Spouštějí se ze střechy. Tim má odřená ramena. Týden skoro nejedl, aby se do úzkého okna vešel. V šestnácti už není žádný střízlík.
Tik ťak.
Prohledávají místnost, otevírají pokladnice. Na stolku se vrší svazek listin.
Damin okukuje bezvědomé tělo „Možná je nevinný.“
Aiko odfrkne.
„Nevinný zradou, myslím,“ upřesní Damin.
Tik ťak.
Chodbami domu procházejí hlídači. Služba se jim vleče.
Tik… ťak.
Ašen čeká venku. Má pocit, že čas stojí.
Tik....

Sebral ji na ulici, jako by utrhl květ, mezi tlupou malých žebráků usazených nedaleko brány jeho domu.
Vypadala na dvanáct. Modré šaty, modré oči. Špína za nehty, tvář jako čerstvě umyté jablíčko.
„Jsi příliš hezká na tak ošklivé kamarády.“
Zaškaredili se na něj. Když pokynul svým pacholkům, utekli.
Dovedl ji do ložnice, kde skrýval svá tajemství: listiny v zamčených schránkách, drobné upomínky na předchozí oběti ve vitrínách.
Když jí přejel chtivými dlaněmi po těle, zaryla do něj nehty.
Nestačil zakřičet ani zvednout ruku k ráně. Svaly měl náhle ochablé, ústa němá.
„Moji oškliví kamarádi tu budou co nevidět,“ zašeptala výsměšně.

Pokud se někdo v tak zranitelném postavení, jako byl Ašen, odvážil přít s panovníkem, musel mít zatraceně dobrý důvod.
Ašen důvod měl. Plán nabýval zřetelných obrysů a výčitky na ostrosti. Vévoda je snášel s neobvyklou trpělivostí.
„Jsou pro vás jenom figurky na šachovnici,“ prohlásil Ašen hořce.
„Nejsou. A pokud ano, chci vyhrát a přitom žádnou neobětovat.“
„Pošlete tam mě!“
„Ani nápad.“
Nedokázal Ašena přesvědčit, že dítě pronikne lehce tam, kde on by zbytečně zemřel.
Naslouchal jeho zoufalému naléhání, které mohl utnout jediným rozkazem.
Jenomže pak by se svým strachem zůstal sám.
Ašen byl jediný, s kým sdílel svou nevyslovenou úzkost.

„Tátu občas navštěvoval jeden učitel.“
„Hm.“
„Tou dobou řádil ve městě lupič. Byl slavný. Nepolapitelný. Šel hlavně po obrazech a takových věcech. Nakonec ho dopadli. V Paláci.“
„Pošetilec,“ zamumlal Ašen.
„Ukázalo se, že on a tátův známej jsou jedna osoba.“
Ašen zívl.
„Pamatuju si, že tomu učiteli chyběl prst.“
Ašen se dotkl palcem pahýlu malíčku.„Býval jsi takové roztomilé, všímavé škvrně.“
„Zmizel navždycky. Vévoda ho prý nechal umučit.“
„To vévoda nedělá, Time. Popravy jsou rychlé. Ostatní tresty nekončí smrtí.“
„Učiteli?“
„Ano?“
„Ví vévoda o všem, čemu nás učíte?“
„Nedělal bych nic za jeho zády.“
„A proč…“
„Mě se neptej, Time.“

Vypil korbel piva v krčmě u stájí a vrátil se přes rozkvetlé palácové zahrady.
Byl vděčný za dar relativní svobody. Ještě vděčnější byl za své žáky. Ať se vzpouzeli nebo mu napjatě naslouchali, byli větrem, který rozháněl stíny zmařených let.
Odpoledne se věnoval jen pěti nejstarším.
„Prý jste zruční zloději. Vyzkouším vás.“
Tim se zamračil. „Proč?“
„Proč ne? Každá dovednost má smysl. Pradlena si zpívá jen pro radost, ten, kdo rád maluje, nemusí prodávat svá díla. Můžeš být dobrým šermířem a neprolévat krev.“
Tim nevypadal přesvědčeně, ale ostatní hořeli touhou se předvést.
Byli jenom kapsáři.
Mohl je naučit mnohem víc.